Článek
Tváří v tvář prakticky dennodennímu zhoršování situace ve světě má celá řada lidí pocit, že nic nezmůžou. Opak je ale pravdou, svůj osud máme ve svých rukou my. Jenže právě teď se většina z nás této své moci dobrovolně vzdává.
Řada lidí nemá čas nebo prostředky na to, aby řešila cokoliv jiného, než finanční přežití, a tak znají jen cestu do práce a z práce, a pokud zbude trocha času, únava a zvyk velí zapnout seriál nebo instagram.
Řada lidí je společností znechucena a hledá únik tak, jako se to někdy dělalo za komunistů. Únik ke své rodině (případně suplované domácími mazlíčky), k meditaci, k cestování, k umění. Nechtějí vidět a nechtějí slyšet, protože toho zla už na ně zkrátka bylo příliš.
Řada lidí se o něco podobného pokouší selektivní slepotou, předstírají, že co se děje, je normální a v pořádku, a reagují agresivně, pokud se jim pokoušíte tuto bublinu propíchnout, protože je tím vystavujete jejich strachu.
Každá z těchto strategií je katastrofální a naší situaci bude jen dále zhoršovat.
Jeden člověk, zvláště pokud nemává miliardami, bude mít vždy omezený vliv. Vždy je samozřejmě dobré být člověkem schopným a připraveným. Mít finanční rezervu, jídlo a vodu, pokud vypadne zásobování, být v dobré fyzické kondici, neuškodí ani vůz a zbraň, a tak dále. A to není třeba stávat se rovnou prepperem, což je sorta lidí, která toto povýšila na životní styl a pravděpodobně někde zrovna hloubí atomový kryt.
Jak je ovšem známo, pravá síla je v jednotě. Můžete být třeba Rambo, pokud jste sám proti všem, nic nezmůžete. Spolupráce učinila z lidí pány planety, protože medvěda sám nikdo nepřepere, ale žádný medvěd nepřepere všechny lidi. Platí to mimochodem i na mezinárodní úrovni, proto považuji výkřiky o tom, že budeme stát stranou a hájit pouze zájmy České republiky za absurdní.
Jenže jak to udělat ve světě, kde se mluví o epidemii osamění? Kde lidé nemají rodiny, z donucení se stěhují za prací do cizích měst a neznají ani své sousedy a jediná organizace, ke které patří, je firma, pro kterou často s nechutí pracují?
Můžete si samozřejmě svolat událost po Facebooku, nebo lidi přimět k nějaké činnosti pomocí virální tiktokové výzvy. Sociální síť nebo totalitní stát ale snadno něco podobného zatrhne. A pokud nemáme jiný komunikační prostředek, jsme příšerně zranitelní.
Když do naší země přišli nacisté a komunisté, narazili tu na legionáře, Sokoly, studentské organizace, na vojáky zklamané kapitulací, na řady lidí angažovaných v politických stranách, odbory, členy církví. Ale své komunity mají i sportovní a profesní kluby, vesnice se starousedlíky, nadšenci přes různé koníčky.
To jsou všechno kanály, kterými je možné komunikovat, domlouvat se, organizovat boj za své zájmy, ať je to obyčejné zvýšení platů nebo svrhnutí diktátora. Do kolika organizací, ve kterých si můžete takto navzájem pomoct, patříte vy? Co jste udělali proto, aby nějaká vznikla?
Jak jsem již psal v předchozím článku, není náhoda, že se demokracii tak daří právě v Evropě. Čím různorodější je společnost, čím více je v ní různých aktivních skupin, tím spíše si svoji svobodu udrží. K totalitě naopak mají vždy blízko společnosti jednoduché, kde je propast mezi vládnoucí vrstvou a neorganizovanými „nevolníky“. Takovou společnost by si samozřejmě představovali nejen ruští carové či arabští králové, ale v novém vydání i američtí technokrati, kteří chtějí vlastnit vše a ovládat všechny.
Jaké je z toho tedy ponaučení? Zapojujme se. Dokud máme svobodu, hlasujme, podílejme se na kampani, a pokud k tomu jen trochu inklinujete, vstupujme do politických stran. Protestujte, mluvte se svými politickými zástupci na shromážděních, na sítích, posílejte maily. Sledujte, co se děje. Nesundavejme kalhoty před brodem, nevyhlašujme svoji porážku, nestahujme se do ústraní, za svoji svobodu je třeba bojovat.
A pokud bychom o ni v budoucnu přišli, ať už kvůli vývoji zvenčí nebo zevnitř, nesmíme být sami, nesmíme se nechat rozdělit a opanovat, nebýt závislí jen na státních a nadnárodních institucích či technologiích. Jsme svobodní lidé, umíme dělat vlastní rozhodnutí, musíme se umět i bránit, a musíme to dělat spolu.
