Článek
Pak se ale ta myšlenka chytí reality a už se jí nepustí. A v tu chvíli přichází na scénu nenápadný hrdina – projektant. Člověk, který má za úkol převést vaše sny, přání i nesmysly do podoby, kterou schválí úřad a zvládne to i bagr.
První fáze se tváří neškodně – říká se jí studie. V zásadě to znamená, že si s projektantem sednete, vyklopíte na něj, co všechno byste chtěli, a on se snaží, aby to dávalo hlavu a patu. Vy chcete dům do tvaru L, vaše žena ho chce s pracovnou a garáží, pes by rád běhal kolem, ale hlavně nesmí být vidět na sousedy. Projektant zatím tiše kreslí. Za pár týdnů přinese první návrhy. „Tady by mohl být obývák, tady terasa…“ A vy řeknete: „Ale to L není dost elkovaté.“ Takže zpátky ke stolu.
Po několika kolech ping-pongu mezi fantazií a realitou vznikne něco, čemu se říká architektonická studie. Má obrázky, půdorysy a kouzlo prvního doopravdy uchopitelného tvaru. Načrtnutý sen. Ale to je jen začátek.
Pak přichází dokumentace pro územní řízení – papírové kolečko, které roztočí českou byrokratickou ruletu. Projektant připraví výkresy, popisy, koordinační výkazy a vyrazí na úřady. Vodoprávní úřad, stavební úřad, životní prostředí, dopravní odbor… Každý chce něco. A většinou něco jiného. Když se vám poštěstí, vyjádření dostanete do měsíce. Když ne, čekáte, až paní Nováková po dovolené přečte e-maily. I to je projektování.
Po překonání tohoto slalomu přichází fáze, kdy už se začíná „tvrdit muzika“ – projekt pro stavební povolení. Ten už není jen o obrázcích. Tady se řeší, kudy půjde voda, kam se schová elektřina, jak hluboko bude základová spára a jestli se vám do obýváku nevejde komín. V tuto chvíli se ke slovu dostávají další odborníci – statik, energetik, geodet, projektant elektro, zdravotechniky, vzduchotechniky, topení, občas i požární specialista. A všichni musí spolu nějak vyjít.
Koordinace těchto profesí je disciplína sama o sobě. Někdy připomíná rodinnou poradu před Vánoci. Každý má svůj názor, ale nakonec se všichni dohodnou. Tedy aspoň většinou. Občas se ale stane, že vám někdo pošle výkres ve formátu, který neotevře ani NASA. Nebo vám statik oznámí, že místo dřevěných stropů bude lepší železobeton – a máte po venkovské romantice.
Jakmile se vše podaří seskládat, předkládá se dokumentace opět úřadu. Tentokrát jde o získání stavebního povolení. Zní to děsivě? Ano, protože taky je. Ale když máte štěstí a slušného projektanta, proběhne to hladce. Tedy hladce v měřítkách české státní správy, takže do tří měsíců.
Teprve pak přichází fáze, která laika nejvíc překvapí – projekt pro provedení stavby. Zní to jako drobnost, ale je to nejpodrobnější část celého procesu. Tady se určuje, jak široké budou obklady, kolik šroubů se použije na kotvení zábradlí a jestli se vám dveře vejdou do výklenku. Je to excelová nirvána. A taky peklo na zemi, pokud něco přehlédnete. V této fázi je klíčová spolupráce s budoucím dodavatelem stavby, protože bez toho vám beton skončí tam, kde měl být sklep.
Projektant tu hraje roli nejen technického mozků, ale často i terapeuta. Klientovi vysvětluje, proč nemůže mít v kuchyni vodovodní baterii uprostřed ostrůvku bez toho, aby k ní vedl trubku skrz tři nosné zdi. A občas ho i utěšuje, když zjistí, že původní rozpočet se právě rozrostl o další statisíce.
Projektování je v podstatě jako plánovat svatbu, jen místo dortu máte drenážní systém. Plánujete, ladíte, sníte, kreslíte, přepočítáváte, měníte, pak zase přepočítáváte. A nakonec, když všechno vyjde, máte v ruce štos papírů – vaši budoucí stavbu v embryonální fázi. A pak už zbývá jen „maličkost“ – všechno postavit.
Ale to už je zase jiný příběh.
