Článek
To spíš šlo o takový neodvratný proces, který se postupně vyvinul, až jsem si řekl: „Proč to dělat za míň?“
Všechno to začalo takhle: když jsem začal jako OSVČ, všechno bylo fajn. Měl jsem pocit, že jsem fakt šéf svého času, pracoval jsem z pohodlí domova, občas nějaká práce na stavbě, kde jsem si připadal jako génius v helmě. Ale jak roky plynuly, najednou jsem zjistil, že „šéf“ je skvělý titul, ale občas by mu slušel i nějaký ten plat. Ne, že by mě platili špatně, ale když jsem si začal počítat, kolik peněz vlastně dostanu na ruku, po zaplacení všech těch „nezbytností“, které podnikatel musí řešit, zjistil jsem, že mi to zrovna dvakrát nevychází.
Začněme tím, že jako OSVČ platím všechny ty krásné věci, které si stát vymyslel, aby měl peníze na všechny ty nesmysly, co se tady dělají. Daň z příjmu, sociální pojištění, zdravotní pojištění… a to všechno se mi strhává od základu. Takže když si spočítám, že třeba dostanu 500 korun na hodinu za práci, ještě se to hned o něco zkrátí na daních a pojištění, a nakonec to zůstane taková směšná částka. A to jsem ještě nezmínil, že tohle všechno platím i tehdy, když mám třeba 2 týdny pauzu mezi projekty, protože mi klienti neplatí, jak by měli, nebo protože prostě není zrovna nic na práci.
Ale dobře, řekněme, že mám nějaký projekt, to je fajn, všechno je jakž takž v pořádku, ale i tak mi na to padne hromada času. Ne, že bych měl problém s tím dělat dlouhé hodiny, ale problém je, že většina toho času, co trávím u počítače nebo na telefonu, se nepočítá jako „práce“. Takže když vám někdo zavolá o víkendu a chce s vámi něco konzultovat, s klidem to zvednete, protože je to klient, že jo? A takhle se to veze dál – v neděli po telefonu, v pátek večer na chatu, a když konečně máte volno, přijde e-mail. Mnozí si myslí, že když člověk dělá na volné noze, že vlastně nic nedělá. Když si ale rozpočítáte, kolik času strávíte řešením problémů v noci, v neděli nebo během rodinných oslav, začne vám to dávat jiný rozměr.
A pak je tu ještě jedna věc – neustále se rozšiřující vzdělání. To je taková moje srdcovka. Projektant musí držet krok s novinkami v oboru, s novými softwary, s technologiemi, s normami a předpisy. A tohle všechno vás něco stojí. Ne, že bych si za každé školení nekoupil nějaký ten „skvostný“ certifikát, ale když to počítám, tak vlastně skoro všechny peníze, které za rok vydělám, padnou na to, abych byl schopen si vůbec udržet kvalifikaci a pokračovat ve své práci. Takže kdo říká, že OSVČ je bezstarostná záležitost, ten si asi nikdy nezkusil zaplatit školení o nových normách a ještě se při tom radovat.
A takhle jsem se dostal k těm 800 korunám na hodinu. Ne, že bych si z ničeho nic vymyslel takovou částku. Bylo to prostě nutné. Dospěl jsem k závěru, že když si vezmu všechny ty náklady na vzdělání, pojištění, daně, auto, telefon a všechny ty malé, ale o to víc skrytější výdaje, tak to prostě musí nějak vycházet. K tomu, abych vůbec vyšel, potřebuju, aby mi klient zaplatil nejenom za mé schopnosti a práci, ale i za to, že jsem neustále ve střehu a připravený poradit se kdykoliv a kdekoliv. Že prostě neexistuje něco jako „standardní pracovní doba“. Když někdo chce projekt, musí počítat s tím, že i když se mnou ve 20:00 zrovna nesedí celý tým v kanceláři, já pořád na tom projektu „jedu“.
Jasně, někdo by mohl říct, že 800 na hodinu je přehnané, že by mohl sehnat levnějšího projektanta, co mu to udělá za míň. Jenže tady je problém: když se něco dělá za míň, tak to taky za míň vypadá. A jestli si někdo myslí, že všechny ty hodiny, které strávím v práci, jsou takové „nicneříkající“, tak by měl zkusit být jednou na mé straně a vidět, kolik času zabere každý detail. A ne, rozhodně to není o tom, že si vybírám skvostné projekty a žiju si jak král. To je spíš o tom, že jsem si nakonec spočítal, že si za svou práci zasloužím odpovídající plat, a že to nebude o tom, jak si to někdo představuje.
A nakonec – tak jak to vlastně všechno vychází? No, upřímně řečeno, ve finále je to trochu jako s těmi 800 korunami. Je to pro mě způsob, jak si zaplatit všechny ty věci, které pro mě nejsou vidět. Protože když jsem si poprvé řekl o takovou částku, myslel jsem si, že to asi bude nějaký šílený risk. Ale víte co? Ukázalo se, že je to spíš takové přiznání reality, že za svou práci musíte dostat něco, co vás pokryje nejenom dneska, ale i v budoucnu. A když to někdo nechápe, tak to prostě nechápe, ale já na to mám svůj důvod.
