Článek
Pohyb je zdravý. To ví každé malé dítě. Nejenom pro naši fyzickou stránku, ale i psychickou. Proto se děti snažíme k motivovat pohybu už od školy tělesnou výchovou. Ale už je lidem docela jedno, jak samotné hodiny probíhají. Vítejte u mého příběhu o tom, jak jsem si vytvořila blok k pohybu jenom kvůli škole, kde by se měl dít pravý opak.
Když se to zvrtlo
Před školou jsem na tom byla na svůj věk pohybově dobře. Už od čtyř let jsem lyžovala a ráda jsem všude běhala. Nebyla jsem sice jedno z těch dětí, co bylo nasazené hned do sportovních kroužků, ale celkově jsem si vše spojené s aktivními činnostmi užívala. To se ale změnilo.
Nastoupila jsem na základku a čekal mě velký šok. Na tělocviku jsem zaostávala za ostatními! Spousta dětí totiž rodiče už posílali na velice intenzivní kroužky jako hokej nebo tancování. Jediný, co jsem dělala já bylo lítání na zahradě, ježdění na lyžích na Lipně a to mi stačilo ke spokojenosti a zdraví. Jenomže tyhle děti chodily skoro třikrát týdně na tréninky. A já jsem vůbec nestačila, protože věci jako vybiku a jiné týmové sporty jsem úplně nikdy moc předtím nedělala. Takže se často stávalo, že já jsem byla ten odpadlík, kterého do týmu přijal kapitán jako posledního. To mi samotné nevadilo, co ale byl problém, byl posměch. A jak s tím učitelka nakládala.
Porovnávačky Sazky, školní programy o zdraví
V prvních dvou třídách jsem na každý tělocvik chodila s tím, že je mi jedno, co si o mě ostatní myslí a jestli budu vybraná do týmu jako poslední. Bohužel se to ale ve třetí třídě zlomilo. Přišel k nám do školy takový ten program od Sazky, který měl podporovat sport u dětí. Podstatou bylo, že se dělala různá měření, kde se porovnávaly naše sportovní výkony. Běhalo se, házelo se kriketovým míčem, prostě atletické disciplíny pro děti. A jelikož šlo o měřené aktivity a já nebyla se svými výkony v „normě“, tak posměch ještě zesílil, protože to bylo takzvaně „černé na bílém“. Ještě vrchol bylo, když jsem za účast v programu tehdy dostala diplom, co mi eufemisticky řekl, že jsem dost pod průměrem (zase mi ale doporučil bojová umění, ale to je na jindy). Učitelka mi říkala, že se mám více snažit. Jenomže to bylo všechno, co jsem mohla udělat! Už tak jsem nemohla při běhu dýchat a dělalo se mi špatně.
Třešnička na dortu byl program o zdraví na naší škole. Už ani nevím, jestli byl z ministerstva, nebo od nějaké soukromé společnosti. V rámci tohohle programu se často pořádaly sportovní dny, kde problémy zase vyplavaly na povrch. Ještě jsme často soutěžili v týmech, kde jsem to nechtěla nikomu zkazit. A při neúspěchu mi opět tým říkal, že jsem líná. Cítila jsem se hrozně. Rodiče jsem žadonila o to, aby mě přihlásili na sportovní kroužek, protože jsem se chtěla těm všem dětem vyrovnat a být více přijímána v kolektivu. Jenže rodiče mi řekli, že všechny sportovní kroužky (chtěla jsem tehdy florbal, protože mi ve škole šel), jsou závodní a tlačí na výkon. Tak jsem se rozhodla úplně na sport vykašlat. Díky, školní tělocviku a kolektive. Stalo se něco, co by se stát nemělo.
Dál?
Když jsem ze své školy přestoupila na osmileté gymnázium, tak se ve mně blok z pohybu stále držel. Nepomohl ani tomu učitel, který mi zkazil jedničkové vysvědčení dvojkou z tělocviku, kterou jsem nemohla ovlivnit. Naštěstí potom od toho ustoupil. Kolektiv sice dost dospěl a podporoval mě, ale pořád jsem se bála. Co když se svým výkonem znemožním? Co když se mi budou posmívat? Ani nová lepší třída nepomohla mému stresu z ponížení a neúspěchu. Když se na sebe podívám, stále (i teď) mě ten pocit sžírá.
Poslední dobou mi se sebevědomím ale dost pomohlo korejské bojové umění taekwondo, kde nejde jenom o čísla v tabulkách. Jde tam hlavně radost se sám zlepšovat (zkoušky na pásky) a rozvíjení se, ne kdo je lepší a kdo je ten podprůměr pro smích.
Co si z toho vzít?
Je potřeba se zamyslet, jestli dnešní podoba tělocviku plná porovnávacích tabulek je fakt prospěšná a plní svůj účel. Jediné, čeho se tím docílilo, bylo znechucení sportu u spousty žáků, které bychom měli k tomu naopak přivést. A machrování těch, co chodí na hokej a myslí si, že jsou nejlepší ve všem. Pro rozšíření obzorů jsem si hledala články jiných lidí, co prožili podobnou věc. Okolnosti jejich znechucení z tělocviku jsou úplně stejné. Poslední dobou se mluví o tom, jak řešit problém dětí s nadváhou. O více motivační tělesné výchově neslyším ani slovo. Sice je hezký někomu říct, aby začal běhat, ale je to k ničemu, když to nedělá z vlastní vůle a chuti.
