Článek
Moje dítě ve mně probouzí to nejhorší. Jsem mnohem vzteklejší, netrpělivější a podrážděnější. I malé drobnosti, které mě před narozením syna nechávali úplně chladnou, mě teď vyvádí z míry. Může za to částečně dlouhodobé nevyspání, ale z větší části je to schopností dítěte, přesně mačkat ty správné (nebo špatné) knoflíky, aby se mi dostalo pod kůži.
Třeba, když povleču postel a do pěti vteřin můj dvouleťák přiběhne a začne plivat z pusy jídlo. Přímo na krásně čisté, vonící prostěradlo. Nebo když mu uvařím na chlup stejné kuře na paprice, které si minule přidával, aby s ním teď okázale pohrdl a ani neochutnal. O špatně nakrájeném(podaném) jídle ani nemluvím. Kategorie oblékání by měla mít vlastní místo v mateřském pekle.
A hraní si s ním? Ne, opravdu mě nenaplňuje mu tisíckrát za den říct tu samou větu. Nebaví mě, když mě zkouší z toho, jak dělají různá zvířátka, ani nejsem nadšená z toho, když lije po celém bytě vodu nebo mě mlátí autíčkem.
Myslím, že pro mě jednou z hlavních rozbušek jsou jeho záchvaty vzteku, které jsou nekonečné a kolikrát úplně zbytečně vyhrocené. Já chápu, že se dítě učí pracovat s emocemi. Že samo kolikrát neví, co chce. Ale když to udělá za hodinu třeba pětkrát? A pokračuje tak celý den? Jsem zralá do blázince. A moje předsevzetí, že budu tentokrát klidnější a trpělivější vezme za své.
Patřím do skupiny žen, které vždycky chtěly děti. Ne, nemalovala jsem si, jak to bude s malým dítětem skvělé, zalité duhami a jednorožci, ale čekala jsem to jiné. Jinak těžké. Myslela jsem, že já budu jiná, dokonalejší. Víc trpělivá a chápající. Ale i matky jsou jen lidi a jako takoví, mají své potřeby.
Jsem vděčná, že mám zdravého syna a celou rodinu, že můžu se synem trávit čas a nemusela jsem se hned vracet do práce. Mám ráda chvilky, kdy se spolu smějeme, chodíme plavat nebo cvičit. Když se ke mně přitulí nebo společně objevujeme pro něj nové věci.
Myslím, že se přehlcena a nedokonale cítí téměř každá matka. Chybí nám život před dítětem, sociální kontakt a možná i společenský status. Denní rutina je nekonečná a víkendy prakticky přestaly existovat.
Miluju svého syna a za nic na světě bych neměnila. Jen jsem chtěla tímto mým povzdechnutím říct: Nejste v tom sama. Všichni bojujeme a všichni to nakonec nějak dáme. Protože nám nic jiného nezbývá.
