Článek
Taková ta, co člověka nenápadně dusí mezi Excelem, AutoCADem a zoufalou snahou dovolat se někomu, kdo by vám jen stručně řekl, jak to tam vlastně na té střeše vypadá.
Začíná to nevinně. Investor si řekne: „Dáme si soláry! Pomůžeme planetě, ušetříme, dostaneme dotaci.“ Všechno zní růžově. Má to jen jeden háček – někdo to musí naprojektovat. A tady vstupuje do příběhu on – projektant. Člověk, který má ideálně za den navrhnout čtyři FVE, z nichž žádná není stejná, ale všechny mají být hotové včera.
Realita je pak taková, že projektant sedí u počítače, na druhém monitoru má kalendář plný červených vykřičníků a v mailu dalších patnáct urgentních zpráv typu „Hele, Franto, ta střecha je plechová, ne taška, zapomněl jsem říct“. A do toho samozřejmě zazvoní telefon a kolega si jde stěžovat, že se mu zase přehřívá střídač. Není divu, že ve chvíli, kdy má projektant vyrobit výkres, udělá to nejrozumnější, co lze v dané situaci udělat: otevře složku „Typizované řešení č. 4“ a s mírnými úpravami ho práskne do projektu.
Samozřejmě si ještě chvilku povídá s vlastním svědomím. „To přece není špatně,“ říká si. „Ten výkres fungoval minule, a taky to dali dohromady. Tak snad se to nějak vyřeší i teď.“ A pak už jen rychle aktualizovat název objektu, otočit panely na jih (pokud nejsou omylem na sever) a poslat to dál. Projekt hotov. Další!
Na stavbě pak přijede parta montérů a zjistí, že ten krásný výkres je asi tak stejně užitečný jako mapa pokladu bez legendy. Svírá se jim obočí, ale nikdo to nekomentuje, protože to není jejich první rodeo. Všichni tuší, že projektant to prostě jen „odklikal“, protože kdyby měl čekat na přesné zaměření střechy a koordinaci s elektrikářem, tak by to neodevzdali ani do důchodu. Takže montéři berou flexu, šroubováky a vlastní rozum a začnou to dělat podle toho, jak to „nejvíc dává smysl“. A že někdy dává smysl i to, co by v učebnici elektroinstalací skončilo pod nápisem „zakázané kombinace“, to je kapitola sama pro sebe.
A pak přichází ta chvíle – dokumentace skutečného provedení. Tedy to, co mělo být jakýmsi záznamem toho, jak to skutečně vzniklo. Jenže ouha – často to opět dělá projektant, který ani neví, že to vůbec bylo postaveno. V lepším případě má nějaké fotky. V horším případě má poznámku od montérů „je to skoro stejně jako v projektu“. Takže vezme ten původní výkres, trošku ho poladí, smaže dvě poznámky, přepíše datum, a voila – máme dokumentaci skutečného provedení.
Jistě, teď se někdo zvedne a řekne: „Ale tak to přece nejde! To je nebezpečné! Musí to být přesné!“ A já mu dám za pravdu. Opravdu by to tak být nemělo. Jenže realita je prostě taková. Tlak na rychlost, tlak na cenu, tlak na legislativu, která se mění každé čtvrtletí – to všechno způsobuje, že z krásného oboru projektování obnovitelných zdrojů se stává improvizační tanec na laně nataženém mezi technickou přesností a časovým zoufalstvím.
A než se do mě někdo pustí, že házím špínu na poctivé projektanty – ano, jsou i výjimky. Jsou borci, kteří si všechno osobně změří, ověří, koordinují, fotí, dokumentují a pak skutečně popíšou, co kde vede a proč. Jenže pak to trvá. A když to trvá, zákazník si stěžuje. A když si stěžuje, tak příště raději zavolá někomu, kdo to má „rychleji“ – tedy levněji, tedy stylem „nějak to bude“.
A tak si to celé jede dál. Jeden projekt za druhým. Typizované výkresy, improvizované montáže, dokumentace, která si s realitou někdy podává ruku a jindy se na ni jen zdálky usměje. Hlavně, že to svítí. A dotace přijdou.
Možná by to chtělo změnu. Možná víc času na návrh, víc komunikace mezi projektantem a montážní firmou. Možná systém, kde bude jasná zodpovědnost za každou fázi. A možná taky aspoň jeden týden bez telefonátu „Hele, ta střecha je nakonec úplně jiná“.
Ale do té doby? Do té doby si necháme zálohovat složku „Typizované řešení č. 4“ a budeme doufat, že na tom plechu zůstane všechno viset tak, jak má.
