Článek
V roce 2025 se slova o lidských právech či spravedlivé dělbě moci s oblibou pronášená evropskými politiky mohou zdát čím dál více jako prázdné fráze. V historii našeho myšlení ale mají dlouhou tradici, jakou jinde nenalezneme.
Představte si demokracii našeho ražení v Číně, v Rusku či v arabských zemích. Tam, kde se i chvíli pod tlakem Západu objevila, nikdy dlouho nevydržela. Proč? Protože tam pro ni neexistovalo to správné podhoubí. Vláda fyzicky či vojensky nejsilnějšího „alfa samce“ je univerzální a snadno pochopitelný koncept kdekoliv na světě. Mnohem horší už je to s vládou „lidu“ (ošemetný a zavádějící to pojem), rovnováhou sil a složitým systémem dělby moci mezi různé vzájemně se vyvažující složky.
Kde jsme k tomuto systému přišli my, a kdy nahradil boží mocí pomazané despoty v evropských představách o správné vládě? Dělo se tomu tak pochopitelně postupně. Největší zásluhu na rozšíření demokracie měly obě světové války a destrukce, kterou za sebou zanechaly. Ta posloužila jako varování: Toto se stane, pokud se nenaučíte spolupracovat po dobrém.
Historie umění kompromisu a spolupráce ale sahá mnohem hlouběji. Můžeme se zastavit u Velké francouzské revoluce, která své ideály o lidských právech formulovala velice explicitně (a inspirovala se u toho svými předskokany v Americe), i tam ovšem už nalézáme hotové občany vybavené naším politickým myšlením.
Máme‑li se vypravit k samotným kořenům evropské tolerance, je podle mě nejlépe hledat v éře náboženských válek vrcholících tou třicetiletou v sedmnáctém století. Což, uznávám, zní divně. Ale právě z těchto jatek, které vyhladily místy až třetinu populace a spálily většinu Evropy na popel, vzešlo důležité poznání: ani jedna strana není schopna zcela zničit tu druhou. Válka v důsledku vyčerpání všech zúčastněných poprvé skončila diplomatickou mírovou konferencí a vzájemným uznáním některých svých nároků. Domluvou.
Ve stejné době se z jednoduchého středověkého schématu církev‑šlechta‑poddaní začínají vymaňovat nové společenské vrstvy, zejména bohatí a vlivní měšťané v čele s obchodníky a podnikateli. Šlechtici povstávají proti panovníkům. A ostatně i ti nejprostší rolníci bojují za svá práva.
Třeba v uvažování historické Číny nic takového nenaleznete. Dokud má císař svůj Nebeský mandát, je hlavou státu a nikdo se mu nesmí protivit. Stejně tak v rodině vládne otec, a může neposlušného syna klidně zabít. Práva? Jaká práva? Napadlo by obyčejné japonské vesničany (snad kromě mnichů Ikko‑Ikki) požadovat na svých samurajských pánech nějaká písemně garantovaná práva? A co slovanští nevolníci žijící v chanátech na území dnešního Ruska či východní Ukrajiny?
V Evropě tato společenská vyjednávání byla už od pozdního středověku celkem běžná, i když někdy přešla od slov k mečům. Jednotlivé vrstvy obyvatel se snažily vydobýt si vlastní postavení, konec třicetileté války potom tenhle koncept přenesl i na státní a náboženskou úroveň. Rezignovalo se na jedno jednotné císařství, na jednu jednotnou církev. Bylo zapotřebí naučit se žít i s lidmi jinými, s takovými, se kterými se neshodneme, ale které už nejsme při vší dobré vůli schopní všechny upálit.
Totalitní režimy dvacátého století se jen pokoušely tuto hypotézu znovu ověřit – a svou prohrou vzdor pokrokům v pálení nepřátel dokázaly, že stále platí. Ani dvojice pánů s knírkem a s armádami vojáků i tajných policistů nedokázala z Evropanů (a jejich ex‑kolonistů) udělat jednotnou společnost narýsovanou v představách diktátorů.
Někdy se naše rozhádanost jeví jako slabina, ale právě existence mnoha různých společenských skupin vyvažujících své odlišné požadavky je podmínkou k uchování toho, čemu říkáme liberální demokracie a právní stát.
Uvidíme, jaké testy naší svobodomyslnosti ještě přinese století jednadvacáté. Do té doby si pojďme připomenout (nejspíše nepravý) Voltairův citát, který zmiňované postoje dokonale shrnuje: „Nesouhlasím s tím, co říkáte, ale až do smrti budu hájit Vaše právo to říkat.“
