Článek
Pohádka Princ a Večernice patří k těm, které se v Česku vracejí na obrazovky s jistotou ročních období. Libuše Šafránková jako Večernice, slovenský herec Juraj Ďurdiak jako princ Velen, Vladimír Menšík jako starý král a Radoslav Brzobohatý jako černokněžník Mrakomor, pán všech nečasů.
A k tomu tři bratři Večernice, kteří si vezmou princovy sestry: Slunečník, Větrník a Měsíčník. Ten poslední, celý v bílém, s klidnou vznešenou tváří, byl manželem princezny Elenky v podání Zlaty Adamovské. Hrál ho třicetiletý pražský herec Alexej Okuněv. Mluvil ale hlasem Miroslava Masopusta, kterého diváci znali jako vodníka Rolfa z komedie Jak utopit doktora Mráčka aneb Konec vodníků v Čechách, jiného Vorlíčkova filmu. Režisér Václav Vorlíček totiž nebyl s Okuněvovým hlasem spokojený a nechal ho přemluvit.
Nebyl v tom sám. Také Větrníka, kterého hrál tanečník a baletní sólista Oldřich Táborský, namluvil jiný herec, Miroslav Moravec. Táborský byl skvělý v pohybu, ale nebyl školeným hercem a kromě této pohádky si před kamerou zahrál jen v jednom televizním muzikálu. Jen Slunečník v podání Petra Svobody mluvil vlastním hlasem.
Kluk z černého divadla
Jméno zní rusky, ale Alexej Okuněv byl rodilý Pražan. Narodil se 10. října 1947. Podle rodinné tradice se měl stát sochařem nebo stavebníkem, ale jeho to táhlo jinam. V roce 1963, jako šestnáctiletý, se dostal do Černého divadla Jiřího Srnce. To bylo tehdy teprve pár let staré. První představení Srnec uvedl v roce 1959 ještě jako student, oficiálně divadlo vzniklo v roce 1961, kdy dostalo povolení ministerstva kultury. O rok později přišlo pozvání na festival do Edinburghu a úspěch, po kterém se sedmičlenný poloamatérský soubor rozhodl stát profesionálním.
Princip černého divadla je jednoduchý a zároveň kouzelný. Herci v černém se pohybují po zatemnělém jevišti, a protože splývají s tmou, divák vidí jen nasvícené předměty, které jako by se hýbaly samy. Klobouk plachtí vzduchem, deštník tančí, ruka bez těla podává květinu. Pro dospívajícího kluka to byla škola přesnosti, rytmu a pokory. Na jevišti musel být, ale nesměl být vidět. Soubor, kterému se začalo říkat malé divadlo velkých zázraků, později objel více než šedesát zemí světa a jeho představení vidělo přes pět milionů lidí.
Z černého divadla vedla cesta na pražskou DAMU, kterou Okuněv absolvoval v roce 1973. Následovala angažmá, jaká zná většina českých herců jeho generace: Východočeské divadlo v Pardubicích, divadlo v Ústí nad Labem, Západočeské divadlo v Chebu, později pražské scény Minor a Divadlo za branou. Žádná z nich nepatřila k nejsledovanějším divadlům v zemi, ale všechny daly mladému herci to podstatné, totiž desítky rolí a stovky večerů před publikem.
Zloděj aut v kamenolomu
Film si ho všiml ještě během studií. Natáčelo se v letech 1972 a 1973, tedy v době, kdy se teprve chystal na absolutorium, a v roce 1973 se objevil v hlavní roli v dramatu Antonína Kachlíka Jezdec formule risk. Hrál Jiřího Hudečka, mladíka, který sní o kariéře závodního jezdce, ale místo na okruh se dostane ke krádežím aut. Když policie jeho partu dopadne, ho soud pošle na práci do kamenolomu. Tam se jeho vzdorovitá povaha střetne s klidným střelmistrem Svatoplukem Beranem, kterého hrál Ladislav Večeřa. Beran se snaží kluka dostat na rovnou cestu a Jiří se pomalu mění, jenže pak se ozvou staří kumpáni. Na konci ho znovu zatknou a Beran mu dá facku, po které se Jiří poprvé rozpláče.
Vedle Okuněva hráli Roman Skamene, Ivan Řehák a Marta Rašlová, hudbu složil Karel Svoboda a kameru měl Ivan Šlapeta. Pražská premiéra se konala 12. července 1973 v kině Lucerna, do celostátní distribuce šel film v září. Byl to typický snímek první poloviny sedmdesátých let, kdy se kinematografie po vyhazovech a zákazech z přelomu desetiletí vracela k bezpečným tématům, příběh o mladém člověku, kterého kolektiv a poctivá práce vytáhnou z bahna. Na Filmovém festivalu pracujících i na festivalu českých a slovenských filmů v Nitře sbíral ceny, z distribuce ho stáhli koncem roku 1986. Pro pětadvacetiletého absolventa to ale byla obrovská příležitost: hlavní role v celovečerním filmu, jeho tvář na plakátech po celé republice.
Hned následující rok se objevil v Kdo hledá zlaté dno, filmu, kterým se Jiří Menzel vrátil k celovečerní režii poté, co jeho Skřivánci na niti z roku 1969 skončili v trezoru. Scénář napsal se Zdeňkem Svěrákem a natáčelo se přímo na stavbě přehrady Dalešice na Moravě. Hlavní hrdina Láďa v podání Jana Hrušínského je hodinář, který se po vojně nechá najmout jako řidič náklaďáku na stavbu, protože s přítelkyní nemají kde bydlet a v Praze by si tolik nevydělal. Okuněv tam hrál zelináře Ivana. Do kin šel film těsně před Vánoci, 20. prosince 1974.
V roce 1975 si zahrál Lebedu ve filmu Na konci světa a o rok později se objevil jako král Ledového moře v Kachyňově Malé mořské víle. Malou mořskou vílu hrála Miroslava Šafránková, její starší sestra Libuše si zahrála princeznu ze sousední říše a mořského krále Radovan Lukavský. Film měl premiéru 12. listopadu 1976 a dodnes patří k nejpoetičtějším a nejtemnějším pohádkám české kinematografie.
Pak přišel Měsíčník. Princ a Večernice vznikal podle pohádky Boženy Němcové O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku a scénář napsal Jiří Brdečka, který kdysi spolupracoval i na Byl jednou jeden král. Natáčelo se od 25. dubna do 22. prosince 1978. Zámek Ploskovice se proměnil v královský hrad, zámek Hrádek u Nechanic posloužil pro královskou chodbu, Adršpašsko-teplické skály v Cestu smrti a hrad Krakovec v sídlo Mrakomora. Kostýmy navrhl Theodor Pištěk a nejvýraznější z nich patřily právě třem bratrům, purpurovému Větrníkovi a bílému Měsíčníkovi.
Film měl premiéru 19. října 1979 a stal se okamžitě oblíbeným. Promítal se na festivalech dětských filmů v Gottwaldově a v Ostrově nad Ohří a v roce 1981 i na mezinárodním festivalu filmů pro děti a mládež ve švýcarském Lausanne. V roce 1982 ho uváděla italská kina a brzy vyšel na videokazetách v západním Německu. Oblibu si získal i v daleké Asii, zejména v Číně a ve Vietnamu.
Sladovník, Sabina a mafián Párátko
Po Princi a Večernici se Okuněv vrátil k menším rolím a už nikdy se nedostal do středu příběhu. Hrál teroristu v Temném slunci Otakara Vávry, nové verzi čapkovského příběhu o ničivé třaskavině, kterou Vávra kdysi natočil jako Krakatit. Zahrál si také sladovníka v Menzelových Postřižinách podle Bohumila Hrabala. Ty měly premiéru v únoru 1981 a s Magdou Vášáryovou jako Maryškou, Jiřím Schmitzerem jako správcem pivovaru Francinem a Jaromírem Hanzlíkem jako Pepinem se staly jednou z nejmilovanějších českých komedií. Objevil se i ve filmu Straka v hrsti. Zvláštní místo v jeho filmografii má Mág Františka Vláčila. Film o básníku Karlu Hynku Máchovi, natáčený od července 1986 do března 1987, nebyl klasickým životopisem, ale básnivou mozaikou obrazů o sobeckém a sebezničujícím géniovi.
V devadesátých letech a po roce 2000 přicházely epizodní role v televizi a ve filmech jako Ze života pubescentky nebo pohádka Boháč a chudák. Do divadla se vracel jako host. Hrál na pražské scéně Na Jezerce, kde měla v březnu 2005 premiéru komedie Kaviár nebo čočka a v listopadu 2006 Petrolejové lampy, a hostoval také v Národním divadle. Petrolejové lampy se na Jezerce hrály až do června 2013, tedy ještě pět let po jeho smrti. Jeho poslední filmovou rolí byl mafián Párátko v komedii Karla Janáka Ro(c)k podvraťáků z roku 2006. Ještě v roce 2008 se objevil v seriálu Nemocnice na kraji města – nové osudy. Alexej Okuněv zemřel v Praze 4. února 2008, čtyři měsíce po svých šedesátých narozeninách.
ZDROJE:
https://www.filmovyprehled.cz/cs/person/9751/alexej-okunev
https://www.kinobox.cz/osobnosti/24868-alexej-okunev
https://www.lidovky.cz/domov/zemrel-herec-alexej-okunev.A080206_000128_ln_noviny_sko
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397192/princ-a-vecernice
https://www.vtelce.cz/princ-a-vecernice-zelena-sunka-jeden-pokus-zapach-a-proc-se-prvni-scena-tocila-jako-posledni/
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/396987/jezdec-formule-risk
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397050/kdo-hleda-zlate-dno
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397113/mala-morska-vila
https://www.filmovyprehled.cz/cs/film/397562/mag
https://ct24.ceskatelevize.cz/clanek/kultura/zemrel-jiri-srnec-svet-okouzlil-cernym-divadlem-26535
