Psaní smutečních řečí: můj netradiční koníček nemilosrdně obnažuje vztahy v rodinách

O posledních věcech člověka se ve společnosti obecně skoro vůbec nemluví. Je to jakési tabu a uvědomění si vlastní smrtelnosti. Raději tedy předstíráme, že se nás to netýká. Ale týká. Jak říkal Kuba Dařbuján, který si smrťáka pozval za kmotra ke svému dítěti: „Ty jsi pro všechny stejnej, přijdeš si pro bohatýho i chudýho!“ Pořád si říkáte, že je to všechno daleko a pak najednou bum, umře vám někdo blízký a nastává kolotoč zařizování pohřbu a všeho, co s tím souvisí.

Pokud se rozhodnete pro pohřeb bez obřadu, jak je dnes velkým zvykem, ať už z finančního či jiného hlediska, rozloučíte se s nebožtíkem vlastními slovy v úzkém rodinném kruhu. Pokud s obřadem, nabídne vám pohřební služba kromě všech náležitostí s pohřbem spojených také řečníka, který přednese stručný nebožtíkův životopis a podobně. Buď si do pohřební služby přinesete náčrt této řeči sami a oni vám to upraví a napíší dle svého, nebo si napíšete řeč hotovou a řečníkem může být někdo z rodiny či přátel. A nebo žádná řeč není, hraje jen hudba a to je vše. Také řešení. Ale vesměs nějaké to zhodnocení a rozloučení s nebožtíkem bývá.

Ovšem někdy rodiny zkrátka na něco takového nemají - buď psychicky, neumí to v žalu sesumírovat, aby to mělo alespoň nějakou hlavu a patu, nebo jednoduše nechtějí znovu do pohřební služby chodit - co si budeme povídat, instituce je to velice důležitá, leč její návštěva je pro všechny frustrující. Nebo se jim za napsání projevu nechce platit - ano, i za tento úkon se platí. A nebo jednoduše proto, že neví. A ani to nemusí být lidé s nižším vzděláním a z nižší společenské vrstvy - oni prostě a jednoduše neví. Pak se občas pozůstalí obracejí na mě. Ne všichni, samozřejmě, pouze z okolí, ale i například z Prahy, kde mám ještě známé. Nějak se rozkřiklo, že jsem schopna sesumírovat nebožtíkův osud a popsat náležitě tklivě jeho skon. Prostě jim ty smuteční proslovy napíšu. A když už si myslíte, že není nic, co by vás v tomto odvětví mohlo překvapit, někteří pozůstalí mě z tohoto omylu zcela natvrdo vyvedou.

Možná vám může připadat necitlivé a morbidní, že otevírám téma tak smutné a netradiční. V tom případě se musím omluvit, ovšem myslím si, že to prostě patří k životu. A jsem opravdu hodně, hodně otrlá. Naše rodina, kterou v počtu úmrtí předčí snad jen klan Kennedyů, se vyznačovala odchody jednoho člověka za druhým v rozmezí dvou let. A že to byly tragédie. Smuteční řeč jsem psala i vlastnímu tátovi.

Nic veselého, ale zároveň jsem si tím něco v sobě vyventilovala, upustila páru. Pak se na mě obrátili další a další lidé, že jim zemřel děda, babička, strýc, tchán, kdokoli, a jestli bych nebyla „tak strašně laskavá a nenapsala něco podobného jako měl Pavel…“ A můj velice, velice netradiční „koníček“ mohl začít. A občas se fakt nestačím divit.

S pozůstalými komunikuji hlavně po telefonu či mailu, osobně málokdy. Nepůsobím totiž nikterak důvěryhodným dojmem osoby, která by měla na starosti pietní opis nebožtíkova života. Nejlépe se cítím v koženém křiváku a martenskách ke kolenům a nejsem solidní typ. Lidé mi zavolají, řeknou, dám jim mail (nebo ho už mají od předešlých truchlících) a napíší mi jakési klíčové body nebožtíkova života, jeho koníčky, zaměstnání, záliby, data, jména. A na mně je to nějakým způsobem zpracovat. Ovšem pozor, ne řečnit, byť to po mně též chtějí. Při představě mé osoby za pultíkem před rakví, kterak čtu svoje smuteční výplody, s panikou, se kterou odtud prchám v půlce obřadu a koktám a mečím jako koza (viz můj televizní rozhovor), to se raději dám k myslivcům.

Nekrology a smuteční řeči obecně nepatří do žádné literární kategorie, není to reportáž nebo úvaha, prostě nemají všeobecně žádnou šablonu, podle které se lze držet, takže na to jdu spíše instinktivně. Snažím se vyhýbat dojemným klišé typu: „zlomeni bolem“, „ochromeni žalem“, „sešli jsme se zde, abychom…“ nebo „prach jsi a v prach se obrátíš.“ Spíše se snažím vypíchnout životní osudy nebožtíka, hezky ho představit, jeho život náležitě popsat, co měl rád, co mu dělalo radost, hezky se rozloučit a na závěr dát nějaký citát, který se hodí k jeho životu. Kolikrát naprosto přesně vím, jaký citát to bude ještě před tím, než vůbec začnu psát.

Když to napíšu, pošlu rodině koncept k případným úpravám, ale ještě se mi nestalo, že by někdo s nějakou opravou přišel. Nečekám žádné poděkování ani ohlasy, prostě se jen snažím pomoci v nelehké situaci a vždy mě překvapí, když přijde zpětná vazba - vesměs se to týká zesnulých, které jsem znala a o kterých mohu napsat s vědomím toho, že to byl ten konkrétní člověk, ten známý - to se píše daleko lépe. A samozřejmě, je to poměrně bolestné, zvláště, když se jedná o člověka mladšího nebo kamaráda, to se přiznám, že opravdu brečím - ale zase - pokud je to ta poslední věc, co pro ně a jejich rodinu mohu udělat, nevadí mi to. Problém nastává v okamžiku, kdy pozůstalí neví nic. A nebo se hádají. A nebo jim je to fuk.

Co dělat, když vám po předchozí domluvě s na první poslech velice inteligentní paní, kterou jsem požádala o výše popsané klíčové body života zesnulého (v tomto případě to byl starý dědeček a ty lidi jsem vůbec neznala a v životě je neviděla), jeho záliby, koníčky, data, jména, popis života, prostě takovou tu „kostru“, na které se dá vystavět příběh (jakýkoli, ne jen smuteční řeč), přijde mailem toto: (jména a nacionále jsou samozřejmě změněna)

Josef Novák

S pozdravem Nováková - snacha

No a teď co s tím. Na moje opakované mailové i telefonické výzvy Nováková - snacha nereagovala a jelikož jsem je fakt absolutně neznala - prostě jim zase někde někdo řekl, že „je paní, co vám to napíše“, neměla jsem ani ponětí, co mám dělat. Evidentně měla Nováková - snacha svého tchána velice ráda, že. Už jsem to chtěla vzdát a poslat Novákové - snaše omluvný mail, že prostě nemám dost informací, ale pak jsem se kousla, protože mi bylo dědečka Nováků líto. I když jsem neměla ani ponětí, jaký to byl člověk, smuteční řeči špatné vlastnosti nevyzdvihují, že - takže jsem se rozhodla a napsala dědečkovi Nováků pohřební řeč. Bylo to asi takto:

Vážená rodino, příbuzní, přátelé a ostatní smuteční hosté. Dnes se zde naposledy loučíme s panem Josefem Novákem. Ještě jsme se nestačili vzpamatovat z jeho náhlého skonu a nyní musíme tuto ránu znovu otevřít a pokusit se s ním důstojně a s láskou rozloučit. Je to pro všechny z nás úkol nelehký a v hlubokém dojetí vzpomínáme na jeho plodný, dlouhý a pohnutý život, který byl poznamenán řadou nelehkých chvil, ale i chvil štěstí a radosti. Narodil se v roce 1942, do pohnuté válečné doby, ale jeho rodiče ho byť s málem prostředků a za atmosféry všudypřítomného strachu vychovali v lásce a na své dětství vždy rád vzpomínal. Celý jeho profesní život byl spojen s automobily a vůně benzínu ho provázela i v životě soukromém - jeho zaměstnání se stalo jeho koníčkem. Manželka byla k jeho vášni tolerantní a shovívavá, pomáhala mu šetřit peníze, které si Josef odkládal na dobu, až bude v důchodu. Prožili spolu spoustu krásných chvil. Z manželství vzešel syn, o kterého se s láskou starali a Josef mu svou výchovou předal odkaz svých rodičů. S manželkou vlastnili rodinný domek, který neustále zvelebovali a důchod mu zpříjemňovala přítomnost milovaných vnoučat, se kterými se staral o svou rozlehlou zahradu. Jeho dlouhý a naplněný život skončil znenadání, tragický pád přetrhl jeho životní pouť. Pro Josefa to byl odchod milosrdný, celý život se bál vážné nemoci a hlavně toho, že bude odkázaný na péči ostatních. Můžeme být nyní svým způsobem vděčni za jeho rychlý konec a náhlý odchod. Vzpomínejme na Josefa jako na člověka hodného, vstřícného a kamarádského, který byl vždy všem nápomocen dobrou radou i pomocnou rukou. Vzpomínejme na něj jako na milujícího manžela, tátu a dědečka. Josef, skromný ve svém životě, velký ve své dobrotě. Čest jeho památce.

Tečka. Ani jsem si to po sobě nepřečetla a vyslala to mailem do světa, děj se vůle Boží, ať si Nováková - snacha třeba políbí šos.

Jaké však bylo moje překvapení, když mi asi o čtyři dny později zazvonil telefon a místo Novákové - snachy se ozval Novák - syn. Dojatě mi děkoval, jak krásně jsem vystihla tatínkův život a jak všichni v obřadní síni slzeli a že děkuje i maminka a podobně. No, neměla jsem slov a v rámci zachování pietní „popohřební“ důstojnosti jsem mu poděkovala též a také jeho manželce, Novákové - snaše, která mi dodala veškeré potřebné informace. Neměla jsem to srdce mu říct, že mi Nováková - snacha nedodala nic a že jsem vařila z vody. Novák - syn po poděkováních zavěsil. Neodvážila jsem oznámit, že má za manželku krávu, která tchána evidentně nenáviděla. To se prostě nedělá, že. I když by si to Nováková - snacha zasloužila. A ani mi za můj majstrštyk nepoděkovala. Asi už krokovala a parcelovala zděděný dům.

Nikdy nevíte, co se v napohled slušných a spořádaných rodinách může dít. Na povrch to vyplave právě po úmrtí nějakého člena rodiny. Neumím si ani představit, jaké šílenosti se můžou odehrávat v pohřebních službách, když se členové rodiny například hádají o dědictví. Nebožtík jak se říká „ještě ani nevychladl“ a oni už se tahají o hrnky, talíře a prstýnky. Jednou jsem se já, naprosto cizí osoba, stala nedobrovolným hromosvodem mezi rozhádanou dvojicí sester a jejich rodin. Umřela jim maminka, stará paní, a nechala po sobě nějaké pozemky a pole, které tehdy získala v restitucích.

Říkejme jim třeba Anna a Dana. Volala mi Dana: „Dobrý den, já jsem slyšela od toho a toho, že píšete ty řeči na pohřeb, přece my nebudeme za něco platit, co můžete napsat vy, no ne?“ No ano, pomyslela jsem si v duchu a obligátně ji požádala tedy o příslušné nacionále. „A jako vážně za to nic neberete, jo, protože jestli jo, tak žádná řeč nebude!“ No to víte že jo, byla mi hned jasná celá situace. Dana by matku nejraději strčila nahou do papírové krabice a pustila ji po vodě, jen aby ušetřila. Po mnoha ujištěních z mé strany, že fakt ne, prostě je mi to jedno, mám to napsané hned, skutečně ani čokoládu, nebojte, mi dala tedy maminčina data, jména vnoučat, shrnutí života. Neměla mail, takže jsem si to napsala na kus papíru.

Asi za deset minut další telefon a pro změnu sestra Anna. „Už vám prej volala Dana. Tak hele, nevím, co vám napovídala, ale hlavně, HLAVNĚ, na první místo, až budete „psát děti a vnoučata“, dejte dcera Anna a vnoučata Karlík a Pepík. A hlavně, HLAVNĚ, musíte napsat, že „nejvíc ji milovali“ a „byli její oblíbení“, jasný? Ať to prostě každej slyší tam v tom krematoriu.“ Mrkla jsem do poznámek od Dany, o sestře Anně ani Karlíkovi a Pepíkovi ani slovo. Nerada v tom mám bordel, tak jsem Daně zavolala.

„Ta mrcha!“ zněla odpověď na mou otázku, jestli má sestru Annu, která má též děti a jestli by nebylo lepší ji tam uvést taky, aby to bylo kompletní. „Tak to teda v žádným případě. Ani slovo o nich. Všichni musí slyšet, že maminku a babičku jsme nejvíc milovali my, já a Filípek a Lukášek. Já vás platím (aha), tak to prostě bude tak jak chci JÁ.“ Na mou prostou otázku „Proč?“ se dostala do varu a už ječela: „Protože VONA si bydlí na Moravě, starou viděla dvakrát do roka, stará jí nastrkala fůru prachů a JÁ se o starou musela starat a ty pole budou prostě moje, přes to nejede VLAK. A všichni to v tý řeči musí slyšet. VŠICHNI, protože až budeme u notáře, tak já to tam DOLOŽÍM.“

Svatá prostoto. No, už jsem měla jasno a na rozdíl od milé dámy jsem na základě svých zkušeností věděla, že notář při dědickém řízení pošle milou Danu někam i se smuteční řečí, protože na rozdíl od ní je vzdělaný, chytrý a řídí se zákony. Dana se řídila pouze svou chamtivostí a myslela si ve své totální hlouposti, že když sestru NEZMÍNÍ, tak jí to pomůže získat pole. Fakt, fakt neskutečný. Bylo mi té „staré“ hrozně líto a skutečně jsem nevěděla co mám dělat. Vzápětí mi volala Anna a dostala se na úroveň své sestry - trhovkyně, ba byla ještě daleko, daleko horší. A vynadáno jsem dostala JÁ.

„Tak hele!“ vyštěkla Anna z Moravy. „Já vám řikam, že prostě ani slovo, ANI SLOVO o tý krávě, vona mi ty pole chce vzít, víte. Ale to nedovolím, nikdy, stará nebyla schopná to na mě přepsat, ale mě měla radši, MĚ MĚ MĚ!!!“ ječela jak holčička ze školky, když ji někdo praští lopatičkou po hlavě. Dovolila jsem si namítnout, že takhle to prostě nejde a takhle se to nedělá. A pokud chtějí skutečně smuteční řeč k uctění maminčiny památky, ráda ji napíšu, ale nehodlám figurovat v nějakých rodinných svárech, protože jsem úplně cizí člověk. „Jo tak takhlééé to jééééé!“ osvítilo Annu. „Vy ste s ní SPOLČENÁ!!! Já to věděla! Kdepak, vy si taky chcete ukousnout kus pole, coooo???“

No jasně. Mám jen jedny nervy, tak jsem prostě zavěsila, nemělo to cenu. Pak mi přišla SMS, kde psal ten „vnouček Lukášek“ od Dany. Asi už dospělý muž, prostě Lukáš. Napsal mi do SMS svůj mail a omluvil se s tím, že prostě neví, jak tohle vyřešit. Že máma a teta si jdou po krku už odmala, že ta rodina je celkově nemocná a že on měl babičku skutečně rád a mrzí ho, jaké jsou a že si neumím představit, co babička i v posledních chvílích od obou zažívala za peklo. Ale umím si to představit, Lukáši, umím.

Nakonec mě napadlo řešení. Napsala jsem řeči dvě. V jedné nebyla zmíněna Anna a spol. a v druhé Dana a spol. A poslala to na Lukášův mail. Ať se tam třeba požerou, bylo mi to jedno a byla jsem fakt extrémně vytočená. Lukáš se pak ozval ještě jednou. Poslal SMS, kde děkoval, ale že řeči nebylo třeba použít, protože se nakonec „rozhodlo“, že babička žádný pohřeb mít nebude a nechali ji jen spálit a rozptýlit někde na loučce. A přesně tohle jsem si celou dobu myslela. A doufám, že už má ta babička klid, protože je fakt neskutečné, jaké peklo na zemi jí zřejmě připravily její vlastní dcery.

Na toto téma bych mohla vyprávět ještě dlouho a dlouho - setkala jsem se opravdu s extrémy a někdy mi bylo vysloveně úzko jen z pomyšlení na to, co si museli vytrpět nejen zesnulí, ale i pozůstalí. O tom příště.

Hezký den