Článek
Od letošního školního roku se v českém školství začíná systematičtěji monitorovat absence žáků. Stát tím dává najevo, že problematika školní docházky už nemůže zůstávat na okraji pozornosti a že opakovaná nepřítomnost dítěte ve škole je jedním z důležitých signálů možného ohrožení. Nejde přitom jen o tradičně vnímané záškoláctví, ale i o jeho méně nápadnou, a o to problematičtější podobu.
Záškoláctví si často představujeme jako situaci, kdy má žák neomluvené hodiny a do školy jednoduše nechodí. Tento typ absence je viditelný, snadno dohledatelný a školy s ním dlouhodobě pracují. Mnohem méně pozornosti se však dosud věnovalo tzv. skrytému záškoláctví – tedy situacím, kdy žák do školy opakovaně nedochází, ale jeho nepřítomnost je formálně omluvena rodiči.
V těchto případech je administrativně vše v pořádku. Omluvenky jsou dodané, pravidla splněna, třídní kniha vyplněná. Přesto se dítě vzdělávání fakticky neúčastní, ztrácí kontakt se školou a postupně vypadává ze systému. Právě na tyto situace se chce stát více zaměřit. Ne s cílem trestat, ale zachytit problém dřív, než se prohloubí.
Je však nutné připomenout, že problematika absence – ať už otevřené, nebo skryté – je velmi složitá. Její příčiny mohou být různé: rodinná situace, psychické či zdravotní obtíže dítěte, školní neúspěch, vztahové problémy, sociální znevýhodnění, šikany, špatné klima školy a mnoho dalšího. Neexistuje jedno univerzální řešení a tento článek nemůže obsáhnout všechny souvislosti. Pokusím se ale pojmenovat realitu, ve které se nyní nacházíme.
Absence řešená hlavně „na papíře“
Současná práce s absencí ve školách se opírá zejména o metodický pokyny MŠMT, který vymezuje postupy při omlouvání a neomlouvání hodin a stanovuje hranice, při jejichž překročení má škola zapojit další instituce. A i v tomto případě mluvíme zejména o hodinách neomluvených.
Omluvená absence se většinou hlouběji neřeší. Pokud jsou splněny formální náležitosti, považuje se za uzavřenou. U neomluvené absence se situace začne řešit intenzivněji teprve ve chvíli, kdy dosáhne stanoveného počtu hodin. Tehdy se zapojuje OSPOD a může dojít k přestupkovému řízení s pokutou až do výše 5 000 Kč. V realitě však tato sankce často nevede ke změně chování rodiny a problém přetrvává, nemluvě o tom, že ani tuto pokutu často zákonný zástupce nezaplatí. O tom, že škola musí v případě přestupku musí prokazovat, že rodič byl o neomluvených hodinách informován, a že byl seznámen se všemi podmínkami, snad ani nemluvě.
Na rozdíl od některých jiných evropských zemí se u nás dlouhodobá omluvená absence příliš systematicky nevyhodnocuje. Neexistuje jasně nastavený mechanismus včasné intervence, který by dokázal zachytit rizikové trendy dříve, než se z absence stane chronický stav. Metodický pokyn mluví o tom, že by škola měla řešit ve chvíli, kdy má dítě 50% za čtvrtletí. Začít řešit absenci u poloviny hodin? To už není prevence, ale intervence. Nemluvě o tom, že u nás striktně platí - omlouvá zákonný zástupce. Tečka. A do důvodů absence škole nic není. Některé školy si sice vytvořily vlastní postupy, ale ty v případě stížnosti rozhodně neobstojí. V případě podezření na skryté záškoláctví je sice možné požadovat omluvenky od lékaře, ale to jen velmi výjimečně, navíc lékaři se tomu brání, tvrdí, že to není jejich povinnost a dosud lékaře a školy nikdo nerozsoudil.
Školy dělají víc, než se zdá
Problém školní docházky navíc není nový. Školy se s ním potýkají dlouhodobě a nelze říct, že by situaci ignorovaly. Naopak – evidují hodiny, komunikují s rodiči, spolupracují s OSPOD i Policií ČR, snaží se motivovat žáky, nabízejí podpůrná opatření, někde dokonce zajišťují ranní doprovody nebo upravují režim výuky. Všechny školy mají povinnost mít vypracovanou Strategii školní neúspěšnosti, jejíž součástí je právě prevence školního neúspěchu v případě opakované absence. Ale ta funguje pouze u rodin, které spolupracovat chtějí.
V mnoha případech se situace dlouhodobě nemění. Docházka zůstává nestabilní, problémy se kumulují a celý proces se často táhne měsíce, někdy i roky. A když už ke změně dojde, bývá zpravidla represivní, nikoli preventivní. Nepomůže tedy žádné straně.
Občas se v médiích objeví titulky typu „Neposílala děti do školy, půjde do vězení“. Tyto případy jsou však zcela výjimečné a zpravidla se netýkají samotné absence, ale dlouhodobého a komplexního zanedbávání péče o dítě, jehož je nedocházka jen jedním z projevů. Vytvářejí však dojem, že stát postupuje tvrdě. Realita ve školách je spíše opačná – systém zasahuje pozdě a opatrně.
Povinná docházka jen formálně?
Školní docházka je v České republice povinná. Ve skutečnosti je však státem vyžadována spíše selektivně. O povinné předškolní docházce ani nemluvě – zejména v sociálně vyloučených lokalitách funguje často jen formálně. Děti jsou přihlášené, opakovaně omlouvané, odhlašované a znovu přihlašované, aniž by mateřskou školu skutečně navštěvovaly.
Nikdo rozumný netvrdí, že by řešením mělo být plošné odebírání dětí z rodin nebo kriminalizace rodičů. Často se také argumentuje tím, že pokud má dítě co jíst a kde spát, není třeba do rodiny výrazně zasahovat. Tento přístup může působit lidsky přijatelně. Má však zásadní slabinu.
Pokud dítě dlouhodobě nechodí do školy, je mu upíráno právo na vzdělání. A pokud jeho zákonný zástupce tuto situaci podporuje nebo toleruje, pak se nebavíme o drobném selhání systému, ale o systematickém omezení životních šancí dítěte. Negramotnost a sociální nezralost nejsou jen vedlejším školním problémem. Jsou přímým předpokladem toho, že se dítě z nízkého sociálního statusu nevyhrabe ani v dospělosti.
Zároveň je důležité říci, že se zde nebavíme o domácím vzdělávání ani o jiných legitimních individuálních vzdělávacích cestách. Řeč je o dětech, které reálně vzdělávány nejsou, a přesto jejich dlouhodobá absence zůstává tolerována.
O této problematice jsem již psala v minulosti zde:
Co s tím dál?
Bylo by nefér tvrdit, že absence nebyla dosud sledována. Školy ji evidují, je součástí výročních zpráv škol i krajů a pracují s ní i výzkumné organizace, například PAQ Research, který dlouhodobě upozorňuje na výrazné regionální rozdíly v docházce. O problému tedy víme. A víme o něm už dlouho.
Nyní jsme tedy začali docházku monitorovat. Dobře a co s těmi daty uděláme?
Možná vznikne další pracovní skupina na MŠMT. Možná přibude další metodický dokument. Bylo by ale velmi žádoucí, aby u toho byli lidé z praxe – z různých regionů, z různých typů škol, s reálnou zkušeností s dětmi a rodinami. Jinak hrozí, že monitoring absence skončí jako vždy - dobrá myšlenka s nulovým výsledkem, pouze naštvaní ředitelé i učitelé.
A tak dnes zakončím otázkou.
Bude letošní monitoring absence začátkem promyšleného systému včasné pomoci dětem, nebo jen dalším důkazem toho, že problém umíme popsat – ale stále váháme ho skutečně řešit?
Zdroje:
https://edu.gov.cz/methodology/metodicke-doporuceni-msmt-k-prevenci-a-postihu-zaskolactvi-a-omlouvani-zaku-z-vyucovani/
https://www.novinky.cz/clanek/veda-skoly-absenci-ve-skolach-pribyva-ministerstvo-si-na-ne-posviti-40554036
