Článek
Pomalu míjí nejslavnější doby, kdy videohry mohly zřejmě úplně za všechno, kdy se ze zpravodajství zdálo, že i bin Ládin v tom byl nevinně, jen v dětství hrál moc stříleček, a kdy letmo ukázané prso o pár pixelech ohrožovalo celou morální výchovu příští generace. Přesto stále část společnosti při představě potomka hrajícího videohru jímá hrůza a tisk neopomene zdůraznit, že nejnovější školní střelec měl rád „násilné videohry“.
Abychom trochu obnovili rovnováhu, pojďme se bavit o opačném pólu, tedy o tom, co prospěšného člověka videohry můžou naučit.
Jazyky. Prakticky už neznám mladého angličtináře mužského pohlaví, kterého by k povolání nepřivedlo alespoň částečně hraní. Když v roce 2012 vyšla příběhová a na texty hutná hra Mass Effect 3, dlouho očekávané završení mé milované sci-fi trilogie, zaskočila mě jedna velká zrada: neměla češtinu. To mě samozřejmě neodradilo, a prostě jsem ji hrál anglicky. V patnácti už jsem pochopitelně leccos uměl, ale má jazyková úroveň před desítkami hodin vysoce užvaněného titulu plného zásadních hráčských rozhodnutí a po něm prodělala asi největší jednorázový skok vůbec. Na začátku jsem jen tak tak odhadoval téma konverzace, nakonec jsem jim zcela pohodlně rozuměl – a to vše prostě proto, že tuhle hru jsem prostě hrát musel!
Hry jsou na výuku jazyků, nejste‑li vysoce pokročilí, jednoznačně nejlepší médium na světě. Na rozdíl od knih mají kontext, vidíme situace, ve kterých se vede rozhovor, vedle sugestivních ikonek nebo předmětů visí popisky jako z učebnice, slyšíme často i jazyk mluvený, a navíc nás hra nutí interagovat, takže nemůžete jen tak vypnout hlavu jako u seriálu a nechat po sobě řeč sklouznout. Obchodník od vás chce deset prasečích kůží, takže jestli mu neporozumíte a přinesete veverky, daleko se nedostanete. A nemusíte zůstávat u angličtiny, stačí cíleně přepnout oblíbenou hru do jazyka, který se snažíte naučit, a výukový materiál, u kterého dobrovolně zůstanete sedět, je na světě.
A to jsme ani nenačali téma multiplayeru, kdy se hráč může přidat do různých komunikujících, spolupracujících hráčských skupin a najít si kamarády napříč světem (nebo se alespoň z první ruky naučit polské nadávky). Chcete‑li o tomto aspektu vědět víc, zeptejte se extroverta, já ve svých hrách živé cizí lidi nechci, děkuji.
Trénink reflexů. Je to smutné, ale na ty Counter‑Strikem či jinými střílečkami vycepované malé bojovníky nikdo starší dvaceti let nemá. Koordinace oka a ruky, absolutní soustředění, vnímání nejtišších náznaků kroků protivníka… Užitečné a přenositelné.
Zeměpis, historie, ekonomie. Pokud si vaše dítko podobně jako já radši hraje na velkého státníka či rovnou boha, propadne žánru strategií. Taková série Total War nebo historické hry od Paradox Interactive vám klidně ve dvanácti letech naučí děcko, kde hledat Anatolii nebo ostrov Man. No, kdo z vás to má? Rychle ovšem pochopí i základy nabídky a poptávky, investování zdrojů tak, aby vám v budoucnu získaly zdroje další, takové Crusader Kings dokonale objasní i detaily fungování feudalismu a motivace jeho aktérů!
Odejdeme‑li od specificky mé úchylky, dalších variant je mnoho: holčička pečující o virtuálního koníka může i v paneláku pěstovat vztah ke zvířatům, za usilovného stavění domků či rovnou celých měst vám doma může růst malý architekt, existují vysloveně umělecké, artové hry pracující s nekonečnou kreativitou, příběhové hry zas můžou probudit budoucího pisatele.
V jedné smutné youtubové eseji jsem vyslechl i příběh člověka, co teprve z počítačové hry a z akcí své postavy pochopil, že dovednostem se lze učit a dostávat se na nové úrovně, člověk se nemusí rodit s konkrétním talentem a činnost vzdát hned, jak ho napoprvé neprokáže. Tak ho to učili jeho rodiče a prarodiče. Jiný u ní zase poprvé zažil pocity úspěchu, nikdo na něj nekřičel, hra ho nechala vyhrát a pogratulovala. Další skrze společné hraní našel cestu k otci.
Hra může být únik. Hra může být relax. Hra může být komunita. Hra může být kreativita. Takže nechte dítě hrát.
PS.: Pokud nehraje Fortnite. To mu smažte.
