Proč my mladí raději studujeme „zbytečné obory“, než abychom šli do práce

„No, a co potom budeš dělat?“ ptali se mě rodiče, když jsem si ze tří oborů, na které mě přijali, vybral zrovna ten nejzáhadnější - estetiku. Tehdy jsem jen pokrčil rameny a přeříkal to, co stálo v informacích pro uchazeče. Ještě jsem nevěděl, o čem to vlastně je. Problém je v tom, že když jde někdo na práva nebo na medicínu, každý se tomu klaní a považuje to za budoucnost naší země. Jsou tu ale i obory, kterým se každý leda posmívá a tvrdí, že se studenti jen vyhýbají práci. Přesto jsou úplně stejně potřebné. Ale co víc, člověku změní život.

Moje nejčastější odpověď je, že to studuji, protože mě to baví. Hluboko uvnitř si ale chovám změť argumentů, které by stačilo vyslovit, jen kdyby je někdo byl ochotný akceptovat a chápat. To ohromné množství informací, které musíme za tři roky bakalářského studia pohltit, se každému, komu o tom vyprávím, zdá jako hloupost, protože tomu nerozumí. A nerozuměl bych tomu před studiem ani já.

I když je mým oborem estetika, za celé studium jsem musel přečíst obrovskou změť textů - od Platona až po Schopenhauera. A všem jsem jim musel porozumět. Prodíral jsem se bažinou Marxových filozofických úvah, které daly zrod komunismu, zkoumal hlubiny Platonova Podobenství o jeskyni a mnoho dalšího. Dalo mi to něco mnohem lepšího, než vidinu práce například v muzeu - hodnotný náhled na to, jak to vlastně ve světě chodí. Jak se s lidmi manipuluje, jak nás reklama přesvědčuje ke kupování věcí, které nepotřebujeme, a třeba i jak spletitá je demokracie. Takový seberozvoj je stokrát důležitější než to, kde budu po zbytek svého života pracovat. A to je to, proč my mladí studujeme „zbytečné obory“.

Když se na filozofických fakultách na podzim stávkovalo, vlastně to skoro nikoho z obyčejných občanů nezajímalo. Nebyla to letos ani první a ani poslední stávka. Například filozofická fakulta Jihočeské univerzity vyvěsila heslo: „Slabé FF = slabá společnost.“ Akademikům to zcela jistě říká mnohé, ale běžný občan, třeba jako moje babička, z toho nijak moudrý nebude.

A to je právě ten problém. Filozofické fakulty a jejich obory jsou natolik specifické, že není úplně snadné vysvětlit, k čemu vlastně jsou. To ale rozhodně neznamená, že jsou k ničemu. Právě naopak. Jen z nich vychází odborníci, kteří nejsou tak úplně vidět, přesto velmi potřeba. Například absolvent bohemistiky je právě ten člověk, který má na starosti třeba to, že v novinách nejsou žádné hrubé chyby, nebo že vůbec nějaké noviny vycházejí. Stará se i o jazykovou stránku knih, nebo dělá tiskového mluvčího. Absolvent estetiky zase bude dávat život divadlu nebo muzeu či se postará o to, že se ve městě dějí nějaké kulturní akce, kam můžete vzít svoje ratolesti. Podobně jsou na tom i absolventi kulturálních studií. Z filozofických fakult dokonce vycházejí i překladatelé, bez kterých bychom nemohli mít žádné titulky k filmům ani dabing. A je toho mnohem více. Problém tedy nespočívá v tom, že by tyto obory nebyly užitečné. Spočívá v tom, že tito lidé, kteří je dělají, nejsou vidět. Protože např. ten, kdo přeložil titulky k vašemu oblíbenému filmu, je jen jméno v závěrečných titulkách.

To, že člověk během své práce nedrží lopatu, ještě neznamená, že nepracuje. Například takový architekt nikdy nevezme lopatu do ruky, přesto by bez něj žádné stavby nemohly vzniknout. Musí mít znalosti nejen fyziky, ale i historie a dokonce stavebních trendů. A nejsou to jen stavby „na okrasu“ jako třeba Tančící dům v Praze. I mosty a lávky pro chodce potřebují své architekty. Přesto architekt nám bude připadat mnohem lepší, než nějaký estetik, protože máme pocit, že architekt dělá něco užitečného. Architekt má totiž k lopatě mnohem blíž, než estetik, a to je to, co většině občanů přijde jako hlavní.

Když ale berete své děti na kulturní akce, kdo si myslíte, že stojí za tím, že vůbec nějaké jsou? Kdo musel přijít na vedení města, vybojovat pro svůj nápad místo, vymyslet program, pozvat všechny umělce, zařídit stánek, kde se můžou vaše děti nechat pomalovat atd.? Tam by vám byl architekt úplně k ničemu. Lidé takové věci berou jako samozřejmost a vůbec je nenapadne, že to někoho stálo velké úsilí. A to jen proto, protože u toho nemusel držet lopatu.

Kde kdo si říká: „Ti nemusí přičuchnout k práci, ti berou prachy za nic.“ Zkusme si však sáhnout do svědomí - radši bychom týden kopali příkopy, nebo se týden zabývali pokusy o záchranu historické památky? Developeři jsou neúprosní, tahají zákony i peníze z rukávu jako kouzelník šátky a nejradši by zbořili i Pražský hrad, aby tam mohli vystavět bytovky nebo nějaký obchoďák. A jsou to právě absolventi humanitních oborů, kteří se starají o to, že se ten kostel, do kterého jste chodili jako děti na vánoční mši, nezboří ani nezchátrá. A že to s opravami historických památek není vůbec jednoduché. A ty všechny strasti se dějí pro lidi. Pro to, aby jednou děti vašich dětí mohly jít na Vánoce do stejného kostela; aby pořád vycházely knihy, které bude stát za to číst; aby fungovaly knihovny; aby měly děti hezký den dětí na kulturní akci… Bohužel snad nejhorší na tom je, že skoro nikdo za takové věci nepoděkuje. Přesto to pro vás děláme, i když za to ani nejsou nijak slavné peníze.

Netvrdím, že nám musí někdo věhlasně děkovat. Jen prosím, abyste příště pamatovali na nás mladé, kteří studujeme „zbytečné“ obory, až příště vezmete babičku do divadla, nebo půjdete na rozsvícení vánočního stromečku na náměstí. Bez nás a těch, kteří to studovali před námi, by totiž nic z toho nebylo.