Stezka Českem - jednou ochutnáš a chceš ukrojit další dílky

Možná to sami znáte. Něco vás zajímá, láká, ale pořád máte důvody, proč to nemůžete udělat. Měla jsem to stejně. Vlastnímu snu jsem neustále stavěla překážky - nemám čas, nemám vybavení, neujdu to, nechci spát venku, nejsem na tom zdravotně dobře a podobně. Až letos jsem konečně vyrazila a veškeré obavy se rozplynuly. Jde to a na tuhle cestu se může vydat opravdu každý.

Přípravy

Od začátku bylo jasné, že venku spát nechci, takže jsem cestu celkem podrobně naplánovala. S partnerem jsme si jeden den vyzkoušeli v rámci tréninku a ujistili se, že zhruba těch 20 km denně ujdeme. Rozhodli jsme se jít z nejzápadnějšího bodu v Krásné u Aše až domů, tedy skoro domů, končili jsme na Cínovci. Ubytování jsme zarezervovali předem a nutno říct, že ne všude jsou stezkaři na jednu noc vítáni. Ale velmi pomohl připravený itinerář na stránkách stezky.

Pak jsem si načetla spoustu rad, vyzkoušela hromady batohů, bot, vybírala, co na cestě mít musím, co nemusím. Rad dostanete mnoho, ale stejně si nakonec musíte vybrat sami, Každému sedí něco jiného, každý má jiné limity i potřeby. Vybrali jsme, můžeme vyrazit.

10 + 1 den na cestě

A tak jsme deset dní putovali, začali jsme zvolna necelými patnácti kilometry a postupně jsme navyšovali. První etapu z Krásné na Klínovec jsme zdolali za pět dní, dalších pět jsme se toulali Krušnými horami, které jsou naší srdeční záležitostí. Stoupali jsme, klesali jsme. Občas jsme si nechtěně zašli, špatně jsem odbočili, občas jsme si trasu dle aktuální fyzické kondice upravili. Do cíle vedlo přesně 222 km. S našimi zacházkami jich nakonec bylo 261. Vystoupali jsem přes 5000 metrů a klesali ještě více.

Cesta to byla náročná, ale krásná. Brzy jsme pochopili, že cesta je cíl. Každý den byl stejný, přesto úplně jiný. Málo jsme mluvili, ale hodně jsme poslouchali - přírodu, místní lidi, ale i sami sebe. Během cesty přicházela spousta myšlenek, někdy i těch nechtěných, ale prostě tu byly. Vlastně nyní můžu říci, že na stezce nebo na jakékoliv jiné pouti člověk potká spoustu lidí, ale také sám sebe.

Vystoupili jsme ze své komfortní zóny, ale také ze své sociální bubliny. Slyšeli jsme spoustu příběhů, od stezkařů, majitelů penzionů, místních. Nežije se v Sudetech lehce, přesto by málokdo měnil.

I příroda se měnila, první dny téměř samá rovina, pastviny a louky, za Kraslicemi nás přivítaly Krušné hory vysokým stoupáním, hlubokými lesy, pěšinami a zurčícími potoky. Tahle část Krušných hor je poměrně divoká a nedotčená, příroda se postupně mění, je tu větší zásah člověka, více asfaltu, ale výhledy i tak stále berou dech.

Na některých místech jsme se chvíli zastavili a kochali se. Za sebe samou musím říci, že nejvíce se mi líbilo v okolí Rolavy, v Bezručově údolí a v Königsmühle (zaniklá obec, které jsem věnovala samostatný článek).

Samozřejmě přišla krize a ne vždycky jsme šli s úsměvem a euforií. Nohy první dny bolely a ani přes kvalitní boty jsme se puchýřům nevyhnuli. Nejnáročnější byl čtvrtý den, kdy jsme šli z Bublavy do Horní Blatné. Cesta byla sice nádherná, ale náročná. Navíc dlouhá, téměř 33 km, posledních devět s velkým stoupáním jsme šli (nešli, plazili se) více než 4 hodiny. V tuhle chvíli jsme nejvíc ocenila, že jdeme ve dvou, protože jeden druhého podporuje. Druhou, spíše psychickou krizi, jsem měla šestý den, kdy jsem ztratila elán, energii a chuť. Při výstupu na Klínovec jsem použila všechny vulgarity, které mám ve slovníku a těsně pod vrcholem jsem odhodila batoh s tím, že dál nejdu, protože nevím, proč bych měla. Ale zvedla jsem se. Musela jsem. I tyhle chvíle přináší stezka, ale mnohem víc je těch, kdy se vám srdce tetelí radostí. Z cesty, z přírody, ze svobody.

Po deseti dnech jsme plni zážitků dorazili domů. Protože chceme dokončit druhou etapu, vydali jsem se ještě později do Ostrova a zbývá nám ještě jedna etapa do Dolního Žlebu. Vyrazíme brzy a hned pak začneme plánovat další kousky, protože ač jsme unavení a vyčerpaní, chceme jít dál.

Cestou necestou

Přestože jsme šli během letních měsíců, lidí jsme potkávali minimum. A pokud ano, jednalo se s výjimkou turisticky oblíbených míst o stezkaře. Každý cestuje podle svých možností a priorit. Někdo spí venku, někdo v kempu, jiný v penzionu. Někteří se stravují v restauracích, jiní si vaří sami. Prostě jak říká motto stezky - jít může každý.

Co se týče našeho jídla, snídaně jsme měli většinou v ubytování (a není nad domácí snídaně v rodinných penzionech), přes den jsme jedli různé tyčinky a ovoce a večer, po krátkém odpočinku, jsme chodili na jídlo. Bohužel až na výjimky jsme se na horách s jídlem moc neposunuli, chcete-li něco jiného než smažený sýr, svíčkovou nebo guláš či podobné těžké jídlo, moc neuspějete. Ale na některých místech se blýská na lepší časy. Spoustu tipů na jídlo i ubytování opět najdete v itineráři stezky nebo v aplikaci FarOut.

Pokud chcete denně sprchu a povlečenou postel, musíte trochu hledat a počítejte, že to není za pár korun, zejména když přespíte jen na jednu noc. Ale špatně jsme se rozhodně nikde neměli, naopak.

Na některých úsecích nepotkáte za celý den živáčka a nemáte ani šanci doplnit vodu, byla jsem ráda za hydrovak. Naopak jsou místa, kde právě pro stezkaře a další kolemjdoucí jsou připravena občerstvení, třeba formou samotoče, lesního baru, piva v potoce nebo samoobslužné lednice. Úžasný nápad.

O stezce

Stezka Českem je unikátním projektem Martina Úbla a dalších nadšenců, kteří společně s Klubem turistů připravili tento 2000 km dlouhý přechod Českem. Povedlo se jim nejen připravit krásnou cestu, ale také spojit stejně nadšené lidi a vytvořit tak něco výjimečného. O Stezce vznikly dvě oficiální (a několik neoficiálních) knih, ale rozhodně nečekejte klasického turistického průvodce. Najdete tu nejen tipy, krásné fotografie, ale hlavně opravdové příběhy. Existují také podcasty, seriál s Miroslavem Vladykou (je odvysílaná Severní větev, nyní se natáčí ta Jižní) a mnoho dalšího.

Na stránkách stezky najdete itineráře, mapy (varianta pěší i pro cyklisty), inspiraci, rady a eshop. Nutno ještě podotknout, že veškerý výdělek jde na buď na údržbu stezky nebo na Sportovní klub vozíčkářů. Tedy zakladatelům ani těm, kteří o stezku pečují, nejde žádná odměna. Projekt je nekomerční, přispět na transparentní účet může kdokoliv.

Určitě bych chtěla zmínit i tzv. trail angels, tedy lidi, kteří bydlí na stezce nebo poblíž, a na které se můžete během své cesty obrátit. Někteří nabízí nocleh, doplnění vody, nabití mobilního telefonu nebo odvoz, opět nezištně. I díky těmto andělům může stezka skvěle fungovat. A vy máte jistotu, že kdyby vám náhodou došly síly (nebo voda), máte se na koho obrátit.

Existujete také facebooková stránka Stezka Českem, kde lidé sdílejí své příběhy a cesty. A pokud vám nestačí aplikace MAPY.CZ, nainstalujte si mezinárodní aplikaci FAROUT, kde je Stezka Českem jediným českým trekem.

Klobouk dolů, velký respekt a obrovské poděkování všem, kteří se na správě stezky podílejí a pomáhají nám, kteří se na tuhle pouť vydáváme.

A Stezkou Českem to zdaleka nekončí, vznikla také dálková trasa Stezka Československem a Stezka Českým Banátem.

Závěrem

Důvodů, proč vstát z gauče a jít, je nespočet a každý má ten svůj. My jsme chtěli vyjít ze své komfortní zóny, vyčistit si hlavy, srovnat si myšlenky a poznat více vlastní domov. Máme za sebou jen malý kousek a dlouhý úsek před sebou. Těšíme se na každý další trek, i když během roku budeme moci krájet jen po malých kouscích, ale jednoho dne dojdeme znovu na začátek. A kdyby ne, už víme, že cesta je cíl. Ať i vám to šlape.

Zdroje:

Vlastní nohy

www.stezkaceskem.cz