Článek
Nikdy jsem nepatřila mezi ty šikovné děti, které měly sešity popsané úhledným písmem, plné obrázků, barev a zvýraznění. Na prvním stupni za silné spolupráce mých rodičů moje sešity sice ještě vypadaly jakž takž ukázkově, ale stálo to úsilí celou rodinu (ony už samotné písanky v první třídě daly základ mým žaludečním vředům). Od čtvrté třídy se pod mými zápisy často objevoval symbol čuníka, později červeně napsané slovo „ÚPRAVA“ - ideálně se třemi vykřičníky někdy obměněné již rozvitějšími větami typu: Piš lépe, nekresli si to sešitu, piš psace, používej na podtrhávání pravítko a pochopitelně - dodržuj okraje. Ano, okraje. Moje dětská noční můra. Nikdy jsem nepochopila, proč proboha někdo vymyslel okraje, proč každý školní rok ve všech předmětech se po nás vyžaduje rýsovat si rovné čáry do celého sešitu? Taková menší úleva přišla, když začali prodávat sešity s již hotovými okraji, jenže obvykle byly pouze na jedné straně a některé uvědomělé paní učitelky je vyžadovaly dorýsovat na straně druhé.
Inu, nenaučily mě to nikdy. Přesto jsem dokázala vystudovat střední i vysokou školu, být docela úspěšnou ve své práci a nenaplnit tak očekávání paní učitelky ze třetí třídy, která předpovídala, že „s takovým škrabopisem ze mě nic nebude“. V dnešní době by mi pedagogicko-psychologická poradna možná diagnostikovala dysgrafii, ale přežila jsem i bez toho. Jen jsem si slíbila, že pokud ze mě bude učitelka, nikdy nebudu chtít okraje a nebudu hodnotit úpravu sešitu.
Upozornit, nabídnout, ale nehodnotit
Samozřejmě vím, že krásně vedené sešity nejen hezky vypadají, ale lépe se z nich učí. Zároveň to děti rozvíjí a učí, vede k odpovědnosti, rozvoji kreativity, podporuje fotografickou paměť a tak dále. A tak své děti vedu tak, aby se snažily být pečlivější, aby v pěkně vedeném sešitu viděly smysl a pomohl jim při případném studiu, ale slovo okraje vůbec nevyslovuji a pokud mají po stranách sešitu a všude okolo (slušné) obrázky, nekomentuji je, pokud mám čas, také jim nějaké dokreslím a pokud po nich text nepřečtu, zkusím nabídnout jinou variantu písma nebo to s nimi projdu ústně a vysvětlím jim, že je třeba maximálně se snažit, aby písmo bylo čitelné pro druhého člověka. I když…
Písmo ustupuje do pozadí, smiřme se s tím
Po dětech neustále chceme, aby hezky psaly. Do sešitu i na tabuli. Mnoho učitelů i rodičů vyžaduje zásadně psací písmo, přestože většina dětí postupně přechází na písmo tiskací. A řekněte si upřímně, kolikrát jste za poslední dobu použili psací písmo vy? Já osobně si občas píšu poznámky na poradách, které pak přepisuju do počítače a pak si tedy píšu malé barevné lístky s úkoly. „Tiskace“- tedy hůlkovým písmem. Stejně jako veškeré tiskopisy na úřadech, kde je hůlkové písmo dokonce vyžadováno.
Mnoho škol od klasického psacího písma ustupuje a od první třídy již zařazují nespojované psací písmo Comenia Skript, které je pro současnou generaci lépe čitelné. Ano, je to škoda, že krásné psací postupně mizí, sama si ráda prohlížím dopisy mých prarodičů psané krasopisem, ale doba prostě postupuje a lpěním si na perfektních vlnkách v písance v první třídě to nezastavíme. Ano, rozhodně je nadále třeba, aby děti uměly ručně psát, rozvíjí to jejich myšlení, jemnou motoriku a ruční písmo (snad) nikdy úplně nevymizí, ale smiřme se s tím, že funkce psaného písma pomalu ustupuje.
Svět se digitalizuje, učme děti s tím pracovat
Od úpravy sešitů plynule přejdu k jejich potřebnosti. Ano, sešity dítě potřebuje. Minimálně na některé předměty. Ale když se na začátku září nebo na konci června připravují seznamy, nad požadovanými počty zůstává rozum stát. Nedávno jsem například viděla požadavek jedné paní učitelky na 5 sešitů na český jazyk na jeden školní rok. Pět sešitů? Na co proboha? Možná na to, aby se z tabule krasopisně opisoval život Karla Jaromíra Erbena nebo se opisovaly rámečky z učebnice? Taky to děláte v reálném životě? Několik hodin denně? Já teda ne. Ano, pamatuji si spolužačku z vysoké školy, která třikrát opsala skripta z ruské literatury, protože jinak by si učivo nezapamatovala, ale to byla opravdu výjimka. Myslím, že bohatě stačí pár sešitů na procvičování. I ručním zápiskům pomalu zvoní hrana. Digitalizujeme. Všechno. Nadáváme, že děti mají pořád v ruce telefony, tablety, počítače. Ale máme je taky. Co kdybychom místo toho nadávání učili děti, aby uměly pracovat s informacemi, aby je uměly vyhledávat, zpracovávat, prostě aby si poradily. To je to, s čím v téhle době potřebují pomoct místo zapisování si a barevného podtržení data narození Karla Jaromíra Erbena. Kámen úrazu bude možná v tom, že (nejen) učitelé to sami neumí, a tak zůstávají u „starého dobrého a osvědčeného“.
Jsem ale ráda, že spousta škol jde s dobou, děti mají jen pár sešitů, místo zdlouhavého zapisování se učí vyhledávat informace sami nebo pracovat s textem a zlepšovat čtenářskou gramotnost, která se skokově zhoršuje nejen u dětí. Případné zápisy pak svým žákům poskytují v digitální podobě nebo ve formě pracovních listů, se kterými žáci dál pracují.
Čtyřky z vedení sešitů snad budou brzy minulostí všude
Jsem v souladu s myšlenkou, že školní známky jsou přežitek a postupně by ze škol měly mizet, ale ještě to zřejmě chvíli potrvá. Snad alespoň v případě výchov to přijde brzy a přestaneme hodnotit to, co objektivně hodnotit nelze. Stejné je to i s vedením sešitů, známkovat písmo, úpravu a podobně by se mělo zakázat. Nedávno jsem v žákovské knížce objevila několikátou čtyřku z úpravy sešitu, ale neřeklo mi to nic o daném dítěti, spíše o učiteli. Vzpomněla si na to, jak přesně tento učitel nedávno seděl na pedagogické radě, před sebou měl plán na zbytek školního roku a během porady ho komplet celý pokreslil různými malůvkami. Snad mu za to jeho ředitel nesnížil plat nebo nenapsal čtyřku přes celý papír.
A v neposlední řadě, než vezmete do ruky červenou a budete chtít velkými písmeny s vykřičníky napsat ÚPRAVA, nezapomeňte, že ten sešit není váš, ale patří dítěti, obvykle mu ho totiž nedává škola, ale jeho rodiče. Možná mu jen ukažte, že z pěkně upraveného textu, kde jsou barevně označené podstatné věci, se učí mnohem lépe. Ale ne každému.
