Článek
Povinná služba, pokud možno vojenská. Kdo alespoň minimálně sleduje média si je určitě vědom, že se toto téma vrací do slovníků politiků a generálů napříč naším kontinentem. Samozřejmě to dává to naprostý smysl. Po dekádách míru a prosperity, které ukonejšily naše válečné sklony a vlákaly nás do falešného pocitu bezpečí, je znovu na pochodu ruský medvěd. Hrozba nového konfliktu na Balkáně roste každým dnem a krajní hnutí napříč Evropou hrozí návratem k éře častých konfliktů. Už kvůli naší ekonomice se možná budeme muset zapojit do případného konfliktu o Tchaj-wan či příštího šílenství na blízkém východě. Ale Čechům se jaksi nechce. Rozhodně se jim nechce přemýšlet o obnově povinné vojenské služby. A upřímně pro to mají mnoho dobrých důvodů, které nelze odmítnout jako výtvory ruské propagandy či dezinformací.
Odkaz šikany
Nedávný průzkum ve dvou článcích na Seznam Zprávách je poměrně výřečný. Téměř dvě třetiny českých středoškolských studentů byly proti vojenské službě. Ani ne 40% by bylo ochotno náš stát bránit v případě napadení. Další průzkum, tentokrát všeobecné české společnosti, ukazuje, že 45 % Čechů je proti vojenským odvodům a jen 43 % je pro. Zde je potřeba rychlé vysvětlení terminologie. Branná povinnost je v Česku plně legální pro všechny občany ve věku 18 až 60 let v případě napadení státu či jeho přímého ohrožení. Povinná vojenská služba by znamenala povinnost Čechů pravděpodobně v věku 19 let na několik měsíců či let nastoupit ke službě v armádě. Tento systém byl zaveden po většinu existence českého a československého státu a byl zrušen roku 2004.
Zaměňování obou termínů by se na první pohled mohlo jevit jako hlavní důvod pro odmítavé postoje. Ale jak ukazuje průzkum mezi středoškoláky tak většinová neochota existuje i pro pouhou ochranu země. Nad tím se už musí člověk pozastavit a mnozí jsou z toho šokováni. Takové reakce se rojí na sociálních sítích a v samotném článku nad tím kroutí hlavou i přizvaný bezpečnostní expert. Dle něj je tento postoj postavený na studentském nepochopení vlastních povinností vůči České republice a celou situaci by zlepšila důkladnější výuka. Jako někdo, kdo je stále ve studentském prostředí a ještě poměrně nedávno jsem se pohyboval ve středoškolském prostředí, považuji tuto analýzu za kompletní nepochopení myšlení českých studentů. Nejde o to, že by průměrný student nevěděl o přesném významu zákonů. Jde o to, že jim je od narození vysvětlováno, proč by se jimi neměli řídit.
Začněme otázkou povinné vojenské služby. Ta má v naší zemi extrémně negativní vzpomínku. S výjimkou vymírajících kovaných komunistů a podobných typů si na povinnou službu za socialismu pamatuje dobře málokdo. Je těžké najít rodinu, ve které nemá otec či dědeček vzpomínku buď na to, jak byla vojenská služba hrozná či jak se mu povedlo vyhnout se jí. Obzvlášť na školách, kde se pohybují často starší učitelé, kteří službu zažili se tyto vzpomínky skloňují často. Sám si jich dokážu vybavit alespoň pět a to pouze ze základní školy. Nyní pozor, protože rozhodně netvrdím, že je toto špatný pohled na naší minulost. Vojenská služba za komunistů byla ohavnou absurditou plnou šikany, která se velmi podobá dnešní ruské armádě a nepatří do civilizovaného světa.
Problém pak však nastává, když zkouší stát či armáda lidem, kteří si buď touto institucí prošli a nebo si o ní vyslechli od svých příbuzných, že by nová verze této služby měla být zavedena. Není to ani tak o tom, že by Češi neměli rádi armádu. Právě naopak, armáda je dle mnoha průzkumů nejvíce důvěryhodnou institucí v zemi. Zájem o dobrovolnou službu v povinných zálohách roste a to obzvlášť po invazi na Ukrajinu. Ale povinná vojenská služba? Návrat k instituci kompletně spojované se starým režimem? To je idea, kterou jen velmi těžko generál či politik prodá. Obzvlášť, když nás historie učí, že je nám na obranu vlasti tak trochu k ničemu.
Odkaz kapitulace a hanby
Kdy naposledy bránili Češi svůj stát proti cizí agresi? Rozhodně tak tomu nebylo roku 1938. To byla naše armáda jednou z nejlepších v Evropě. Mohli jsme do boje postavit až 1 250 000 mužů. Měli jsme kvalitní dělostřelectvo a tanky. Naše opevnění bylo na kontinentu jedním z nejlepších i přes svůj nedokončený stav. Povinná vojenská služba byla za 1. republiky brána jako velká povinnost a zdroj hrdosti. A k čemu nám to bylo, když nás naši vládci zradili? Přestaňme hloupě plakat o zrádcích v Mnichově. Plnou zradu spáchala vláda Československa a prezident Beneš, když protiústavně odevzdali Hitlerovi naše pohraničí a obranyschopnost. Bez výstřelu muselo celá naše slavné vojsko odpochodovat do kasáren. Naše armáda byla tehdy dost možná nejsilnější v naší historii a vojenská služba hrdou institucí. A obojí nám bylo úplně k ničemu.
A co rok 1968? To byla znovu naše armáda mocnou institucí. Plná nechuť k branné povinnosti se teprve vytvářela a teoreticky jsme měli být v případě války schopni probít se až do střední Francie! A kde byla naše slavná armáda, když se „bratrská“ vojska převalila přes naše hranice? Opět se vzdala bez boje, protože tak nařídil Dubček a další slavní reformní komunisté. To už vytvořilo takový pocit hanby, že se několik armádních důstojníků rozhodlo dokonce pro sebevraždu. K čemu byla povinná služba a veliká armáda tehdy? Opět k ničemu. Obě situace poněkud ironicky vystihuje citát Klementa Gottwalda, když před prezidentem Benešem prohlásil: „I bosí Habešané se fašistům bránili dobře vyzbrojená československá armáda ale nikoliv.“ Když už i komunista dává rozum, tak jsme na tom opravdu smutně.
Zde se taky dají hledat kořeny k nechuti bránit vlastní zemi. Výuka moderních dějin sice za mnoho nestojí, ale většina studentů poměrně rychle pochopí, že bránit svůj stát už u nás dlouho není v módě. Kdy jsme naposledy bránili náš stát? Pravděpodobně proti německým separatistům roku 1918, kteří se domáhali svého práva na národnostní sebeurčení, kterým tatíček Masaryk čtyři roky argumentoval v zahraničí. Nebo možná, když čeští občané, kteří po většinu války poslušně sloužili v továrnách třetí říše, okradli a vyhnali tři miliony Němců a permanentně tak odsoudili naše pohraničí k úpadku. K ani jednomu z těchto aktů jsme opravdu nepotřebovali vlastní velkou armádu či povinnou vojenskou službu.
Samozřejmě nemůžou za naši neochotu bránit vlastní zemi pouze dějiny posledního století. Současné výjevy našich pánů a vládců rozhodně nepomohli. Když se podíváte na naše premiéry a prezidenty posledních dvou dekád, máte chuť cítit národní hrdost? Možná ano, můžeme mít velmi rozdílné politické názory a idea Miloše Zemana po osmé sklence ve vás vytváří chuť bránit svou zemi na barikádách. Problém je také, že je idea vlastenectví dnes prakticky kompletně spojená s individui typu Rajchl a Okamura. Což pro naprostou většinu studentů a většinu občanů rozhodně nejsou postavy, které by měli být následovány. Tato situace v podstatě znamená, že se z vlastenectví a hrdosti na náš stát stalo v podstatě faux pas. A v této náladě zkuste argumentovat národní hrdostí. Což je jeden z mála důvodů proč by měl někdo tento stát bránit.
Budoucnost nejistoty
Upřímně je v této otázce Česko univerzálně nešťastné. Nesvatá kombinace neslavných dějin a špatné zkušenosti s povinnou vojenskou službou nás nechává v extrémně prekérním středu. Rakousko, jehož model dává povinnost půl roční vojenské služby a nebo devět měsíců civilního působení u určité organizace a mohl by nám být dobrým příkladem, se sice musí střetávat s dějinnými problémy, ale povinnou službu považuje většina občanů za pozitivní aktivitu. Polsko sice přešlo k plně profesionální armádě, ale v případě nutnosti jsou více než 2/3 občanů ochotni svou zemi bránit. Tomu možná pomáhá fakt, že Polsko proti německé a sovětské agresi hrdinně bojovalo a netrávilo posledních 80 let obviňováním jiných zemí z vlastního selhání.
Byla by nějaká forma povinné vojenské služby dobrá? Říkají to povolaní generálové takže pravděpodobně ano. Osobně by se mi zdála ideální rakouská metoda, ale neočekávám, že se něco takového v příštích dekádách prosadí. Rozhodně se tak nestane za současné vlády či opozice, protože jsou si dobře vědomi jak rychle by je to zahnalo do politického hrobu. Má cenu bojovat proti cizí invazi? Dle mého názoru ano. Ne z nějaké velké lásky pro naší zemi. Ale z prostého důvodu, že jakýkoliv útočník bude chtít zabít mnoho lidí a zničit vše co miluji. Už kvůli tomu bych byl ochoten tento stát bránit, i když by vzhledem k mým schopnostem taková obrana nebyla příliš dlouhá.
Je šance, že se nálada veřejnosti otočí? Samozřejmě, že je to možné. Staly se daleko zvláštnější věci. Ale pokud není většina středoškoláků ochotná zvážit povinnou službu v době, kdy východní hordy postupují na Evropu tak nevím, co by se muselo stát, aby se tyto nálady změnily. Asi až samotná invaze naší země, ale to už by bylo trochu moc pozdě. Co můžeme udělat teď? Podporovat Ukrajinu, aby největší hrozba zůstala, co nejdál za Dněprem. Posilovat NATO a další spojenectví. A finančně podporovat naší armádu a ty občany, kteří jsou ochotni zúčastnit se dobrovolného tréninku či přímo vstoupit do armádních sil. A až nás příště budou chtít naši státníci vydat bez boje, zabránit jim v tom za každou cenu. Další okupaci snad nikdo nechce.
Zdroje a další četba:
Zmíněné články na Seznam Zprávách:
Polská ochota bránit svou zemi:
