Článek
A pak to přijde – telefon od realizátora.
„Tohle tam nepůjde,“ zní rozhodný hlas na druhém konci. „Tady bych potřeboval něco jinýho. Ty tvoje vymyšlenosti mi tu bagr neudělá.“ Už na první dobrou víte, že z vaší pečlivě vykreslené vize zůstane asi tak třetina. A zbytek? To budete hodiny, dny a týdny upravovat podle přání někoho, kdo si ve skutečnosti nikdy nepřečetl víc než dvě stránky manuálu k bagru.
Tak jsem se jednoho krásného dne rozhodl, že dost. Už nebudu poslouchat, že „tohle tam nevleze“ nebo „kdo to bude platit?“ Už žádné „dejte tam něco levnějšího, šéf říkal, že se šetří na firemní večírek.“ Prostě jsem si řekl: Odteď budu navrhovat jen to, co sám postavím. Sám sobě pánem, mistrem i otrokem.
Musím přiznat, že na začátku to znělo skoro jako revoluce. Žádné nekonečné telefonáty, žádné emaily, ve kterých je víc červených úprav než původního textu. Prostě navrhnu, zrealizuju, shrábnu peníze a ještě budu hrdý, že jsem na konci dne vytvořil něco, co si můžu osahat. Ideální plán, že?
No, jenže ono to má svoje ale. První projekt jsem si samozřejmě naplánoval sám sobě na míru. Krásné, kreativní, přehnaně náročné. „Tohle bude masterpiece,“ říkal jsem si a už jsem se viděl, jak si mě fotí do nějakého hipsterského časopisu o designu. A pak přišla ta fáze: realizace. Víte, co vám nikdo neřekne? Že když jste realizátor, nemůžete si stěžovat na hloupé nápady projektanta. Protože ten projektant jste vy.
Začal jsem si stavět podle svých plánů a zjistil jsem, že některé moje skvělé nápady jsou vlastně… řekněme „nepraktické“. Místo toho, abych nadával na cizí projekt, jsem teď nadával sám na sebe. „Kdo tohle vymyslel? Co za blázna by navrhl něco tak složitého?!“ – a pak mi došlo, že odpověď je jednoduchá. Já.
Na druhou stranu, peníze. Přátelé, to je úplně jiná liga. Když projektujete, sedíte u stolu a počítáte si, kolik byste mohli dostat za ten skvělý nápad. Realizátor si ale peníze vydělává. Každý hřebík, který zatlučete, každé kilo cementu, které zamícháte, to všechno se nějak projeví v konečné faktuře. A hlavně, nikdo vám nenadává, že jste to udělali „jinak, než jsme chtěli“.
Moje výkresy teď mají jednu jasnou vlastnost: kreslím jen to, co zvládnu zrealizovat. Pryč jsou dny, kdy jsem si kreslil honosné balkony, které potřebují jeřáb velikosti vesmírné rakety. Pryč jsou detaily, co vypadají dobře na papíře, ale v reálu stojí dvojnásobek rozpočtu. Teď kreslím věci jednoduché, funkční a hlavně takové, které nepotřebují k montáži čtyřnásobné množství sprostých slov.
A víte co? Funguje to. Najednou jsem spokojenější. Projekty se rychleji schvalují (protože já si je schvaluju sám), realizace jde od ruky a na konci toho všeho stojí něco, co jsem vymyslel a vlastníma rukama postavil. A ty peníze? No, ty jsou samozřejmě skvělé.
Takže pokud se někdy rozhodnete projektovat jen to, co sami zrealizujete, dejte mi vědět. Můžeme si založit klub. Bude se jmenovat třeba „Klub realizátorů přeživších vlastní projekty“. Členství zdarma, jen si přineste svoje nářadí. A pevné nervy. Budou se hodit.
zdroj: autorský text
