Ronda a Setenil de las Bodegas: jeden z nejkrásnějších výletů v Andalusii

Z Estepony, kde bydlíme, je to do Rondy zhruba hodina a čtvrt jízdy, ale jakmile opustíte pobřeží a začnete stoupat do hor, cesta se sama o sobě stává malým výletem. Konec února byl letos v Andalusii překvapivě chladný. Celý den nám sice svítilo slunce, ale teploměr v autě postupně ukazoval stále méně. Z pobřeží jsme vyráželi při čtrnácti stupních, zatímco při příjezdu do Rondy jsme zastavovali už jen na sedmi. Naštěstí byl vzduch čistý a výhledy na okolní hory stály za to – silnice se vine krajinou plnou olivovníků a cestou míjíme také citrusovníky obsypané oranžovými a žlutými plody. Právě ten kontrast zelených kopců, barevných stromů a modré oblohy dělá z cesty do hor malý zážitek sám o sobě.

Do Rondy přijíždíme po hlavní silnici a první dojem je možná trochu překvapivý. Město působí poměrně moderně a já si v duchu říkám: tohle má být to slavné místo plné výhledů? Není tu nakonec jen ten ikonický most a jinak samá novější zástavba? Brzy se ukáže, že to tak rozhodně není. Ale pěkně popořadě.

Auto necháváme na veřejném parkovišti asi kilometr od historického centra a vyrážíme směrem k němu. Nejdeme však úplně přímo – odbočíme do parku, a jak se brzy ukáže, byl to skvělý nápad. Cesta nás přivede až na okraj kaňonu, kde stojí elegantní kovový altán. Jsme v parku Alameda del Tajo, jednom z nejhezčích míst v Rondě.

Altán stojí přímo na hraně skalní stěny a kolem něj se otevírají výhledy, které člověka přimějí na chvíli zastavit. Pod námi se hluboko zařezává kaňon El Tajo a před námi se rozprostírá krajina plná kopců a hor. Je to zvláštní místo – pár kroků od městských ulic a přitom máte pocit, že stojíte na konci světa.

Je celkem brzy a není sezóna, není tedy přelidněno. Pár lidí tu postává či posedává na zídce a užívá si výhledy. Stejně jako my.

A právě tady nám začíná docházet, že Ronda není jen slavný most. Je to město postavené na hraně obrovského kaňonu, kde se výhledy objevují skoro na každém kroku.

Najednou se mezi domy otevře prostor a Puente Nuevo stojí přímo před námi. Ten moment se vlastně ani nedá úplně popsat. Uvnitř mě se objeví vlna radosti a nadšení – přesně ten pocit, kvůli kterému člověk cestuje. Najednou mám chuť skákat radostí, fotit ze všech možných úhlů, dostat se co nejblíž a obejít most ze všech stran. Prostě vidět všechno.

Puente Nuevo není jen most. Je to monumentální kamenná stavba, která spojuje dvě části města přes hluboký kaňon El Tajo. Když stojíte na okraji a podíváte se dolů, uvědomíte si, jak neuvěřitelně vysoko vlastně jste. Kaňon se pod vámi otevírá do hloubky více než sto metrů a most se nad ním tyčí jako pevnost.

Z dálky působí elegantně, ale když k němu přijdete blíž, začne vynikat jeho skutečná velikost. Masivní kamenné oblouky, silné zdi a uprostřed stavby malá komora, která kdysi sloužila dokonce jako vězení. Celá konstrukce působí neuvěřitelně pevně a zároveň dokonale zapadá do dramatické krajiny kolem.

Přejdeme přímo přes most a pak se vydáme dolů na spodní vyhlídku. Tady je možné zaplatit vstup na vyhlídkovou cestu, která vede po chodníčku přímo pod most. V únoru 2026 stál vstup 5 euro na osobu. Cesta vede po skalní stěně a postupně vás přivede až téměř pod samotný Puente Nuevo. Dál už ale pokračovat nejde – u vodopádu je mříž a zákaz vstupu.

Vstup si zaplatíme a chvíli si užíváme výhledy. Odtud je most snad ještě působivější než shora. Když se člověk dívá nahoru na jeho masivní kamenné oblouky, uvědomí si, jak neuvěřitelná stavba to vlastně je.

Z vyhlídky je navíc vidět, že se dá sejít ještě níž – na Mirador Arco del Cristo, kam vede neplacená cesta až dolů ke dnu kaňonu. Nyní se tam nevydáme. Představa, že bychom pak šlapali zpátky k autu do kopce, nás tentokrát neláká, zkusíme tam později zajet, zeshora vidíme příjezdovou cestu.

Vracíme se tedy zpátky nahoru a pokračujeme po hradbách, abychom most viděli ještě z druhé strany. A právě odsud si všímáme zajímavé věci – ve skalních stěnách na obou stranách kaňonu jsou připevněné úzké chodníčky. Vypadají, jako by se po nich dalo projít téměř podél celé stěny. Když jsme most obcházeli z druhé strany, viděli jsme je znovu i tam dole. Přesto na nich nikdo nebyl. Jsou to pozůstatky starších přístupových cest a technických stezek, které dnes už většinou nejsou přístupné veřejnosti, ale dodávají kaňonu ještě dramatičtější atmosféru.

Vracíme se zpátky na most, na náměstí si dáme zmrzlinu a pomalu se vracíme k autu. Jenže když se na most ještě jednou ohlédneme, je nám jasné, že dnešní návštěva Rondy ještě nekončí. Chceme se podívat i dolů na vyhlídku Arco del Cristo.

To ale znamená objet celé město a vydat se po úzké a dost klikaté silnici až k malému parkovišti pod kaňonem. Je to trochu dobrodružství, ale rozhodně stojí za to. Odtud vyšplháme k ruinám vyhlídky a otevře se před námi úplně jiný pohled na Rondu – tentokrát zespodu, z úpatí obrovských skal.

A protože bych to nebyla já, kdybych nešla prozkoumat i další vyšlapanou pěšinu, vydávám se ještě o kousek dál. Stezka mě zavede k ruinám starých domů, které jsou doslova přilepené ke skále. Rozpadlé zdi, prázdná okna a zarostlé dvorky dávají tušit, že tu kdysi bývalo rušno.

Na jednom z oblouků je stále vidět nápis „Central Eléctrica“ – připomínka doby, kdy zde fungovala malá vodní elektrárna a mlýny využívající sílu řeky Guadalevín. Dnes už jsou tyto budovy opuštěné a pomalu je pohlcuje příroda. Rozpadlé zdi a zarostlé dvorky ale stále připomínají, jak důležitý byl kaňon pod Rondou pro život města.

Vyškrábu se zpátky do kopce, pak zase kousek dolů k autu a pomalu opouštíme Rondu. Další zastávkou měl být Acinipo Roman Ruins, kde se nachází zbytky starověkého římského města a krásně zachovalý amfiteátr. Místo leží jen kousek od Rondy a původně jsme tam měli v plánu krátkou zastávku.

Po nedávných záplavách je ale silnice vedoucí přímo k ruinám poničená a dál se nedá projet. Amfiteátr tak zahlédneme jen z dálky ze silnice, jak se na kopci rýsuje v otevřené krajině. Chvíli přemýšlím, jestli bych se k němu nevydala pěšky, ale přiznám se, že po celém dni chození už na další zacházku nemám ani čas ani energii.

Tak si říkám, že některá místa je dobré nechat na příště. Pokračujeme tedy dál směrem k Setenilu de las Bodegas, městečku známému tím, že jeho domy jsou doslova schované pod skalními převisy. A už samotná cesta napovídá, že nás čeká zase úplně jiný typ andaluské krajiny.

V Setenilu de las Bodegas je na první pohled docela rušno. Tedy alespoň soudě podle množství aut. Projedeme městem, ale rychle zjišťujeme, že to nebude úplně jednoduché. V mnoha ulicích se opravuje a některé cesty jsou neprůjezdné, takže se nám nepodaří dojet až k velkému parkovišti, které jsme měli vyhlédnuté.

Nakonec ale máme trochu štěstí. Nahoře nad městem, zřejmě na místě bývalého dětského hřiště, se zrovna uvolní jedno parkovací místo. Zaparkujeme a vydáme se pěšky dolů do centra.

Cestou nám už pořádně kručí v břiše a těšíme se na oběd. Jenže to nebude tak jednoduché. Většina restaurací je soustředěná kolem hlavního lákadla Setenilu – domů postavených přímo pod obrovskými skalními převisy. A právě tam to žije nejvíc. Bohužel také zjišťujeme, že všechna místa jsou plná a podle obsluhy mají rezervace až do večera.No nevím.V tu chvíli už začínám být trochu protivná. To tak bývá, když mám hlad.

Naštěstí ale objevíme malou restauraci schovanou trochu stranou od hlavní ulice, která je zároveň i řeznictvím. A právě tam se konečně zastavíme – a můj žaludek je konečně uspokojen a to velmi kvalitně.

Po jídle se konečně vydáváme prozkoumat hlavní část města. Ulice s domy schovanými pod obrovskými skalními převisy jsou opravdu úchvatné. Skála visí nad střechami domů tak nízko, že si říkám, jak je vůbec možné, že tu někdo bydlí. Je to přesně ten obraz, kvůli kterému sem přijíždí většina návštěvníků.

Přesto mě po chvíli začnou mnohem víc přitahovat postranní uličky. V hlavní části je přece jen hodně lidí, mezi restauracemi projíždějí auta a místy je to docela nepříjemné.

Proto postupně odbočujeme výš do klidnějších částí městečka. Vyjdeme na obě vyhlídky nad Setenilem, odkud je krásně vidět celé bílé město rozprostřené mezi skalami. Zastavíme se také u pozůstatků starého maurského hradu – Castillo de Setenil, který kdysi střežil celé údolí. Dnes z něj zůstaly jen části hradeb a věže, ale výhledy odsud stojí za krátkou zastávku.

Pak se pomalu vracíme zpátky dolů prázdnějšími uličkami, které mají úplně jinou atmosféru než rušné centrum. Jdeme pomalu, často se zastavujeme a jen se rozhlížíme kolem sebe. Bílé domy, úzké schody, květiny v květináčích a nad tím vším obrovské skály.

A právě tady, mimo hlavní ruch, si Setenil užíváme možná úplně nejvíc.

Díky, Andalusie, za další krásný den.

Něco málo z historie

Ronda patří mezi nejstarší města ve Španělsku. Oblast byla osídlena už v době Keltů, později ji ovládli Římané, kteří zde založili město Acinipo nedaleko dnešní Rondy. Největší rozkvět však město zažilo během maurské nadvlády od 8. století, kdy se stalo důležitou pevností chránící horské cesty Andalusie. Po dobytí katolickými králi v roce 1485 se Ronda postupně proměnila v město, jak ho známe dnes. Jejím symbolem je monumentální most Puente Nuevo, postavený v 18. století, který spojuje dvě části města oddělené hlubokým kaňonem El Tajo. Most byl dokončen roku 1793 a dodnes patří k nejikoničtějším stavbám celé Andalusie.

Setenil de las Bodegas má historii sahající hluboko do středověku. Oblast byla osídlena už v pravěku, ale skutečný význam získalo město během maurské nadvlády, kdy se díky své poloze ve skalách stalo téměř nedobytnou pevností. Název Setenil pravděpodobně pochází z latinského „septem nihil“, což se vykládá jako „sedmkrát nic“. Podle legendy totiž křesťanská vojska potřebovala sedm pokusů, než se jim v 15. století podařilo město dobýt. Druhá část názvu, „de las Bodegas“, byla přidána později a připomíná tradici vinařství a skladů vína, které se zde ve skalních domech nacházely.

Zdroje

https://turismoderonda.es

https://www.spain.info

https://www.andalucia.org