Článek
Úvod
V běžné západní společnosti stále panují určité předsudky vůči animovaným médiím. Velká část lidí si myslí, že animace je dětské médium, co se nedá brát vážně a často je od zhlédnutí filmu i kvalitního filmu nebo seriálu odrazuje. Můžu to dokázat na reakci mých rodičů a přátel, když jim řeknu, že je dílo takhle zpracované. Tohle právě vedlo Disney k tomu aby předělávali své staré pohádky jako Popelka na hrané celovečeráky a ještě jim dali temnější nádech. Toho se chytly další studia, která zase adaptují japonská anime. Čím dál větším neúspěchem hraných remaků se ale začínají odkrývat důvody, proč se musíme jako společnost naučit „umění pohyblivých obrázků“ více respektovat.
Teorie odložení nedůvěry
Nadpis, který vystihuje celý problém, co spousta lidí s převedením pohádek do hrané podoby má. Vysvětlím. Animace a kresba jsou média neomezené stylizace, což znamená, že spoustu věcí, co by v naší realitě vypadaly směšně a nereálně, v těchto médiích tolerujeme. Ukážu to na příkladu právě nedávné Malé mořské víly. V kresleném originálu i hrané podobě existuje postava mluvicí ryby jménem Flounder. Zatímco v původní pohádce působí roztomile a vtipně díky své stylizaci, v nové verzi působí ošklivě a nepatřičně i díky „realističnosti“.
Na podpoření mého pohledu dávám další příklad, který ale nebyl ovlivněný tolika kauzami: Lví král. To je doslova esence toho, co je na hraných realistických adaptacích pohádek špatného. Na rozdíl od podvodní lidské kolegyně jsou zde hlavními hrdiny zvířata- určitě všichni vědí, že lvi. Ač je technologie velice obdivuhodná, ta krásná realistická zvířátka postrádají jedno, a to jsou emoce. Ne doslova, ale ty lidské podoby emocí, které nám právě ten film prodají a donutí nás u něho něco cítit. Reálná lvíčata totiž už z principu nemůžou projevovat smutek a údiv jako my. Kdyby to v tom filmu uměla, tak by to vypadalo zvláštně. Právě tyhle problémy animace odbourává, protože nesledujeme přímo zvířata, ale zvířecí postavy s lidskými proprietami nakreslené člověkem. Což je dost rozdíl (ano, vím, že v novém Lvím královi nehrají reální lvi a jde o CG, ale ten efekt tam právě je).
Širší problém, než jenom zvířata
I když jsem ukazovala tuhle problematiku jenom na mluvicích zvířecích postavách, zasahuje i další aspekty filmu jako je podoba akčních scén (například když postava používá magii, tak si s tím nelze tak vyhrát jako v animaci), nebo i prostředí. Protože zatímco mořské dno nakreslíte/vymodelujete v CG s úplně stejnými finančními prostředky jako louku s oblohou, na natočení takového prostředí je potřeba určitá technologie která je jednak drahá a nevypadá to tak dobře (snad kromě nového Avatara, který byl ale velice drahý a dělal se pár dlouhých let).
Respektujme prosím animaci!
Bohužel ale tyhle produkční katastrofy nezpůsobil nikdo jiný, než my sami. Proč? Animované filmy a seriály totiž už dlouhá desetiletí vzbuzují určitý disrespekt od dospělých konzumentů (na Západě, v Japonsku apod. je situace dosti opačná). Všichni to tady berou jako věc na zabavení dětí. Komunita, jež se pohybuje kolem filmů, sice bere animaci jako médium, které má spoustu možností, nicméně pro tuhle skupinu to Disney a další nedělají. Dělají to pro běžné konzumenty, kteří se mohou cítit lépe, že neviděli „dětsky vytvořenou pohádku“. A tohle přesvědčení přetrvávalo už nějakých pár let, proto máme tolik remaků a další i od jiných studií jsou ve výrobě (Jak vycvičit draka od Dreamworks). Nicméně teď se nacházíme v bodě zlomu, kdy už i konzumentům pomalu začíná docházet, že takhle to dál nepůjde. Nejen kvůli stále více populárním japonským anime, ale i díky Disney výtvorům si i divácká většina začala tohoto umění o něco více vážit. Třeba když si porovnáme tržby Spider-Man: Napříč paralelními světy (mimochodem, ten film má větší kulturní a rasovou diverzitu, když se vrátím k mému „clickbait“ titulku) a hrané nové Malé mořské Víly, tak je to vidět. Snad jsme na dobré cestě.
