Splnil se nám sen, viděli jsme Mt. Fuji aneb nejhezčí den z cesty po Japonsku

Návštěvu okolí Fudži jsme naplánovali zhruba v polovině našeho pobytu. Ještě jsme neměli platný japan rail pass, cesta shinkansenem by tedy byla hodně drahá, pokud bychom zvolili jiné vlaky, výlet by zabral obrovské množství času. Využili jsme tedy možnost auta s řidičem.

Z Tokia jsme vyjížděli v sedm hodin ráno, většinu cesty jsme prospali. První pohled na majestátní horu se nám otevřel zhruba po hodině a půl jízdy. Dorazili jsme k našemu dnešnímu prvnímu cíli - městečku Fudži Jošida, kde se nachází svatyně Fudži Sengen, jejíž součástí je také pětipatrová padoga Chureita, kterou jistě znáte z fotografií spjatých právě s horou Fudži. Pro místní je pak hlavně symbolem města a monumentem míru. K pagodě se stoupá po několika stovkách schodů, ale dá se jít i delší, ale pohodlnější trasou po lesní cestě. Volíme kombinaci obojího, přece jen naše kondice není ideální. Je ještě poměrně brzy, turistů tu tedy ještě není moc, máme tedy dost času si místo vychutnat a užít. Je tu krásně. Fudži se sice ukrývá v mlze, ale po chvíli se přece jen ukáže.

Městečko a jeho okolí může nabídnout i další cíle, najdete zde několik buddhistických chrámů, šintoistickým svatyní, jezero Asumiko a vodopád Širaito-no-taki. Velmi oblíbený je také zábavní park Fudži-Q Highland, který se může pochlubit velkým množstvím horských drah a dalších atrakcí, které jsou často inspirovány známými japonskými anime.

My se vydáváme o kousek dál, a to k jezeru Kawaguchiko. Jedná se o druhé největší z pěti jezer v okolí Fudži. Kolem jezera vede pěší stezka, můžete si zde zapůjčit i kolo, případně přejet na druhou stranu výletní lodí. Výhledy jsou tu úchvatné. My strávíme příjemný čas v místních zahradách, je sice podzim, ne vše je v květu, ale krásně tady je. Neodoláme ani místní zmrzlině, už o ní slýcháme od svého příjezdu do Japonska, a tak nyní můžeme zjistit, zda je opravdu tak výjimečná a skvělá. Na výběr je několik příchutí, ale všechny mají základ stejný, a to místní čaj Sencha sklizený právě v okolí hory. A ano, je božská.

Pokračujeme dál. Aokigara - les sebevrahů. Původně tedy v plánu nebyl, ale v poslední době jsme o něm hodně četla, tak jsem ho chtěla vidět na vlastní oči. Japonsko patří mezi země s nejvyšším počtem sebevražd ročně, příčinou je velmi stresující život a nároky společnosti na jedince. Les Aokigara je jedním z míst, kde se každoročně rozhodne ukončit svůj život několik desítek lidí. Les byl považován za místo, kde se setkávají duše zemřelých, ale „popularitu“ získal zejména v době, kdy byla vydána kniha spisovatele Seichoa Matsumotoa pod názvem Nami no tou. Milenci si v příběhu vezmou život právě v tomto lese, a hned v daném roce se zde zvedl počet sebevražd. V lese i jeho okolí jsou informační tabule nabízející pomoc lidem v psychické nouzi, každý rok zde policie a dobrovolníci hledají těla zesnulých a pohřbívají je. V posledních letech se o lese natáčí také filmy a dokumenty, proto místo láká i turisty. Údajně sem lidé začali nosit hlavičky panenek a zvířecí kostry, aby místo bylo ještě více morbidní. My jsme nic takového neviděli. Pár cedulek s upozorněním, jinak nádherný a voňavý les s trochu strašidelnou atmosférou.

Kousek od vstupu do lesa navštěvujeme ještě jednu z ledových jeskyní, které se tu nachází, konkrétně jeskyni Narusawa, která vznikla po výbuchu sopky Nagao a láva tuto jeskyni vyhloubila. Led jsme sice neviděli, ale chladno zde je. Také spousta netopýrů a malých chodbiček, ve kterých se musíme pohybovat po čtyřech. Stejně jako v lese, jsme i tady skoro sami, což je v Japonsku nevídané, ale nás to těší.

Odpoledne se přesouváme na pátou stanici, místo, odkud začíná většina treků na posvátnou horu Fudži. I tady máme štěstí, stanice je obvykle od 10. září uzavřena, ale vzhledem k tomu, že je letos mimořádné teplo, můžeme se sem podívat i na konci října. Zaplatíme mýtné v řádu stokorun a serpentýnami vyjíždíme až do výšky kolem 2 300 m.n.m. Náš řidič staví těsně pod známou pátou stanicí, kde je na vyhlídce zrovna několik zájezdů a je tam dost našlapáno. My se však vydáváme nenápadnou cestou k malé vyhlídce, kterou zřejmě znají jen místní, nikdo tady totiž není. A tady se nám otevírá nádherný výhled nejen na samotný vrchol posvátné hory, ale i na celé údolí pod ním. Podzim tomu ještě přidává na kouzlu. Užíváme si. Ticho, výhledy, krása. Sen splněn.

Čeká nás poslední zastávka. Svatyně Fudži Sengen - džindža, která leží v lese celkem daleko od civilizace. V minulosti poutníci vycházeli právě od této svatyně, když chtěli zdolat horu Fudži. Stezka je tu stále zachována, ale využívána je již minimálně. Strávíme zde poslední chvíle dnešního krásného dne a poté se unavení a spokojení vracíme zpátky do Tokia.

Pokud bych si z našeho putování měla vybrat dva dny, které pro mě v Japonsku znamenaly nejvíc, jeden z nich je právě ten dnešní. Druhým, smutnějším, ale o to silnějším je návštěva Hirošimy.

Zdroje:

https://cs.wikipedia.org/wiki/Fud%C5%BEi

https://cs.wikipedia.org/wiki/Aokigahara

vlastní oči a nohy