Stát v tom školy nechal plavat aneb slibované financování plavání ze státního rozpočtu se nekoná

Změnu financování části školských výdajů ze státu na zřizovatele provází od samého začátku ostré diskuse a značná kritika ze všech stran. Přesto bylo dlouho jasné alespoň jedno: že od ledna 2026 k této změně skutečně dojde. Školy, zřizovatelé i ministerstvo proto začali systém postupně připravovat.

Už během podzimu probíhala řada školení a seminářů pro ředitele škol i zástupce zřizovatelů. Diskutovalo se o dopadech změn, hledaly se možnosti financování a ředitelé škol se svými zřizovateli doslova licitovali o podobě budoucích rozpočtů. Ministerstvo školství zároveň vydalo několik metodických materiálů určených jak zřizovatelům, tak ředitelům škol, které měly pomoci nová pravidla vysvětlit.

I když v mnoha případech nebylo úplně jasné, zda budou přidělené prostředky dostatečné, školy a jejich zřizovatelé podle těchto informací začaly připravovat své rozpočty. V jednom bodě přitom panovala poměrně jasná shoda: povinná výuka plavání na prvním stupni základních škol zůstane nadále financována ze státního rozpočtu.

Tuto informaci ostatně uváděly i oficiální materiály ministerstva. V přehledu „Financování nepedagogické práce a ONIV od 1. 1. 2026“, publikovaném na portálu EDU.cz, se mezi položkami financovanými ze státního rozpočtu výslovně uvádí:

„Ze státního rozpočtu bude nadále financována povinná výuka plavání na 1. stupni základních škol (pouze samotná výuka, nikoli doprava a pronájem či provoz bazénu).“

Pro školy to byla důležitá informace. Znamenalo to, že i přes rozsáhlé změny ve financování zůstane alespoň tato část systému zachována.

A pak přišel duben

Do škol dorazily rozpočty a s nimi první konkrétní čísla. A právě v tu chvíli si řada ředitelů všimla zvláštní věci: v kolonce ostatních neinvestičních výdajů, ze které se dosud financovala samotná výuka plavání, žádná částka není. Vlastně je. Je tam nula.

Současně v polovině dubna dorazila do škol datovou schránkou informace ministerstva k financování od roku 2026. Ta už formulovala situaci úplně jinak. Podle tohoto materiálu nebude mít ministerstvo od roku 2026 zákonnou povinnost poskytovat základním školám finanční prostředky na zajištění povinné výuky plavání. Tyto výdaje spadají mezi ostatní neinvestiční výdaje (ONIV), jejichž financování se převádí na zřizovatele, a případná podpora ze státního rozpočtu tak bude pouze dobrovolná a nenároková.

Jinými slovy: zatímco ještě v metodických materiálech a na školeních zaznívalo, že samotná výuka plavání zůstane financována státem, realita rozpočtů a následné informace ministerstva říkají něco jiného.

Pro školy to není jen drobný administrativní detail. Rozpočty se připravují měsíce dopředu a většina škol při jejich tvorbě vycházela z informací, které měla k dispozici během podzimu a zimy. A nejedná se o žádnou zanedbatelnou částku, mnohdy až o stovky tisíc na jednu školu.

A co na to média?

Do této nejistoty navíc vstoupila mediální debata. V posledních dnech se v médiích objevují články, které uklidňují veřejnost tím, že situace vlastně není tak dramatická, protože některé školy výuku plavání zvládají samy, bez externích plaveckých škol, v rámci běžného úvazku učitelů.

Tento argument se opírá o prosincové šetření ministerstva, podle kterého část škol údajně výuku plavání zajišťuje vlastními silami. Šetření ministerstva bylo další byrokracií, kterou s koncem roku ředitelé škol museli dělat. Ministerstvo po školách chtělo vypočítat částky, které budou potřeba na další roky, a to téměř na hodinu. Oni totiž ředitelé možná mají dle úředníků křišťálové koule a vědí přesně, kolik hodin se odučí, jaké budou kapacity volných hodin v bazénu a podobně.

Osobně ve svém okolí takovou školu prakticky neznám. A když už se podobný příklad někde objeví, téměř vždy jde o velmi specifickou situaci: škola má vlastní bazén, pedagogy vyškolené pro výuku plavání a často dokonce zajišťuje výuku i pro další školy v okolí.

To ale není běžná realita českých základních škol. To jsou jednotlivé výjimky.

Pokud ministerstvo skutečně provedlo šetření, které ukázalo, že významná část škol plavecké školy nepotřebuje, stálo by za to jeho výsledky zveřejnit. Minimálně proto, aby bylo jasné, jak velký je tento podíl ve skutečnosti. Zkušenost z praxe totiž spíše naznačuje, že takových škol jsou jednotky.

Učitel opravdu během výuky plavání nesedí

Do debaty zároveň zaznělo tvrzení, které mezi lidmi ze školního prostředí vyvolalo poměrně silnou reakci. Objevila se totiž představa, že jedním z cílů změny má být přimět školy, aby přestaly využívat externí plavecké školy, protože během výuky plavání učitel stejně jen sedí a samotnou výuku zajišťuje instruktor.

Tahle představa má s realitou školní výuky plavání společného velmi málo.

Povinné plavání probíhá na prvním stupni základní školy. V praxi to znamená skupinu zhruba dvaceti žáků v bazénu, z nichž většina jsou na začátku neplavci ( i kdyby nebyli, je nutné k nim tak přistupovat. Podle pravidel přitom musí být jeden instruktor maximálně na deset neplavců (nebo 15 plavců). Jinými slovy: výuku nikdy nezajišťuje jeden člověk.

A učitel rozhodně nesedí na lavičce.

Učitel je zodpovědný za celou třídu, organizuje děti, pomáhá s dohledem nad skupinou v bazénu, řeší děti, které z různých důvodů ten den neplavou, a po skončení výuky často pomáhá také v šatnách. Kdo někdy doprovázel třídu malých dětí z bazénu zpátky do školy, ví, že právě tahle část bývá organizačně možná ještě náročnější než samotná výuka.

Navíc je potřeba připomenout ještě jednu věc: výuku plavání může vést pouze kvalifikovaný pedagog – tělocvikář nebo učitel s odpovídající kvalifikací pro výuku plavání. Výjimky se v tomto případě neposkytují. Žádný rozumný ředitel si také nevezme na odpovědnost situaci, kdy by výuku vedl nekvalifikovaný pracovník. Pokud by se při výuce něco stalo, odpovědnost nese škola.

Školy, poraďte si

Pokud by tedy školy měly výuku plavání organizovat samy, znamenalo by to v praxi zajistit v jednu chvíli několik kvalifikovaných pedagogů do jedné třídy (kde klidně může být až 30 dětí), sladit jejich rozvrhy s kapacitou plaveckých bazénů a zároveň počítat s časem na dopravu a převlékání dětí. Většina škol přitom už dnes velmi obtížně hledá personální kapacitu na běžnou výuku. Podotýkám, že plavání není celoroční, tedy mít plavání v době tělocviku je takřka nemožné, nemáte-li ve škole vlastní bazén.

Celá situace proto začíná působit tak, jako by systém postupně tlačil na omezení nebo úplné vytlačení externích plaveckých škol z výuky. Ministerstvo školství totiž zároveň uvádí, že pedagogická práce při výuce plavání je pokryta ze státního rozpočtu v rámci standardního financování škol prostřednictvím tzv. PHmax. Jinými slovy: podle této logiky by měly školy výuku zvládnout samy.

Jenže právě tady narážíme na realitu.

Vezměme běžnou třídu prvního stupně s jednadvaceti dětmi. Podle pravidel bezpečnosti výuky plavání musí být na deset neplavců jeden kvalifikovaný instruktor nebo pedagog. V takové třídě tedy potřebujete minimálně tři kvalifikované osoby – tělocvikáře nebo pedagogy s kvalifikací pro výuku plavání. Kolik škol má ale reálně možnost uvolnit tři kvalifikované pedagogy na jednu hodinu výuky?

A tím to zdaleka nekončí.

Na plavání se totiž nechodí jen „na hodinu do bazénu“. Děti je potřeba doprovodit na místo, po výuce je zase odvést zpátky do školy, pomoci jim s převlékáním a často i se sušením vlasů. Celá aktivita tak v praxi zabere výrazně více času než samotná výuka v bazénu. A právě tento čas v systému financování i organizace výuky často úplně chybí - dvouhodinovka plavání Vám zablokuje tři tělocvikáře na čtyři hodiny.

Pokud by tedy školy měly výuku plavání skutečně převzít plně do svých rukou, nevyhnutelně by to znamenalo jediné: navýšit kapacity pedagogických hodin, tedy PHmax. Bez toho je představa, že většina škol dokáže výuku plavání zajistit sama, spíše teoretická než reálná.

Stát v tom zase „plave“

Povinná výuka plavání není žádný nadstandard ani volitelný doplněk výuky. Je součástí rámcových vzdělávacích programů a především základní bezpečnostní dovedností, která může jednou rozhodnout o životě.

Pokud stát chce změnit systém jejího financování, je to legitimní politické rozhodnutí. Taková změna ale musí být jasně komunikovaná a musí počítat s reálnými podmínkami škol.

Zatím to však působí spíše tak, že školy dostaly několik měsíců ujištění, že financování výuky plavání zůstane zachováno, připravily podle toho své rozpočty – a teprve poté se dozvěděly, že realita může být jiná.

Možná by proto na začátku celé debaty stálo za to udělat jednu jednoduchou věc: otevřeně říct, jaký systém vlastně stát chce.

Protože pokud má výuku plavání zajišťovat přímo škola, musí k tomu mít odpovídající personální kapacity, čas v rozvrhu i odpovídající financování.

A pokud ne, pak bude potřeba přiznat, že bez spolupráce s plaveckými školami to většina českých základních škol jednoduše nezvládne.

Zdroje:

Komunikace MŠMT

https://edu.gov.cz/reformy/zmena-financovani-nepedagogicke-prace-ve-verejnych-skolach-a-skolskych-zarizenich/

https://www.novinky.cz/clanek/domaci-povinne-plavani-zakum-zaplati-rodice-poslankyne-rozsirila-falesnou-zpravu-40574060