Článek
Podpůrné pozice ve školách se v posledních letech staly nezbytnou součástí vzdělávacího systému. Školní psychologové, speciální pedagogové, sociální pedagogové či školní asistenti dnes pomáhají zvládat situace, které už dávno přesahují rámec běžné výuky. Přesto jejich existence byla po dlouhou dobu spíše výsledkem improvizace než systémového řešení.
Až dosud totiž byly tyto pozice financovány především z projektových zdrojů, nejčastěji z evropských fondů, případně z rozpočtů zřizovatelů. To znamenalo nejistotu, časovou omezenost a každoroční hledání odpovědi na otázku, zda si škola bude moci odborníky, bez nichž se už neobejde, dovolit i příští rok.
Mezi nejčastější podpůrné pozice patří napříč všemi školami speciální pedagogové a školní psychologové, některé školy však díky projektům zaměstnávaly také sociální pracovníky, terénní pracovníky nebo školní asistenty (nikoli asistenty pedagoga, ale pozice zaměřené na podporu žáků a rodin). Tyto role se osvědčily zejména ve školách s vyšším počtem žáků ze sociálně znevýhodněného prostředí, které již dávno neplnění jen vzdělávací a výchovnou roli, ale především tu sociální. Ze své praxe ale vím, že například sociálního pedagoga vítají i školy mimo tato prostředí.
V posledním roce (poté co skončila podpora z evropského projektu OPJAK) byly pozice speciálních pedagogů a psychologů financovány tzv. ad hoc, tedy formou dočasného, jednorázového řešení reagujícího na aktuální potřebu, nikoli jako dlouhodobě stabilní systém. Školám to sice pomohlo překlenout krizové období, ale skutečnou jistotu to nepřineslo.
Leden 2026 - konečně systémové řešení?
Od nového roku přišla změna, na kterou školství dlouho čekalo: možnost financovat podpůrné pozice přímo ze státního rozpočtu. Ředitelé škol se zaradovali – konečně nebudou muset každý rok přemýšlet, z jakého projektu zaplatí odborníky, kteří ve škole plní nezastupitelnou roli. Zdálo se, že podpůrné pozice se konečně stávají stabilní součástí školního systému.
Velkou radost vyvolalo také upevnění pozice sociálního pedagoga, po němž ředitelé škol i univerzity volali řadu let. Sociální pedagog se osvědčil jako klíčový „most mezi školou a rodinou“ – pracuje s žáky ohroženými školním neúspěchem, pomáhá s absencí, komunikuje s rodiči, propojuje školu s OSPOD, poradenskými zařízeními i neziskovými organizacemi. Jde o roli, která se neomezuje na jednu třídu nebo jedno opatření, ale zasahuje do celkového fungování školy.
Pozitivní je i to, že sociální pedagog byl konečně uznán jako pedagogický pracovník. Zdálo se, že se školství posouvá správným směrem.
Jenže – jak se říká – neříkej hop, dokud nepřeskočíš.
Když se plán potká s realitou
Při bližším pohledu začíná nový systém narážet na realitu každodenního provozu škol. Zásadním problémem je nastavení tzv. PhPmax, tedy maximálního rozsahu podpůrných pedagogických pozic, na které má škola nárok. Tento limit se odvíjí především od počtu žáků.
A právě tady se ukazuje slabina celého modelu.
Podpůrné pozice jsou ze své podstaty cílené – mají pomáhat tam, kde je to nejvíce potřeba. Jenže systém vychází z předpokladu, že školy se stejným počtem žáků mají i srovnatelné potřeby. Přitom je zásadní rozdíl mezi školou na vesnici na Moravě, školou v Praze a školou v Ústeckém kraji, i když mají stejný počet žáků.
Modelově: škola s přibližně 500 žáky může získat jeden celý úvazek podpůrné pozice. Ředitel si může vybrat, zda zaměstná speciálního pedagoga, nebo školního psychologa. Úvazek sociálního pedagoga je navíc podmíněn splněním konkrétních kritérií a musí se vejít do stejného limitu.
Co když ale škola potřebuje všechny tři role? Nebo alespoň dvě?
Ředitelé se tak dostávají do situací, které s odborným řízením školy nemají mnoho společného. Mají si „hodit korunou“? Mají se rozhodnout, zda obětují podporu vzdělávacích potřeb, nebo psychickou podporu žáků? Má ve škole ve vyloučené lokalitě jezdit do terénu speciální pedagog, nebo má sociální pedagog suplovat výuku předmětu speciálně pedagogické péče?
Místo budování funkčního podpůrného týmu se školy opět vracejí k improvizaci. Role se mísí ne proto, že by to bylo odborně správné, ale proto, že systém jiné řešení nenabízí.
Vlk se nažral a koza zůstala celá?
Celou debatu navíc doprovází otázka, která zůstává nezodpovězená: kde je slíbená indexace škol? Tedy zohlednění sociálního kontextu, regionálních rozdílů a skutečné náročnosti práce jednotlivých škol. Bez ní zůstává financování podpůrných pozic sice formálně stabilnější, ale obsahově stále nedostatečně spravedlivé.
A tak se nabízí nepříjemná, ale legitimní otázka, kterou si dnes klade mnoho ředitelů i pedagogů - upevnili jsme podpůrné pozice ve školách skutečně systémově – nebo jen na papíře?
A tak, přestože jsem po schválení velké novely školského zákona měla pocit, že se blýská na lepší časy, tak v realitě jsem opět zklamaná.
Zdroje:
https://edu.gov.cz/methodology/podpurne-pozice-na-zakladnich-skolach/
https://asocp.cz/asocp/doporuceni-pro-financovani-socialnich-pedagogu-v-zakladnich-skolach/?utm_source=chatgpt.com
https://medium.seznam.cz/clanek/proste-clovek-socialni-pedagog-skvely-most-mezi-skolou-a-rodinou-104680
https://msmt.gov.cz/vzdelavani/skolstvi-v-cr/ekonomika-skolstvi/metodiky-k-reforme-financovani-regionalniho-skolstvi?utm_source=chatgpt.com
