Psaní smutečních řečí: když se o nebožtíkovi nic hezkého napsat nedá

O mrtvých jen dobře, říká se. Samozřejmě, že se to říká, ale neplatí to. Pomluveni budete za života i po smrti a je jedno, jak jste žili. Ale většinou lidé ctí tuto formulku a nevyjadřují se o špatných vlastnostech zemřelého blízkého či vzdáleného člověka. Ale co když umře někdo opravdu zlý. Nemyslím tím teď nějakého dědečka, který se na sklonku života jen neustále s každým zlobil a hádal, nebo babičku, které ve stáří prostě přeskočilo. Myslím tím člověka skutečně zlého až na dřeň, někoho, kdo terorizoval celou rodinu, kdo byl tak záštiplný a hrozný, že se o něm prostě nedá říct hezkého nic? To je pak oříšek. A i takovým lidem jsem psala řeč na rozloučenou. A že to bylo těžké. Pro všechny zúčastněné strany.

Třeba jeden příklad - muž celý život bil manželku, řezal jako žito děti, všechny a všechno jen napadal, okolí terorizoval, trápil zvířata - prostě ideální typ na kriminál, kam se tedy nikdy nedostal. Nemyslím, že by byl nějaký psychopat nebo sociopat, to vůbec. To bývají okouzlující lidé, kteří postrádají city a empatii a v extrémních případech se jim jimi způsobené utrpení a neštěstí druhých LÍBÍ. Tohle byl prostě hloupý primitiv s agresivní povahou, neměl ho rád vůbec nikdo a on neměl rád vůbec nikoho. Oženil se na vojně, protože mladou holku (jak to tak bývalo) přivedl do jiného stavu. A bylo to. Odstěhovali se a prostě ona se nechala mlátit, děti nechala mlátit, myslete si o tom co chcete, nejsem krizová linka pro týrané ženy. Co měla nebo neměla, to už je teď jedno.

Tak ji mlátil, až v ní umlátil veškerou její osobnost, děti se před ním schovávaly, sousedé na něj psali petice a stížnosti a milý násilník se jednoho dne pomátl a konečně se v nějakém pominutí mysli, něco jako „Já vám všem ukážu!“ slavnostně oběsil. Vdova vypravila pohřeb, protože musela, měl taky rodiče a rodinu a prostě jak mi sama řekla: „Já za tím musím udělat tečku a velkou tečku, protože jinak neuvěřím tomu, že je KONEČNĚ pryč.“ Tak byl velký pohřeb a já byla požádána o řeč. A teď co napsat o někom, kdo byl tak strašně zlý, až všechny okolo sebe dovedl na pokraj zoufalství a nakonec se sám oběsil? Plna pokrytectví jsem se s vdovou domluvila, že prostě napíšu samé superlativy. Ani slovo o tom, jaký byl. Protože všichni, co na ten pohřeb půjdou, to budou VĚDĚT. Jaký byl. A budou si o tom myslet své.

Takže jsem napsala smuteční řeč a málem se u toho sama oběsila, jak strašně lživé to bylo. Vdova, když si to přečetla, tak řekla jen: „Je mi z toho na blití. A to ber jako poklonu.“ A to byla poklona, protože ve smuteční síni, kde se cizí řečník, který neznal absolutně žádné souvislosti, procítěně pateticky deklamoval, jaký to byl „člověk vzácných vlastností“ a „jeho nečekaný odchod zlomil srdce milující manželce a dětem“, nestačil divit, proč se síň otřásá zadržovaným smíchem a nejvíce se škodolibě usmívala „zdrcená vdova“.

Jednou mi tady brečela kamarádka nebožky mojí mámy. Umřela jí máma a ona tu seděla a brečela. Jenže pozor - brečela štěstím. I tak může skon blízkého dopadnout - a je vlastně k politování, že po něčí smrti lidé brečí štěstím a úlevou - to by nikdo nechtěl. Jenže tahle paní měla matku, která jako kdyby vypadla z nějakého hororu. To byla ženská naprosto děsuplná. To byl prostě rodinný tyran - psychopatka, která si pořídila děti jen proto, aby jí „někdo nepomluvil, že je nemůže mít“. Tohle doslova své dceři řekla. Týrala ji i její dvě sestry odmala, ale „pouze“ psychicky. Deptala je neskutečným způsobem a navenek vždy sladce se usmívající cukrkandlová paní, nikdy byste nic nepoznali, holčičky měla vzorně oblečené a usmívající se, ovšem jak mi říkala kdysi máma: „měly úplně prázdný oči…“

Teď ta paní prázdné oči neměla, ba naopak, zářily jí štěstím. Bylo to fakt úplně na hlavu postavené a kdybych nevěděla celé to zákulisí té nešťastné paní a nešťastné rodiny, považovala bych za psychopatickou bestii právě JI samotnou. „Bim Bam, čarodějnice umřela,“ smála se napůl hystericky a napůl s pláčem, jak tomu pořád nemohla uvěřit, že „to skončilo“. „Ségru pustí z léčebny na pohřeb,“ sdělila mi, když se vyplakala štěstím. Jo, jedna sestra skončila už snad v osmnácti v Dobřanech, prostě jí z matčiny „lásky“ přeskočilo a druhá už nebyla mezi živými - asi ve 40 letech skočila pod vlak. Matka dceřinu smrt okomentovala slovy: „o jednoho slabocha míň.“ A teď jsme se domlouvaly na řeči. Vypravila jí pohřeb církevní a církevní řeči já nepíšu. Ne, že bych to nedala dohromady, to jistě dala, leč tohle prostě nechávám na fundovanějších a povolanějších - faráři přece ví, kam dát a kde použít jaký citát z Bible a podobně. Chtěla prostě jen takové základní shrnutí, které by pak předala faráři a on si to upraví podle sebe.

Inu, sedly jsme si, vzaly papír a snažily se něco o této příšerné osobě vymyslet. „Proč v kostele?“ odvážila jsem se zeptat, protože jsem věděla, že tahle baba chodila do kostela jen proto, aby ji ostatní nepomluvili, že nechodí, což ostatně byla její výmluva pro všechno, co činila. „Aby mě ostatní nepomluvili, že mám tak strašný, hnusný a blbý dítě,“ říkala saniťákům, kteří nesli na nosítkách do sanitky její dceru, která prodělala psychické zhroucení. „Aby mě ostatní nepomluvili, že kvůli ní nedojeli včas do práce…“ konstatovala, když někdo přiběhl a řekl, že její dcera skočila pod vlak a je na dva kusy. Taková to byla milá paní. V kostce jsme něco psaly a z maminčiny kamarádky jako kulomet padaly neskutečné věci, které by snad patřily do psychiatrických skript.

Já to ani nechtěla vědět, co všechno tahle příšerná ženská svým dětem dělala. Ale „truchlící pozůstalá“ dcera byla v takovém tom rauši, kdy se potřebovala konečně vypovídat a všechno to ze sebe vypustit, protože konečně MOHLA a NEMUSELA se bát vlastního slova, vlastního kroku a vlastního stínu. Dozvídala jsem se, jak je v dětství zavírala do psí boudy, když nechtěly dojíst oběd, v pubertě je všechny ostříhala „za trest“ dohola, protože „Aby mě lidi nepomluvili, že tě viděli stát s Láďou Bártů u obchoďáku,“ a pak všem tvrdila, že je musela ostříhat, protože „Aby mě lidi nepomluvili, že holky někde u Bártů chytly vši…“ Bylo to opravdu příšerný, co tahle osoba byla schopná udělat svým dětem. „Seš tlustá, hnusná a blbá a nikdy jsem tě neměla mít,“ bylo například její blahopřání k třicetinám této pozůstalé dcery. V dětství jim běžně schovávala sešity a učebnice a pak se jim vysmívala, když dostaly ve škole pětku. „Dobře ti tak, máš si dávat větší pozor, kdo ti šahá na věci!“ sklonila se nad dcerami s úsměvem.

Já se čím dál více krčila do své židle a paní naproti mně zase čím dál více rostla, jak se po letech mohla konečně narovnat, nadechnout, bylo neskutečné něco takového pozorovat v přímém přenosu. Něco jsem třesoucí se rukou napsala na cár papíru, asi něco jako „Byla to čarodějnice“ a osvobozená paní se slovy: „JÁ SE NA TEN POHŘEB TAK STRAŠNĚ TĚŠÍM!!!“ odcupitala směr kostel, zatímco já seděla jak zaražený pilot ještě drahnou dobu po jejím odchodu a v duchu děkovala za svoje skvělé a hodné a už bohužel mrtvé rodiče.

Zkušenosti jsou to poučné a od jisté chvíle se snažím žít tak, aby až někdo někdy bude psát pohřební řeč pro mou osobu, nemusel pokrytecky lhát. Nebo nevědět, co napsat. Nebo aby mu to nebylo fuk. Přemýšlím o tom, že si nebudu přát pohřeb žádný a nechám se po vikingském stylu nechat zapálit a poslat po vodě. Všechno je lepší, než když po vaší smrti lidé zjistí, že o vás nemůžou říct vůbec nic. Tak doufám, že o vás se budou smuteční řeči hemžit skutečnými slovy lásky a pokory a žalu. Jenže naštěstí už nám to všem pak bude úplně jedno.

Hezký den