Článek
V lednu 1977 strávil František Pavlíček dva měsíce ve vyšetřovací vazbě. Bylo mu 53 let a kdysi patřil k funkcionářům komunistické kulturní fronty, teď seděl v cele kvůli několika větám z prohlášení Charty 77.
Úřady ho zadržely několik dní poté, co veřejně podpořil manifest vyzývající československou vládu k dodržování lidských práv. Spolu s Pavlíčkem byli zatčeni i další první signatáři Charty – dramatik a bývalý ředitel pražských městských divadel Ota Ornest, novinář Jiří Lederer a dramaturg Václav Havel. Všem hrozilo obvinění z „podvracení republiky“.
Umělec ve vedení strany
Jméno Františka Pavlíčka bylo od konce 40. let spojeno s československou rozhlasovou a filmovou tvorbou. Narodil se roku 1923 v moravském Lukově u Zlína a po válce vystudoval slavistiku a estetiku na Univerzitě Karlově. Už při studiu nastoupil jako redaktor do Československého rozhlasu a podílel se na vysílání pro děti. V roce 1956 se Pavlíček přesunul do barrandovských filmových ateliérů jako dramaturg a scenárista.
O několik let později už patřil mezi významné postavy české kultury. Kromě psaní původních her a dramatizací se angažoval ve Filmovém studiu Barrandov a stal se i funkcionářem profesního Svazu československých dramatických umělců.
Ve druhé polovině 50. let napsal například trojici her pod společným názvem Hodina silných hvězd, v nichž se odrážel dobový pohled komunistického režimu. Jedna z nich, hra Labyrint srdce, zpodobnila život československých emigrantů na Západě tendenčním způsobem odpovídajícím komunistické propagandě. Pavlíček tehdy psal v intencích oficiální ideologie, tak jako většina tehdejších autorů v socialistickém realismu.
Od roku 1965 zastával Pavlíček prestižní funkci uměleckého ředitele Divadla na Vinohradech v Praze. Na jedné z největších českých divadelních scén podporoval moderní dramaturgii a uváděl řadu novinek domácích autorů.
Vinohradské divadlo tehdy dokázalo s opatrností obcházet cenzurní omezení – například povinnou kvótu na uvádění sovětských her v jednotlivých sezónách naplňovali dramaturgové nasazováním klasiky ruské literatury.
Pavlíček sám obohatil repertoár divadla vlastními adaptacemi. Zdramatizoval například Čapkův román Život a dílo skladatele Foltýna, který i režíroval, nebo povídku Isaaka Babela Nanebevstoupení Sašky Krista, za jejíž inscenaci získalo divadlo státní cenu. Jako autor se tak těšil uznání kritiky i přízni kulturních orgánů.
V roce 1968 pak Pavlíčkova profesní dráha dosáhla vrcholu i v politické rovině. V době Pražského jara, kdy komunistická strana pod vedením Alexandra Dubčeka slibovala demokratizaci režimu, byl Pavlíček zvolen členem Ústředního výboru KSČ.
Ocitl se v nejvyšším stranickém orgánu jako zástupce kulturní sféry – tehdy čtyřiačtyřicetiletý dramatik měl reprezentovat reformní proud inteligence uvnitř strany. Jeho jméno figurovalo vedle dalších veřejně známých osobností, které dubčekovský ÚV přizval do svých řad v naději, že komunistický režim získá „lidskou tvář“.
Bylo to výrazné ocenění Pavlíčkových zásluh i důvěry v jeho loajalitu k socialistickému zřízení. Zároveň to ale znamenalo, že když v srpnu 1968 do Československa vtrhla okupační vojska a nastal obrat politického kurzu, ocitl se Pavlíček automaticky mezi podezřelými.
Konec ve Vinohradech
Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy 21. srpna 1968 ukončila naděje reformních komunistů. František Pavlíček patřil k těm, kdo v následujících měsících odmítli tzv. politiku normalizace – návrat k přísné cenzuře a totalitním poměrům. Odmítal veřejně odsoudit Pražské jaro a nechal si své reformní názory. To mělo brzy zásadní dopad na jeho život.
Na jaře 1970 byl Pavlíček odvolán z postu ředitele Divadla na Vinohradech „z politických důvodů“. Následně byl vyloučen i z KSČ v rámci čistek namířených proti všem, kdo se během roku 1968 angažovali v reformním hnutí. Během několika týdnů přišel Pavlíček o všechny významné funkce a bylo mu zakázáno jakkoli působit v kulturní oblasti.
Sedmačtyřicetiletý dramatik se ocitl bez práce a s nálepkou „ideologicky nespolehlivý“. Živil se pak v 70. letech manuálně – pracoval jako skladník, pomocný dělník nebo domovník. Pro autora jeho formátu to byla drastická změna: ještě nedávno vedl renomované pražské divadlo, nyní zametal chodby a nosil pytle ve skladu.
Nešlo však jen o materiální propad. Normalizační režim Pavlíčkovi znemožnil publikovat a uplatnit se pod vlastním jménem. Jeho hry zmizely z jevišť i rozhlasových repríz, nové texty směly vycházet pouze „do šuplíku“. Pavlíček se stal „zakázaným autorem“ – pro oficiální kulturní svět přestal existovat.
Navzdory tomu se psaní nevzdal. Dál tvořil potají a hledal cesty, jak své náměty uvést k životu mimo dohled cenzorů. Některé scénáře a překlady proto nabízel oficiálním institucím anonymně nebo pod vypůjčenými jmény.
V rozhlase a televizi začal používat jméno své druhé manželky Aleny Břízové, která byla rozhlasovou redaktorkou. Pod tímto krytím mohl uplatnit aspoň část své práce. Pod jménem Bohumily Zelenkové napsal zase scénář ke známé filmové pohádce Tři oříšky pro Popelku (1973).
U divácky úspěšného filmu o Popelce jeho jméno v titulcích vůbec nefigurovalo, přestože na scénáři se výrazně podílel – v době vzniku filmu byl totiž na černé listině a oficiálně nesměl spolupracovat.
Další Pavlíčkovy nové hry mohly vznikat jen v samizdatu a příležitostně v rámci takzvaného bytového divadla. Legendární herečka Vlasta Chramostová, kterou režim rovněž postavil mimo oficiální kulturu, pořádala v 70. letech neveřejná představení ve svém pražském bytě. Právě pro ni napsal Pavlíček monodrama Dávno, dávno již tomu, inspirované osudem Boženy Němcové.
V roce 1979 proběhla premiéra této hry u Chramostové doma v obývacím pokoji. Před nepočetným publikem spřátelených hostů zde Chramostová Pavlíčkův text přednesla, přestože oficiální scény ho uvést nesměly. Bylo to v tichosti a za zavřenými dveřmi, ale pro autora znamenalo i takové improvizované uvedení zadostiučinění.
I když byl Pavlíček v té době odříznutý od veřejného života, neztratil kontakt s dalšími kolegy, kteří měli podobný osud. V polovině 70. let například pomáhal sestavovat samizdatový sborník statí o divadle.
Později přispíval i do ilegálních Lidových novin, které v 80. letech v samizdatu vydával okruh disidentů kolem Václava Havla a Ludvíka Vaculíka. Patřil tak mezi kulturní osobnosti, jež přes zákaz činnosti nadále formovaly nezávislou kulturu v Československu.
Chartista a vězeň
Vyřazení z veřejného života v sobě neslo trvalé ponížení – Pavlíček nesměl oficiálně publikovat a jako dělník byl pod dohledem StB. Ani to ho však neodradilo od spolupráce s opozičními iniciativami, když se v polovině 70. let začaly objevovat.
Koncem roku 1976 se Pavlíček zapojil do příprav něčeho, co nemělo v komunistických zemích obdoby: skupina kritiků režimu, včetně bývalých prominentů, se chystala zveřejnit otevřenou výzvu na obranu občanských práv. Po procesu s hudební skupinou The Plastic People of the Universe tehdy mezi intelektuály sílil dojem, že je třeba proti porušování zákonů ze strany státu veřejně vystoupit.
Třiapadesátiletý Pavlíček patřil k prvním signatářům prohlášení Charty 77. Dokument oficiálně vznikl 1. ledna 1977 a během několika dnů se seznam podpisů rozrostl na více než dvě stovky jmen. Byli mezi nimi jak známí spisovatelé a herci, tak někdejší funkcionáři Pražského jara, které režim odstavil na vedlejší kolej – jako právě František Pavlíček.
Normalizační vláda reagovala na Chartu 77 okamžitě a tvrdě. Ještě než bylo prohlášení 6. ledna 1977 zveřejněno na Západě, zadržela Státní bezpečnost několik kurýrů převážejících dokument do zahraničí. Krátce poté začalo zatýkání organizátorů a mluvčích Charty.
K nejznámějším zadrženým patřil Václav Havel, ale zprávy pronikly i o zatčení Oty Ornesta, Jiřího Lederera či Františka Pavlíčka. Pavlíčka si StB odvedla 11. ledna. Ocitl se ve stejné věznici, kam jej nacisté v roce 1943 málem poslali na nucené práce – v Ruzyni. Tehdy za války unikl díky schování se v lesích rodného kraje; tentokrát už ho cela neminula.
Ve vazbě byl Pavlíček držen a vyslýchán po dobu zhruba osmi týdnů. Vyšetřovatelé se snažili prokázat, že podpis Charty 77 byl součástí širší protistátní činnosti organizované ze zahraničí. V té době probíhala v propagandě také masivní kampaň Anticharta, během níž režim donutil stovky populárních umělců veřejně Chartu odsoudit. O to izolovaněji se Pavlíček a další ocitli. V březnu 1977 byl sice propuštěn na svobodu, ale žil v nejistotě, zda nepřijde další postih.
17.–18. října 1977 stanul před soudem spolu s dalšími signatáři. Padaly tvrdé tresty nepodmíněného vězení, několik obžalovaných ale nakonec vyvázlo s podmínkou. Pavlíček byl jedním z nich – odešel s podmíněným trestem 17 měsíců.
Při svém věku a podlomeném zdraví to mohl považovat za úlevu. Znamenalo to však i nadále život pod dohledem: během zkušební doby se musel vyhýbat jakékoli další „opoziční“ aktivitě, jinak by rozsudek vězení skutečně nastoupil.
I v 80. letech se tedy Pavlíček oficiálně živil jako penzionovaný důchodce. Neustal ale v tajném literárním úsilí. V samizdatové edici Petlice vydal své nové divadelní hry a také knižní vzpomínky (Konec patriarchátu, 1987) na své přátele ze světa kultury. Oporou mu byla rodina a komunita disidentů, pro které psal podklady k různým samizdatovým sborníkům. V roce 1989 se pak i on dočkal toho, k čemu snažení Charty 77 celou dobu směřovalo – pádu autoritářského režimu.
Návrat do rozhlasu
Listopadová revoluce 1989 Pavlíčkovi symbolicky otevřela dveře, které mu byly dvacet let zavřené. Po dvou dekádách izolace se mohl vrátit k veřejné práci, nyní v nových demokratických poměrech. Už v lednu 1990 se stal ústředním ředitelem Československého rozhlasu.
Veřejnoprávní rozhlas tehdy procházel kádrovskými obměnami a Pavlíčkova osoba představovala záruku odbornosti i morální integrity. Bývalý „zakázaný“ autor zaujal post nejvyšší – vedl rozhlasové vysílání v celé republice od února 1990 do konce roku 1991. Sám tento comeback vnímal i osobně: právě v rozhlase kdysi začínal a nyní mu pomáhal projít transformací po pádu komunistické cenzury.
Po odchodu z vedení rozhlasu odešel Pavlíček v roce 1992 do důchodu. V následujících letech už veřejně nepůsobil tak výrazně, ale byl stále respektovanou osobností. Dočkal se také ocenění za svůj přínos dramatické tvorbě. V roce 2001 obdržel například Cenu Vladislava Vančury za celoživotní umělecký a občanský přínos českému filmu a dramatu.
To ocenění neslo jméno spisovatele, který byl za nacistické okupace popraven – symbolicky tak odkazovalo k osudu umělce pronásledovaného totalitou. Sám Pavlíček svůj životopisný příběh zaznamenal v rámci rozhlasového cyklu Osudy, kde v roce 2002 v několika hodinových relacích vyprávěl své paměti. Vzpomínal věcně na tvůrčí úspěchy i na léta, kdy nemohl publikovat a psal jen „do šuplíku“.
František Pavlíček zemřel 29. září 2004 v Praze ve věku 80 let. Jeho životní příběh odráží dramatické zvraty československých dějin druhé poloviny 20. století. Začínal jako přesvědčený komunista a oficiálně uznávaný autor budovatelských her, aby se přes ideály Pražského jara nakonec stal odpůrcem komunistického režimu. Na sklonku života se dočkal rehabilitace a vrátil se ke své profesi v plné šíři.
Zdroje:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Franti%C5%A1ek_Pavl%C3%AD%C4%8Dek
https://cs.wikipedia.org/wiki/T%C5%99i_o%C5%99%C3%AD%C5%A1ky_pro_Popelku
https://dvojka.rozhlas.cz/sipkova-ruzenka-nebo-nesmrtelny-achilleus-oslavte-s-dvojkou-ste-vyroci-narozeni-9106399
https://www.mujrozhlas.cz/osudy/pred-20-lety-jsme-vysilali-prvni-osudy-vzpominky-vyrazneho-dramatika-spisovatele-frantiska
https://www.dilia.cz/item/8147-zemrel-dramatik-a-scenarista-frantisek-pavlicek
https://www.databazeknih.cz/autori/frantisek-pavlicek-660
https://dvojka.rozhlas.cz/sipkova-ruzenka-nebo-nesmrtelny-achilleus-oslavte-s-dvojkou-ste-vyroci-narozeni-9106399
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10532682714-zivot-a-dilo-frantiska-pavlicka/
http://www.csds.cz/cs/g6/3579-DS.html
