Primář alkoholikem: „Krom vody a asfaltu jsem pil úplně všechno“

Prý se to o něm vědělo, ale jeho pověst zachraňoval bílý plášť a názor společnosti, že „pan primář toho má moc, tak co by se nenapil.“ Bohumír Novák se narodil ve Žďáru nad Sázavou, kde vystudoval gymnázium. Vždy ho to táhlo k umění, ale na přání rodičů šel na medicínu. Stal se lékařem mikrobiologie a v tomto oboru strávil téměř celý svůj život. Pak se rozhodl pro radikální řez a splnil si svůj sen. Po několika letech vzdělávání se v čínské medicíně, opustil zaměstnaneckou jistotu a otevřel si v Novém Městě na Moravě privátní praxi.

PROČ BOHUMÍR? Bohumíra jsem potkávala na soutěžích amatérského filmu. On jako soutěžící – animátor, já jako porotce. Vždycky to byl komunikativní, milý, usměvavý muž, kterému ale za tím věčným úsměvem prosvítal kousek smutku. Nic jsem o něm nevěděla, neznala jsem jeho příběh, netušila, čím si prošel. Živě si ale vybavuji, jak jsme jednou v plném sále diskutovali nad filmem s tématikou závislosti na alkoholu, Bohumír vstal a řekl něco ve stylu: „Všechno to, co jste tam viděli, je pravda. Alkoholik se přesně takhle cejtí, víte? Já jsem totiž chlastal taky a léčil jsem se. A to, že animuju, tak to mi pomohlo zůstat čistej.“ Ta přímost a otevřenost mě odzbrojila. A tudíž to, že Bohumíra chci mít v naší sbírce Příběhů lidí, bylo okamžitě jasné :-)

- Silvie Dymáková, autorka rozhovoru

Kdy jste začal pít? A hlavně – proč?

No, během studia medicíny to nebylo. Nebylo to ani, když mi rok před koncem školy umřel táta. Bylo to až později, po vojně. To jsem se oženil a nastoupil na mikrobiologii, moje žena workoholička do lékárny, byli jsme víc v práci, než doma a tam nám začal problém. Jana totiž nemohla přijít do jinýho stavu. Stresy, hodně práce, pořád pod tlakem. A pak jsem v práci jako vystudovanej hygienik dostal v nemocnici za úkol vybudovat oddělení centrálních sterilizací. Takže jsem byl dvojitým primářem. Na sterilizacích a na mikrobiologii. Práce ještě přibylo, do toho závist a podrazy některých kolegů a už to bylo. Všechny ty stresy se ještě umocnily, takže to přesně bylo období, kdy to začalo.

V tu chvíli jste si začal od stresu ulevovat alkoholem?

Ano, ale přišlo to nepozorovaně. Když jsme budovali ty centrální sterilizace, tak jsme jezdili s managementem po světě, abychom se inspirovali a naučili se, jak se to řeší v zahraničí. A po večerech se tam chlastala první liga a byla tam právě jedna akce, na které už jsem to do sebe docela dost klopil. Se ženou jsme se moc nevídali kvůli práci, dítě na cestě nebylo. A tam už ten problém začínal. Tohle období trvalo asi tři roky.

Během těch alkoholických večírků, neříkal jste si, že už je to třeba moc? Že pijete víc, než je zdrávo?

Ne. To prostě byly firemní akce po práci. Ano, bylo jich hodně, ale v tom kolektivu a v tom prostředí to prostě byla norma. Dneska vidím, že to asi přes čáru bylo, ale tehdy mi to fakt tak nepřišlo. Tam jsem problém neviděl. Tohle období trvalo asi tři roky, pak se nám nějak podařilo zplodit dceru a to, co se několik let kumulovalo, tak v tu chvíli propuklo naplno.

Máte na mysli, že propuklo naplno pití?

Jo, protože Jana šla na mateřskou, ale chyběla jí práce, tak se poměrně brzy do práce vrátila. Její rodiče nám hlídali malou, já jsem měl pevnou pracovní dobu, takže jsem byl takovej provozní v práci i v domácnosti. Ráno brzy do nemocnice, po práci na nákup, po nákupu k rodičům pro dceru, do toho rodiče nám měli tendenci radit, ale ženě se to nelíbilo, takže rostly třecí plochy a celkově přibývalo v životě toho pnutí. A tohle přesně byla doba, kdy jsem si začal alkohol kupovat. Do tý doby ne, do tý doby to byly jenom ty pracovní pařby. Protože ten alkohol mi pomáhal potlačit ten stres, co ve mně byl.

Pil jste v práci i doma?

Jojo, v práci i doma. V práci jsem měl svoji skříňku, takže tam jsem měl pořád flašku tvrdýho. Ale v žádným případě jsem si nepřipouštěl, že by to bylo špatně. Prostě si dám panáka, no a co.

Myslíte, že když byste neseděl na primářských židlích, tak byste se alkoholikem nestal?

To těžko říct, ale možná ne. Já jsem totiž od přírody línej člověk. Já potřebuju klid. Chtěl jsem bejt vždycky rutinní řadovej pracovník, bohužel jsem byl vždycky dobrej a nějakým způsobem jsem se vždycky dostal do vedoucí funkce. A ten klid, o kterej jsem stál, tak byl pryč. Já jsem měl touhu být nejlepší v práci, to ano, ale nejlepší v rámci řadových zaměstnanců. Jenže protože jsem měl výsledky, tak mi vždycky někdo dal funkci a já neuměl říct ne.

Co bylo vaše oblíbené pití?

Fernet. Klasickej, ne citrus. Ale pak v té vrcholové fázi jsem už pil všechno, co teklo. Třeba jsem ale nepil vůbec slivovici, ta mi svírala krk. Tu jsem prostě nepil vůbec, ale na Ferneta jsem si chodil pravidelně. Vždycky, když jsem šel z práce, šel jsem kolem hospody a dal jsem si poctivýho velkýho panáka. A pivečko, ale to radši hustější, dvanáctistupňový. Ale když nebylo zbytí, pil jsem i tlamolepy a takový to ženský pití.

Když nebylo zbytí znamená co? Když došly peníze?

Ne, to nebyla otázka peněz. To byla otázka příležitostí, jaký alkohol se dal zrovna koupit tam, kde jsem byl. Já jsem byl finančně dobře zajištěnej. Ty peníze mi v rozpočtu nechyběly. Já jsem v té době ještě učil na zdravotní škole, takže jsem měl finance tamodtud, ale my si se ženou do financí nelezeme a každý v rodině zabezpečujeme jinou část.

Říkáte, že jste učil na zdravotní škole – přišel jste někdy pod vlivem na vyučování?

No, opilej snad ne, možná jenom jednou jsem měl upito. Já se neopíjel, ale občas s hladinkou jsem tam šel, když jsem si dal třeba o štamprli víc. Myslím, že nikdo ze studentů nic nepoznal.

V nemocnici jste byl na mikrobiologii, tudíž s pacienty jste do styku nepřicházel, nebo někdy ano?

De facto ne, jen s kolegy z laboratoře, s ostatními lékaři. Chodil jsem na primářské porady, ale co si budeme povídat. V nemocnici těch doktorů prostě pilo víc, ne jenom já.

Čím si vysvětlujete, že tolik alkoholiků je právě mezi lékaři?

No. Většinou, když lékař chce svou profesi dělat dobře a kvalitně a k pacientům a práci má vztah a chce upřímně pomoci, tak prožívá fakt stresy. Když máte zájem, aby to fungovalo, aby se pacient vyléčil, je to prostě stres. Hlavně lékaři na klinických oborech, ti slouží od nevidím do nevidím, pořád jsou ve službě a ten tlak, napětí a vyčerpání, to se někde kumulovat musí a alkohol je dobrej pomocník. Málokdo na sobě pozná, že už se dostal na tu určitou hranici. Okolí si toho asi všimne, ale ten dotyčný to sám nepozná a nepřipouští si to. A tím, že jsou doktoři vážení, tak jim to prostě lidi nemají tendenci moc říkat, to se opravdu stává výjimečně.

Takže máte pocit, že to bylo společensky tolerované?

V té době ano. Ale pak se to začalo stupňovat… Na alkoholický vrchol jsem se dostával od doby, kdy jsem si poprvé koupil flašku, asi dva roky. A to už jsem se dostal do stadia, že abych mohl po ránu fungovat, tak jsem si musel skočit do sklepa, dát si pořádnou štamprličku, nebo dvě a pak jsem teprve dokázal existovat. A když mi ta štamprle chyběla, tak jsem přišel do práce a třásly se mi ruce.

Jsme tedy ve fázi, že máte flašky tvrdého schované v práci, máte je schované doma. Co vaše žena? Ta nic netušila?

No, asi ne. Ona věděla, že si domů kupuju lahvinky pívečka, to jsem samozřejmě nikam neschovával. Chodili jsme na plesy, tam jsem si dal třeba čtyři deci vína a nebyl problém. Když to ale shrnu, tak ve finále jsem kromě vody a asfaltu pil úplně všechno.

Vybavujete si moment, kdy vám došlo, že máte problém?

Já ho tak nějak podvědomě tušil, ale pořád jsem si to nepřipouštěl. Sice jsem tušil, že něco v pořádku není, ale nebyl jsem ochotnej to řešit. Těch stresů a té práce bylo tolik, že mi ten alkohol pomáhal, abych to všechno zvládal.

Mám pocit, že jste se teď během toho povídání hodně změnil ve výrazu a máte jiné oči. Je to pro vás v pohodě o tom mluvit? Nevadí vám to? Klidně můžeme přestat.

Nene, to zvládnu, nevadí mi to.

Jak často jste si alkohol kupoval?

Denně. Bylo fajn, že jsem měl jako primář v práci svoje zázemí, takže jsem flašky nikde schovávat nemusel. Měl jsem je prostě ve svojí skříňce v kanceláři. Hned dole pod nemocnicí je samoobsluha, takže když mi pití došlo, tak jsem si kdykoli mohl skočit pro svačinku.

Tudíž vás tam samozřejmě znali a o vašem problému věděli. Věděli o něm možná dřív než vy sám. Flaška tvrdého ob den, to jim samozřejmě uniknout nemohlo.

No, asi jo. Samozřejmě, že mě znali, jenže na maloměstě je to jinak. Na maloměstě jsem byl pan primář, a to něco znamená.

To znamená, že být primář, je nadřazené tomu, „to je ten doktor, co chlastá?“

Přesně tak. Lidi si to mezi sebou asi i říkali, já nevím. Předpokládám, že jo, že se něco šuškalo, ale já byl primář, a mně si nikdo nic říct nedovolil. Lidi se klaněli tomu bílýmu plášti, kamkoli jsem přišel. Po práci jsem si třeba vždycky zašel na štamprli, to už byl zvyk, to už všichni věděli, ale pan primář a přes to nejel vlak. Neposuzuju, jestli je to dobře, nebo špatně, ale prostě je to tak. Zase tolik šuškaček ale být nemohlo, protože mé ženě se to fakt nedoneslo.

To znamená, že několik let vaše žena o ničem nevěděla? Jak jste to řešil o víkendech, na oslavách, na dovolených?

Když se chcete napít, tak se napijete, ať jste kdekoli. Když se chcete napít tajně, tak si vždycky nějak poradíte. Vždycky si nějakou záminku najdete. Vždycky je kde si koupit panáčka a hodit ho do sebe. Třeba jsem vždycky rád chodil pro ženu i pro ostatní, kdo s námi byli, kupovat občerstvení. Nebo když jsme byli na koupališti, tak jsem vždycky všem chodil pro zmrzlinu. No a šup tam s panáčkem.

Jak jste snášel rodinné oslavy? Měl jste radost, že můžete pít veřejně?

No. Ve společnosti jsem s alkoholem v té době vůbec problém neměl. Na rodinných oslavách jsem se vůbec neopíjel, mně to nějak nebavilo a vlastně mi to paradoxně ani moc nechutnalo, ale nevěděl jsem proč. To jsem se dozvěděl až později. Já mám diagnostikovanou ženskou formu alkoholismu. To znamená, že jsem piják samotář.

Tudíž pít veřejně vás neuspokojovalo?

Nedělalo mi to problémy, to ne, ale to uspokojení tam nebylo. Já se těšil na to, až to skončí, přijdu domů, vlezu si do sklepa a tam se napiju v klidu, v ústraní a sám. A vůbec jsem se nemusel opíjet. Já se nemotal, nebyl jsem ožrala, co není schopnej jít rovně. Já si jen udržoval takovou tu permanentní hladinku, která mi minimalizovala stres. Možná proto jsem si dlouho nepřipouštěl, že mám problém, nedělal jsem žádný excesy. A když mě jeden kolega laborant pak po čase začal upozorňovat na to, že ten problém s alkoholem mám, tak jsem to razantně odmítl.

Věděl jste někde uvnitř sebe, že jemu i sobě lžete?

Jo, to už jsem věděl, ale nehodlal jsem to řešit.

Věděl jste, že pijete hodně, věděl jste, že lžete okolí, své rodině, ale neměl jste potřebu to řešit. Věděl jste, že to je špatně a zároveň jste už byl otec tříleté dcery. Ani ona pro vás nebyla motivací, abyste přestal?

To přišlo později. V rámci rodiny jsem ten problém necítil. Doma jsem měl pivečko, ve sklepě sem tam štamprličku, doma nebyl žádnej problém.

Jak to, že ne? Vždyť jste hodně pil. Měl jste problém, který ale jen možná nebyl vidět, ale to neznamená, že problém není. Jste doktor, jste inteligentní chlap, a dokonce už jste byl ve fázi, že jste si přiznal, že problém s alkoholem máte. Tudíž jste předpokládám věděl, že alkoholik není ideální vzor otce pro dítě.

No, to samozřejmě. Ale prostě jsem to neřešil, nebo jsem možná nemohl, nevím. Jenže ono se to vyřešilo samo. Jednou jsem šel z práce a před nemocnicí jsem dostal alkoholickej epileptickej záchvat. Zkolaboval jsem a měl jsem srdeční zástavu. Na ulici před obchodem, do kterýho jsem mířil pro flašku. Takže mě resuscitovali, a skončil jsem na ARU. Když jsem se probudil, tak mi to řekli jasně. Pane kolego, máte problém, jste alkoholik. No a moje reakce byla taková, že jsem podepsal reverz a odešel.

Ani tohle s vámi nehnulo? Šlo vám o život. Takže jste pokračoval s pitím a schováváním dál?

Ano.

V té době se to nějak kvůli té události dozvěděla vaše žena. Konfrontovala vás s tím?

Ne. Nejspíš si to ani nepřipouštěla. Moje žena Jana je dost silnej a hrdej člověk. A pokud jsem neubližoval jí a naší dceři, tak to neřešila. Ubližoval jsem jen sám sobě, to je taky typický pro ten ženskej alkoholismus. Likvidoval jsem sám sebe, ale k okolí jsem se choval normálně. Nikdy jsem nebyl agresivní. Ke všem jsem se choval slušně, se mnou na veřejnosti problémy nikdy nebyly. Problémy se hromadily uvnitř. Často jsem pod vlivem i řídil. Možná je chyba, že mě nikdy nechytili policajti. Někdy jsem si to i přál, aby mě zastavili. Kdyby mě chytili, tak jsem možná mohl přestat pít daleko dřív a možná nemuselo dojít ani k tomu epileptickýmu záchvatu, možná by mi to pomohlo.

Po vašem kolapsu na ulici vás lékař přihlásil na ambulantní léčbu. Mělo to nějaký úspěch?

Ze začátku ano. Docházel jsem si povídat s psycholožkou a s psychiatrem. Dávali mi dýchnout, docela mě to bavilo a chvíli to fungovalo. Pak se to ale nějak zvrtlo, nevydržel jsem a přijel jsem autem na léčbu a měl 1,5 promile alkoholu. Kolegyně doktorka mi tehdy řekla: „Pane doktore ne, takhle ne!“ To byl čtvrtek. Zavolala do Brna do Černovic a v sobotu jsem nastoupil. Po dvou třech letech vrcholovýho pití, a já byl vlastně rád, že to skončí.

Takže jste nijak neprotestoval a hned jste souhlasil s tím, že nastoupíte léčbu?

Jo. Chtěl jsem to mít za sebou. Pro mě to byla obrovská úleva. To byl zlom jak blázen.

Vím, že už je to hodně let. Ale pamatujete si, jaký to bylo, když jste tam poprvé přijel?

To si pamatuju naprosto přesně. Cestou do léčebny jsem si koupil 2 plechovky piva a s pivkem v ruce jsem nastoupil protialkoholní léčbu. Ta tíha byla pryč, byl jsem úplně v pohodě a těšil jsem se tam. V léčebně už tak v pohodě nebyli. Když mě uviděli, říkali: „Ježišmarja, pane doktore, vy vypadáte…“ Takže jsem nejdřív šel na záchytku, abych se dostal z nejhoršího, a pak mě zapojili do odvykacího procesu.

Jak jste tam byl dlouho?

Třináct týdnů. První dva týdny jste pod zámkem na oddělení, je detox, čištění jater a podobně. Po dvou týdnech komunitní léčby jdete před komisi a oni se vás zeptají, jestli chcete v léčbě pokračovat, nebo chcete odejít na reverz. Já samozřejmě pokračoval.

Jak probíhal váš absťák?

Absťák je nejen záležitost alkoholu, ale i psychiky. Tím, že tam ze mě ta vnitřní tíha spadla, že jsem zapsanej do léčebny, jsem se stal hodným člověkem a vlastně si vůbec nepamatuju, že by absťák byl nějakej výraznej problém. Já si to v tý léčebně tak strašně užil! To bylo nejhezčí období v mém dosavadním životě. Měl jsem dovolenou, tak nádhernou dovolenou, jakou bych si jinde dopřát nemohl. Nemusel jsem nic. Já se prostě jenom čistil a odpočíval. Přestal jsem mít pracovní povinnosti a byl jsem šťastnej. Byl jsem schovanej, všichni mi rozumněli, nemusel jsem se za sebe stydět, nikdo mě neodsuzoval, to byla nádhera. Jsou tam jen alkoholici, kteří spolu existují, mluví, pracují, uklízí. Já se tam třeba naučil vázat knihy.

Uplatňoval se tam princip kolektivní viny?

Jo. Jeden z deseti nepřišel včas na léky, takže nikdo nepůjde na vycházku. Fungovalo to.

Když jste odtamtud odcházel, věřil jste si? Věděl jste, že to zvládnete a že zůstanete čistej?

Ano.

Jak na vás koukali lidi, když jste se vrátil?

Nevím. Mně to bylo jedno. Vrátil jsem se na mikrobiologii do nemocnice, ale už ne jako primář, už jako řadový pracovník. Alkohol mě připravil o primariát.

Když se ohlédnete zpátky. Litujete toho?

Já jsem zjistil, že se strašně nerad vracím zpátky, mě to uvádí do vnitřních depresí. Nerad to dělám, radši žiju přítomností.

Říkal jste, že jste vždycky tíhl k umění, ale rodiče vás od něj drželi dál. K animaci jste se dostal po návratu z léčebny. Dá se to tedy říct tak, že za to vděčíte alkoholu? Čas jste na to získal přece až po návratu z léčebny, kdy jste přišel o posty, které vám braly veškerý čas…

No, vlastně asi jo. Studia, svatba, vojna, práce v nemocnici, primariáty, pořád nějaké stresy. Kolega a kamarád mi postavil počítač, já se naučil stříhat video, pořídil si kameru a měl jsem úžasnou činnost. Začal jsem plácat plastelínou, natáčel si to, stříhal a nějakej alkohol, ten už mě vůbec nezajímal. To místo, které zabíral v mém životě alkohol, nahradila loutková animace. A už jsem byl zase ve svým živlu. Zkoušel jsem si nový věci, pořád dokola něco nového. Prostě super.

Takže u vás nastal nový druh závislosti?

Jo, přesně tak. Ale tohle je krásná závislost. Já jsem zjistil, že když se do něčeho pustím, tak musím ty věci dělat naplno. Když jsem dostal za úkol vybudovat oddělení centrální sterilizace, dokázal jsem intuitivně vědět, co bude a nebude fungovat a realizovalo se to nadčasově, moderně, naplno. To jsem prostě já. Jenže to taky může bejt super pozitivní vlastnost, nebo to taky může bejt něco, co vás zničí. Jako v případě toho alkoholu. Mimochodem, víte, co je zajímavý? To téma alkoholu se ve skoro každém mém filmečku objevuje.

Máte spočítáno, kolik jste za ta animovaná dílka dostal cen?

Ne. Když jsem začal, tak jsem asi první 4 roky posílal svoje filmy na soutěže a pořád nic. Žádné ocenění. A tak jsem pořád zdokonaloval, zdokonaloval. A říkal jsem si, že když udělám film s tématikou holocaustu, tak tu cenu určitě dostanu. Udělal jsem, stalo se, a to byl zlom. Dneska už těch cen mám desítky. Dokonce jsem zjistil, že už o žádný nestojím, protože je nemám kam dávat. Protože všechno, do čeho se pustím, dotáhnu do určitý úrovně, která je pro mě dostatečná. Mým hnacím motorem bylo, dostat na každém typu soutěže jedno ocenění. To jsem chtěl a za tím jsem si šel. Dneska už to mám a já nemám potřebu to tlačit někam dál. Takže proto už animuju míň, pro radost a nepotřebuju nikomu, ani sobě, nic dokazovat.

Jako se vám daří jako praktikovi čínské medicíny?

Slyšel jsem obavy, že nebudu mít klientelu, jsem na malém městě, ale ona už dneska ta čínská medicína v podvědomí lidí dost slušně je. Byl jsem prostě vrcholovej alkoholik, byl jsem vrcholovej amatérskej animátor a teď chci být vrcholovej čínskej doktor.