Článek
Teorie versus realita: první rozpor už na vysokých školách
Příprava budoucích učitelů stále často stojí na akademickém modelu, který má k realitě školní třídy daleko. Studenti se učí didaktické teorie, rozbory textů, vysoce odborné pojmy a metodické postupy, ale do praxe vstupují bez základních nástrojů pro každodenní fungování v džungli s názvem školství.
Chybí zejména:
- nácvik krizových situací ve třídě
- znalosti základních práv a povinností učitele
- práce s motivací, disciplínou a konflikty
- příprava na komunikaci s rodiči
- zvládání administrativy a role třídního učitele
- systematická a dlouhodobá praxe od prvního ročníku studia pro všechny pedagogické obory VŠ i SŠ
Výsledkem je absolvent, který zná pedagogické teorie, ale teprve v reálné třídě zjišťuje, co znamená udržet pozornost třiceti žáků najednou.
Učitelé často nevědí, na co mají nárok. Médii a sociálními sítěmi se šíří někdy naprosto falešné informace a společnost tak nabývá dojmu, že jsme jen loutkami bez práv. A naopak někteří kolegové věří, že ponižovat žáky a chovat se k nim jako k podřízeným je historií ověřená a dobře fungující praxe.
První roky praxe: rozhodující období, které systém podceňuje
Začínající učitelé patří dlouhodobě mezi nejohroženější skupinu. První tři roky praxe často rozhodují o tom, zda ve školství zůstanou a jakým směrem se budou jako osobnost učitele ubírat. Realita ale bývá opačná než podpora:
- plný úvazek hned od začátku
- náročné třídy bez postupného „adaptování“
- minimum mentorství
- vysoká míra odpovědnosti bez opory
V řadě případů tak mladý učitel přebírá stejnou zátěž jako zkušený pedagog, ale bez jeho nástrojů a zkušeností.
Nastupující učitel totiž dostává často třídy, které nikdo nechce – problémové, složité na řešení a práci s kolektivem. „Však to dáme tomu novému, ať se učí!“ zní z úst některých vedení a služebně starších kolegů. Zapomínáme na to, že ani začínající lékař nedostane hned složitou operaci.
Systém by potřeboval:
- povinné mentorské vedení v prvních letech
- snížený úvazek pro začínající učitele
- méně tříd a více času na přípravu
- dostupnou psychologickou podporu
Jestli chce někdo namítnout a připomenout existenci uvádějících učitelů, nahlédněme do praxe a té reality. Uvádějící kolega je často vybírán náhodně, ať už jako adept na příplatek (který mu jako uvádějícímu pedagogovi náleží), nebo jako ten, co prostě „toho moc nemá na práci“, tak tu roli dostane. Velmi často se opomíjí varianta, aby tuto funkci zastával někdo, kdo je velmi dobrý didaktik, kreativec a lidsky rovný a férový (já vím, utopie nejen ve školství).
Začínající učitel totiž nemá plat, který vídáme v médiích, jeho plat začíná dvojkou, nebo je jen velmi lehce nad hranicí třiceti tisíc (čistého). Odvaha stoupnout si před 30 adolescentů je sama o sobě velkým výkonem, nehledě na to, že ještě musíte ukočírovat nejen jejich emoce, ale i ty svoje.
Učitel jako „multirole“: největší zátěž dnešní školy
Moderní učitel už dávno není jen ten, kdo učí. Ve skutečnosti zastává několik profesí najednou:
- pedagog
- krizový pracovník
- administrátor
- mediátor konfliktů
- psycholog v první linii
- IT podpora
Tento tlak se promítá nejen do vyčerpání, ale i do počtu pedagogů odcházejících ze školství. Společnost očekává, že učitel „vychová“ to, co rodiče doma nestihli nebo nezvládli. Učitel jako suplující rodič je obrovský stresor. Zároveň je ale ze spousty stran hlásáno, že naším úkolem není vychovávat, nicméně aby probíhal vzdělávací proces správně, je potřeba určité výchovy a předpokladů pro fungování ve skupině.
Zároveň je ale důležité říct jednu věc, která v debatě často chybí: problém školství není jen o platu. Nízké finanční ohodnocení je bezpochyby faktor, který ovlivňuje atraktivitu profese.
Klíčovým problémem bývá kombinace: dlouhodobé přetížení, nejasné hranice rolí, nedostatek podpory. Jinými slovy – nejde jen o to, kolik učitel bere, ale o to, co všechno se od něj očekává za jednu pracovní pozici. Existují školy, kde máte plnou podporu vedení, pomoc psychologa a sociálního pedagoga. Na druhé straně je stále dost škol, kde nemáte ani základní vybavení pro moderní výuku, natož podporu administrativní a psychologickou.
Řízení škol: tichý faktor, který rozhoduje o klimatu
Tím se dostáváme k dalšímu faktoru, který ovlivňuje mnoho, byť by se na první pohled mohlo zdát, že tomu tak není. Kvalita vedení školy se často podceňuje, přesto má zásadní vliv na to, zda učitelé zůstávají. Rozdíly mezi školami tak nevznikají jen v žácích a učitelích, ale v přístupu vedení:
- způsob komunikace
- míra důvěry vůči učitelům
- styl řízení
- otevřenost zpětné vazbě
- řešení konfliktů ve sboru
Posun by vyžadoval nejen administrativní, ale i manažerské vzdělávání ředitelů škol a větší důraz na leadership a znalosti v oboru wellbeingu. Ředitel je někde vybrán jako nejlepší učitel s vizí, ale nikdo ho nenaučil, jak vést lidi. To je ta největší tragédie – skvělý učitel se stane mizerným manažerem.
Budoucnost školství není v papírech a zvyšování platu bez systémových změn. Je v lidech. Pokud chceme moderní školství, nemůžeme ho stavět na vyhořelých lidech a naivních absolventech, kteří po prvním pololetí hledají únikovou cestu do korporátu, protože nemají podporu. Změna se nestane tím, že přepíšeme rámcové vzdělávací programy nebo nakoupíme do každé třídy interaktivní tabuli, byť by to jako první krok bylo fajn.
Změna nastane ve chvíli, kdy:
- Fakulty přestanou učit o Janu Ámosu Komenském jako o neživém pomníku a začnou učit, jak zvládnout panický záchvat žáka nebo agresivního rodiče na mailu.
- Vedení škol pochopí, že jejich nejdůležitějším „zákazníkem“ není inspekce, ale spokojený učitel, který má prostor dýchat a tvořit.
- Veřejnost přestane vnímat učitelství jako charitu s prázdninami zdarma, ale jako odbornou a emočně náročnou profesi, která vyžaduje péči o duševní zdraví stejně jako u záchranných složek.
Školství v tuto chvíli drží nad vodou „srdcaři“, kteří jedou na dluh vlastního volného času a psychických sil. Ale i to největší srdce má svou kapacitu. Pokud systém nepřejde od akademického teoretizování k reálné podpoře v první linii, budeme mít sice krásné vize o digitální gramotnosti, ale nebudeme mít nikoho, kdo by je dětem předal.
A ano, někteří učitelé přiznáváme, že by leckteří kolegové raději učit neměli, ale to není na nás jednotlivcích, to je na vedení, které má oči otevřené.
Je na čase přestat házet začínající kolegy do hluboké vody s vírou, že se nějak naučí plavat, služebně starším poskytnou oporu a zpětnou vazbu. Protože ti, co se neutopí, se sice naučí plavat, ale velmi rychle doplavou k jinému břehu. A ten školní to rozhodně nebude.
Peníze sice do školství mohou přitáhnout kvalitnější lidi, ale pokud tito lidé narazí na vyhořelé kolegy, zastaralou administrativu a toxické prostředí, zase rychle odejdou.
@protivna.ucitelka
