Čtěte si, co chcete, nebo ne? Něco o cenzuře knih na školách v USA

Jsem člověk, co si velice váží svobody projevu. Jsem svobodný člověk, co rád čte a konzumuje kulturu. Do nedávna jsem si myslela, že je to samozřejmost. Jenomže daleko z oceánem se začal rozvíjet takový nešvar, který mě jako svobodného člověka dost znepokojuje (doporučuji si dát skleničku pokaždé, když řeknu „svoboda“). A to sice, že na spoustě školách v USA se zakazují knihy. V tomto článku bych chtěla trošku tuto problematiku osvětlit, včetně motivů těchto zákazů a co je to vlastně za knihy.

Pojďme se nejdříve podívat, kde tento problém začal. A to sice na to, kdo má pod palcem školy v USA. Tam je totiž situace dost odlišná od nás, když se podíváme na vedení škol. V porovnání s ČR je v USA velká část škol velice nábožensky zaměřená. Jenomže tam náboženství není jenom dobrovolný kroužek. Víra zasahuje i do běžné výuky. Např. v nějakých školách se neučí o evoluci, ale o stvoření světa. A podle mého popisu je asi jasné, kde je ten zakopaný pes.

Jak spousta lidí ví, určitá témata jsou pro křesťany veliká tabu. Zvlášť, když v USA jsou členové tradičních církví o dost konzervativnější než u nás. Věci, co je dráždí, si dokážeme dobře představit: LGBT, jakákoliv edukativní zmínka o sexu, antikoncepci, potratu apod. A to není všechno, Horste! Zakazované jsou i knihy s rozebíráním rasismu nebo tituly s kritikou církve. Pak ale přichází druhá věc: zdůvodnění školy o tom, proč danou knihu studenti nesmí číst. Důvody jsou často v tom stylu, že v knize je pornografie/moc sexu. Přímo se do stanoviska nenapíše, že „kniha byla zakázaná kvůli tomu, že se nám zmínka o antikoncepci a gayích nehodí do krámu“. Protože to by bylo moc očividné a stížnosti na školu by letěly jako vlaštovky při znuděné hodině dějepisu.

Jedna z knih, které se obvinění z údajné „pornografie“ dotklo, je titul „All boys aren't blue“ od autora*ky George M. Johnson (jedná se o člověka na transgender spektru, proto píšu hvězdičky). Tuhle knihu jsem četla, takže si zde dovolím napsat svůj vlastní úsudek. Žádná forma pornografie se v knize nevyskytuje. Jediné, co se v knize vyskytuje, je zmínka o tom, že proběhl sex a příběh o obtěžování, které se bohužel děje. Nemluvě o tom, že na konci příběhu je i doporučení, že mladí lidé si nemají nechat na sebe nechat sahat bez svolení. Také je tam zmíněná masturbace, která není nic zvláštního u mladších dospívajících, a je jedno, co Bible a dogma o „sebeukájení“ říkají. Data a věda mluví jasně. Tyhle zmíněné situace jsou ještě napsané dost úměrně vzhledem k věku čtenáře (13+ jak autor*ka říká). Titul ještě obsahuje zmínky o stereotypizaci mužů a o tom, jaké je vyrůstat jako LGBT člověk, který je ještě černý. Z popisu je zřejmé to, že „pornografie“ určitě nebyla důvodem pro zákaz knihy.

Jako další případ údajné „sexuality, vulgarit a nahoty“ by se dala uvést kniha „Maus“ od Arta Spiegelmana. Tato kniha na rozdíl od té předchozí je dost známá i u nás, a proto o zákazu ví více lidí. Pokud tuto knihu neznáte, tak stručně řečeno jde o o alegorický komiks, který se odehrává v období Holokaustu. Židé tam jsou vyobrazeni jako myši a nacisté jako kočky. Kniha je sice drsná, ale byla právě v „curriculu“ 8. třídy, což už rozhodně nejsou tak malé děti. Ještě věřím, že takové knihy mohou pomoci k povědomí o  těchto událostech u mládeže. Zvlášť, když je titul zpracovaný o něco přístupnější grafickou formou.

Asi nejvíce diskutovaný titul, co se týče „book banů“ je „Genderqueer: A memoir“ od Maia Kobabe. Navíc tuto knihu často vidím v českých diskuzích jako podporující argument, proč se zakazují knihy ve školách. Jde totiž o grafický román, ze kterého pochopíte, o co jde, i když neumíte anglicky. Často se šíří panely se sexuálními fantaziemi a scénami. Ještě s poznámkou, že kniha se čte ve 3. třídách základní školy (což je asi tím, že kresbou to vyznívá jako kniha pro mladší). Tahle tvrzení ale nejsou pravdivá. Sám*ma Maia Kobabe o románu tvrdí, že je pro studenty až na střední škole (takže 15+, což je běžný věk, kdy lidé běžně přijdou do kontaktu s nějakou erotikou). Navíc tento komiks opravdu není jenom o sexu, tam jsou tomu zaměřené přesně 4 panely. Šíření těchto obrázků je ale důkazem toho, jak snadno se dají věci zmanipulovat ku prospěchu určitých lidí.

Jako další příklady knih postižené cenzurou bych mohla uvést román „Vypálená nenávist“, který detailně popisuje velice známe nedostatky policie ve Spojených státech. Často se také omezuje čtení klasik jako „Jako zabít ptáčka“ kvůli rasovým otázkám, kterým se v těchto školách chtějí vyhnout za každou cenu.

Možná z textu vyznívá, že tohle je jenom problém konkrétních škol. Bohužel ale téma zakazování knih přerostlo i do vyšších politických struktur ve Spojených Státech. Nejznámějším příkladem je guvernér státu Florida jménem Ron DeSantis. Ten si na tomto tématu vybudoval celý politický program. Na tiskových konferencích často slibuje, že „uchrání nevinné děti před agitačními a nebezpečnými knihami“. A výsledky se už začínají projevovat. Za poskytnutí „závadných knih studentům“ hrozí učiteli až 5 let vězení.

Protože jsem velký čtenář antiutopií (miluju 1984), tak se o budoucnost školního čtení ve Spojených státech velice bojím. I přesto, že knihy dneska nejsou primárním zdrojem informací, jsou stále symbolem svobodné a vzdělané společnosti.

Nikdo by neměl mít moc zakazovat knihy ještě na základě přehnaných misinformací a pochybných teorií. Z toho nikdy nevzejde nic dobrého…