Článek
Kdo je školní metodik prevence a co škole dává
Školní metodik prevence patří k profesím, o nichž se často mluví až ve chvíli, kdy se ve škole objeví problém. Ve skutečnosti by měl být především tím, kdo těmto problémům předchází. Jde o pedagogického pracovníka, zpravidla učitele, který má na starosti oblast prevence rizikového chování – od šikany a kyberšikany přes závislosti, násilí a vztahové problémy až po podporu třídních kolektivů a řešení krizových situací.
Metodik prevence vytváří a aktualizuje preventivní program školy, metodicky podporuje učitele, spolupracuje s rodiči, OSPODem, Policií ČR i neziskovými organizacemi, sleduje legislativu a metodická doporučení a často funguje jako první záchytný bod ve chvíli, kdy se „něco děje“. Rozsah této práce rozhodně není okrajový. Přesto je vykonávána vedle běžné pedagogické činnosti, často s minimální časovou dotací. Nemá kouzelnou hůlku, nevyřeší mávnutím veškeré školní a dětské problémy, ale dokáže najít směr a cestu.
Metodik prevence je zároveň součástí toho, co jsme ještě donedávna nazývali školní poradenské pracoviště. Od ledna však došlo k přejmenování na poradenské služby ve škole. Obsahově se přitom nic zásadního nezměnilo – změnil se jen název. Proč bylo nutné zavedený pojem přejmenovat, zůstává otázkou, nicméně administrativa školy se při začátku roku zase o něco zvýšila.
Prevence nebo intervence?
Zásadní rozdíly v práci metodika prevence existují podle typu školy a jejího prostředí. Jsou školy, kde se metodik skutečně věnuje především prevenci. Stále častěji však zaznívá z mnoha škol, že se jeho práce posouvá na hranici intervence – a mnohdy už i za ni.
V době, kdy se stále více mluví o zhoršujícím se duševním zdraví dětí a dospívajících, řeší metodici úzkosti, sebepoškozování, krizové situace, dlouhodobé potíže jednotlivců i celých tříd. A to přesto, že metodik prevence není terapeut ani klinický odborník. Realita ho do této role však často staví – bez odpovídajícího času, podpory a zázemí.
Současné podmínky tomu neodpovídají. Metodik prevence by měl absolvovat specializační studium, na výplatní pásce každý měsíc najde příplatek ve výši 1 000 až 2 000 Kč měsíčně. U rozumného ředitele samozřejmě také vyšší osobní ohodnocení. Spolu s tím však přichází výrazné navýšení pracovních povinností, odpovědnosti i emoční zátěže. Často se od něj očekává téměř zázračná schopnost rychle a efektivně vyřešit veškeré rizikové chování ve škole.
A kdy ty zázraky bez kouzelné hůlky dělá? No v době nepřímé činnosti. V té samé době, kdy ostatní učitelé mají čas například na přípravy, hodnocení a další administrativu. Ale tu za metodika nikdo neudělá - má stejný rozsah jako jakýkoliv jiný učitel.
Metodik prevence jako pojítko systému podpory
Veřejnost si může říct, že metodika v posledních letech mohla nahradit jiná podpůrná pozice. Ale tak to není. Ani se zaváděním dalších podpůrných pozic ve školách není možné opomíjet klíčovou roli metodika prevence. Naopak – právě rozšiřování podpůrných týmů ukazuje, jak důležitým pojítkem systému tato pozice je.
Dovolím si připomenout, že ani s těmi podpůrnými pozicemi to není tak jednoduché, můžete si přečíst v článku zde:
Metodik prevence je učitel, který školu zná zevnitř. Rozumí pedagogické realitě, vztahům ve třídách i dynamice sboru. V ideálním případě spolu s výchovným poradcem tvoří základní osu poradenských služeb ve škole a společně pak efektivně spolupracují se školním psychologem, speciálním pedagogem či sociálním pedagogem.
Právě tím, že metodik prevence zároveň učí, dokáže propojit prevenci, duševní zdraví a pedagogiku. Vytváří most mezi pedagogickými pracovníky a odborníky, kteří nevykonávají přímou výukovou činnost. Tuto roli nelze nahradit žádnou jinou podpůrnou pozicí – náplň práce se sice částečně prolíná, ale liší se v těžišti i přístupu.
Zkušenosti ze škol navíc ukazují, že metodik prevence má často velmi dobrý kontakt se žáky. Ne proto, že by nahrazoval školního psychologa – jeho role je nezastupitelná –, ale proto, že je pro žáky přirozeně dostupný. Stále totiž existuje předsudek, že „k psychologovi chodí ten, kdo má problém“. Metodik prevence naopak pracuje nenápadně, preventivně, v běžných situacích, a často dokáže zachytit potíže dříve, než přerostou v krizi.
Dlouhodobý problém, který se nedaří vyřešit (nebo nechce?)
Podpora školních metodiků prevence se v českém školství řeší dlouhodobě a opakovaně. Napříč několika ministry, koncepcemi i vládami. Osobní zkušenost to potvrzuje velmi přesně: funkci metodika prevence vykonávám od roku 2011 a každoročně zaznívalo, že „od příštího roku“ se role metodiků posílí. Nikdy se to však systémově nestalo.
Opakovaně upozorňoval odborný i mediální prostor na to, že metodici mají bránit šikaně a rizikovému chování, ale nemají na to reálně čas, protože musí učit. Objevily se návrhy, jako například odpočtová banka hodin po vzoru zástupců ředitelů. Nestalo se. Opět zůstalo jen u slibů.
Zatímco se nároky na prevenci a péči o duševní zdraví dětí neustále zvyšují, podmínky práce metodiků se zásadně nemění. Místo skutečné podpory přicházejí nové metodiky, nové názvy, nové požadavky – bez reálné úlevy v každodenní praxi.
Ne funkce za odměnu, ale práce, která potřebuje prostor a podporu
Funkce školního metodika prevence rozhodně není funkcí za odměnu. Naopak – ředitelé škol dnes často narážejí na to, že nemají koho do této role oslovit. Ano, metodika jmenuje ředitel, ale pokud má být práce kvalitní, musí ten člověk chtít, mít k ní vztah a být schopen dlouhodobě nést zátěž, kterou tato funkce přináší.
Metodici prevence jsou přetížení. Neustále čteme v médiích, vidíme ve výzkumech i v každodenní školní realitě, že děti potřebují stále více péče. Jenže bez snížení zátěže a bez nárokového finančního navýšení to není možné. Nelze donekonečna spoléhat na osobní nasazení jednotlivců.
A tak se dokola ředitelé i metodici ptají:
Uleví se někdy metodikům prevence a dostanou konečně prostor pro svou práci?
Nebo jim bude opět přidána další agenda, další odpovědnost, další povinnost?
Budeme nadále dostávat seznamy a metodické pokyny psané od úřednického stolu, co všechno má škola dělat pro lepší klima a prevenci rizikového chování – nebo k tomu dostaneme i čas, nástroje a podporu, které to umožní skutečně realizovat?
Ano, rozpočet je napjatý. To slýcháme často. Ale pokud má něco smysl označovat za investici, pak je to právě vzdělávání a péče o děti. Ostatně přesně to velmi rády připomínají všechny politické strany – zejména před volbami.
Otázkou tedy zůstává, zda se tato slova někdy promění v realitu i pro ty, kteří ve školách každý den stojí u dětí jako první. A zda školní metodik prevence konečně přestane být symbolem toho, že od systému očekáváme hodně – a dáváme mu žalostně málo.
Zdroje:
vlastní zkušenost a praxe
https://www.novinky.cz/clanek/domaci-meli-by-branit-sikane-ale-nemaji-cas-musi-ucit-40397499
https://eurydice.eacea.ec.europa.eu/eurypedia/czechia/education-staff-responsible-guidance-early-childhood-and-school-education
https://msmt.gov.cz/vzdelavani/socialni-programy/dokumenty-13
