Článek
Kristin Hannah – autorka, která když se dostane pod kůži (a že se tam dostane), zůstane tam navždy. Nevracíte se k ní kvůli samotným příběhům (i když její témata jsou také, velmi důležitá), ale kvůli způsobu vyprávění. Píše s citlivostí a hloubkou, její knihy nečtou – ony se prožívají. A co je na ní obdivuhodné: každá její kniha stojí ve zcela jiném světě, dotýká se jiných témat, jiných bolestí, jiných otisků v lidské duši, a přesto si nese její nezaměnitelnou sílu.
Poprvé jsem se s ní setkala u románu Slavík. Dodnes si pamatuju, jak moc mě ten příběh zasáhl — a od té doby čtu všechno, co Kristin Hannah vydá. Její knihy ve mně pokaždé zanechají stopu, někam mě posunou, něco ve mně mění.
Můžete ji znát také díky seriálu Cesta svatojánských mušek (Firefly Line), který nabízí platforma Netflix. Hlavní role zde ztvárnily Tully Hart (Katherine Heigl) a Kate Mularkey (Sarah Chalke). Je to geniální dílo o přátelství dvou rozdílných dívek/žen, které trvá i netrvá přes třicet let. Tuhle knihu jsem četla asi před třemi lety a když píšu tuhle recenzi, znovu se svírá srdce jako tehdy. Pamatuji si, že jsem román dočetla uprostřed léta a několik hodin po dočtení jsem seděla v křesle a plakala.
Ale pojďme k nové knize. O víkendu jsem dočetla její nejnovější román Ženy, který vyšel v loňském roce. A musím říct – a opět to ve mně doznívá dál. Hannah si opět vybrala těžké téma, tentokrát vietnamskou válku a osudy žen, které v ní sloužily jako zdravotní sestry. A zpracovala ho tak, jak to umí jen ona: s emocí, která nebolí prvoplánově, ale tiše, pomalu, hluboko. Příběh Frankie McGrathové je přesně ten typ vyprávění, které člověka nepustí ani po poslední stránce.
Kniha je rozdělená do dvou výrazně odlišných částí: první sleduje Frankie v samém středu vietnamské války, druhá její život poté — ten, který je v něčem možná ještě těžší. Její cesta ale nezačíná válkou, začíná doma. Doma, kde byla vychovávaná v duchu vlastenectví a povinnosti. Její otec, který sám do války nemohl, celý život obdivoval hrdiny a doma si dokonce vytvořil jakousi „zeď hrdinů“ — místo, kde visely fotografie významných vojáků a později i jejího bratra. V tomhle světě bylo naprosto samozřejmé, že muži bojují a ženy podporují. Úkol dcery byl jasný: dobře se vdát, reprezentovat rodinu a vést život spořádané dámy z lepší společnosti.
Frances — Frankie — taková ostatně vždy byla. Hodná holka. Milovaná dcera. Sestra, která svého bratra Finleyho obdivuje stejně horlivě jako jejich rodiče. A když se Finley chystá odjet do Vietnamu, Frankie je na něj hrdá. Stejně jako všichni kolem. Patří do rodiny, kde se automaticky předpokládá, že bojovat je čest.
A pak přijde jeden zlomový moment. Finleyho přítel Ray jí v jednom rozhovoru nenápadně, ale naprosto zásadně řekne, že i ženy mohou být hrdinky. A tahle věta v ní zůstane.
Finley nakonec ve válce zahyne — jeho tělo se nevrátí, zůstane po něm jen úřední dopis oznamující smrt. A Frankie najednou cítí, že nemůže dál zůstat stát na místě. Že nemůže být jen tou „dobrou holkou“, která čeká doma. Že musí udělat něco víc.
A tak se rozhodne odejít do války sama. Ne s pochopením rodiny. Ne s požehnáním společnosti. Ale proti nim. Protože ženy — jak jí její otec i svět kolem ní dávali jasně najevo — hrdinky být nemohou.
Frankie odchází do Vietnamu jako nezkušená zdravotní sestra. Mladá holka, která ještě nestihla ani první pusu, natož aby byla připravená na realitu fronty. Ze začátku pracuje na noční směně, tiše a téměř neviděná. Brzy se však vypracuje na žádanou chirurgickou sestru.
Je převelená do dvou různých polních nemocnic. Denně vidí hrůzy, které si většina z nás neumí představit: zranění tak těžká, že člověk pochopí, jak křehké je lidské tělo; smrt, která nechodí po jedné, ale po desítkách; bolest, která se šíří vzduchem jako dusivý kouř.
Ale její role není jen o ošetřování ran. Frankie je tam také jako člověk. Jako někdo, kdo se vojákům dívá do očí v jejich posledních minutách. Kdo jim namaže ruce krémem, když bolest už bere dech. Kdo jim šeptá slova útěchy, protože někdo tam být musí. Píše vzkazy jejich matkám, sestrám, snoubenkám. Poslední věty, které by jim oni sami řekli, kdyby ještě mohli.
V téhle neustálé blízkosti smrti však vznikají i vazby, které přežijí celý život. V přátelství, která se rodí mezi zdravotními sestrami, je zakódovaná síla společného prožitku — vědí o sobě věci, které by jinak nikdy nikomu neřekly. A mezi lidmi, kteří žijí v takovém tempu nejistoty, se často zrodí i láska.
A válka není jen hrůza. I tam existují malé ostrůvky normálnosti. Chvíle v klubu, kde se na pár minut zapomene na realitu; chvíle v parku, když si někdo pustí muziku nebo se jen zastaví; chvíle, kdy si člověk uvědomí, že i v místech, kde je každý den všechno jinak, se pořád může stát něco hezkého. Třeba ta láska, přátelství a sounáležitost.
Ve Vietnamu stráví Frankie dva roky a vrací se domů. Ale ne jako hrdinka, už na letišti na ni lidé plivou a nadávají jí. Čeká otevřenou náruč rodičů, sousedů, přátel — kohokoliv, kdo ocení, čím prošla. Jenže nic z toho se nestane. Místo vděku a hrdosti ji doma čeká ticho. Nepochopení. A hlavně: odmítnutí. Vrátila se z místa, o kterém se nemluví. Její uniforma, kdysi symbol služby, je najednou symbolem studu. Její příběh nikdo slyšet nechce.
Ani veteráni nedokáže přijmout, co se z ní stalo. Ne proto, že by jí nevěřili — ale proto, že ženy přece ve válce nebyly. V očích společnosti neměla ve Vietnamu žádnou roli. Jako zdravotní sestra tam „jen pomáhala“. A to se nepočítá. Její zkušenosti, praxe, dny a noci strávené se smrtí u lůžka vojáků — to doma neznamená vůbec nic.
Druhá část knihy je cestou hledání sebe sama. Frankie střídá práci za prací, protože její skutečná služba „neexistuje“. Nikdo ji nechce uznat. Nikdo ji nechce vidět. A co je možná nejbolestivější — nikdo nechce slyšet, co se tam dělo. Válka se stala něčím, co má Amerika zapomenout. A lidé, kteří v ní sloužili nebo slouží, se stávají nepohodlnou připomínkou. Včetně ní.
A tak se učí žít znovu. V těle, které se vrátilo domů, ale se srdcem, které tam někde zůstalo. Učí se žít s křivdou, která pálí jako popálenina. S pocitem zrady — nejen od společnosti, ale i od vlastní rodiny. S bolestí, která by se dala krájet. A s tichou, ale neustálou touhou po normálním životě, po uznání, po tom, aby někdo jednou řekl: „Vidíme tě. Byla jsi tam. Bylo to skutečné.“
A mezi tím vším je jedna věc, která ji drží nad vodou — přátelství. Vazby vytvořené ve válce, ty, které vznikly ve chvílích, kdy nebylo jisté, jestli člověk dožije rána. Přátelství žen, které prožily totéž. Které vědí, aniž by bylo potřeba vysvětlovat. A právě tahle síla přátelství ji znovu a znovu vrací zpět do života.
Kniha Ženy není jen o válce samotné. Je o lidech, o životě. Je o ženách a o jejich roli. Je o křivdách, které nejdou zapomenout, o odpuštění, o zradě. Pokládá čtenáři otázky a nedává mu odpovědi. Otevírá téma žen a jejich role ve společnosti. Otevírá traumata a sype do nich sůl. Ale nezapomíná na naději.
Díky za další skvělý román.
Zdroje:
www.databazeknih.cz
Ženy, Kristin Hannah, Argo 2025
