Článek
Českoslovenští hokejisté patřili na konci čtyřicátých let ke světové špičce. V roce 1947 vyhráli mistrovství světa, o rok později přivezli stříbro ze zimní olympiády a v roce 1949 ve Stockholmu získali další titul mistrů světa. Lidé je obdivovali a noviny je oslavovaly jako hrdiny. Na jaře 1950 se ale tytéž noviny o hráčích odmlčely, protože většina z nich seděla ve vyšetřovací vazbě Státní bezpečnosti.
Letadlo, které nikdy neodletělo
Mužstvo mělo 11. března 1950 odletět do Londýna, kde obhajovalo titul mistrů světa. Hráči už čekali na letišti, když jim oznámili, že nikam nepoletí. Oficiální vysvětlení tvrdilo, že britské velvyslanectví nevydalo včas víza dvěma rozhlasovým reportérům, Josefu Lauferovi a Otakaru Procházkovi. Rozhodnutí však ve skutečnosti padlo na ministerstvu informací, které vedl Václav Kopecký.
Za zákazem stál strach z emigrace. Krasobruslařka Ája Vrzáňová se totiž krátce předtím z mistrovství světa v Londýně nevrátila a tenista Jaroslav Drobný zůstal také za hranicemi. Režim navíc nedůvěřoval hokejistům od listopadu 1948, kdy nad kanálem La Manche zmizelo letadlo se šesti reprezentanty. Jejich těla se nikdy nenašla a Státní bezpečnost dokonce spekulovala, že hráči ve skutečnosti utekli na Západ.
Večer ve Zlaté hospůdce
Dne 13. března 1950 předseda výboru pro tělovýchovu Josef Truhlář hráčům sdělil, že se mistrovství nezúčastní. Zklamaní hokejisté se pak sešli v hospodě U Herclíků v Pštrossově ulici nedaleko Národního divadla, které se říkalo Zlatá hospůdka. U piva začali nahlas nadávat na funkcionáře a na poměry v zemi. Augustin Bubník později vzpomínal, že před hospodou dokonce provolávali smrt komunismu. Sám to označil za obyčejnou hospodskou debatu bláznivých dvacetiletých kluků.
V lokálu však seděli i muži v civilu, kteří pracovali pro Státní bezpečnost. Kolem deváté večer dorazila zásahová skupina a hráče začala zatýkat. Zatčeni byli Augustin Bubník, Stanislav Konopásek, Václav Roziňák, Josef Jirka, Zlatomír Červený, Jiří Macelis, Antonín Španinger, Přemysl Hajný a Josef Stock. Vladimír Kobranov a hostinský Mojmír Ujčík skončili ve vazbě o den později.
Brankář, kterého chtěla NHL
Nejznámějšího hráče zatkli až nakonec. Brankář Bohumil Modrý z pražského LTC v té době už za reprezentaci nehrál, přesto se stal hlavní postavou celého případu. Jeho výkonu si všimli skauti zámořské NHL a Modrý doufal, že si to v Severní Americe vyzkouší. Komunistické vedení mu nejprve vycestování slíbilo, pak ale rozhodlo, že by jeho působení v zámoří mohlo ohrozit bezpečnost republiky. Modrý navíc patřil k národním socialistům a demokratické přesvědčení po únoru 1948 neskrýval.
Vyšetřovatelé z něj proto udělali vůdce smyšlené protistátní skupiny. Obvinili ho ze styků se zahraničními špiony a z úmyslu emigrovat, přestože pro taková tvrzení neexistovaly žádné důkazy.
Výslechy v Domečku
Zatčené hráče odvezli do vyšetřovací věznice zvané Domeček na Hradčanech nedaleko Lorety. Výslechy tam vedl obávaný František Pergl, kterému vězni přezdívali Suchá lípa. Hokejisty bili, nechávali je hladovět, nedovolili jim spát a podle svědectví používali i elektrické šoky. Bubník později uvedl, že během dvou měsíců zhubl třicet kilogramů.
Soud se konal 6. a 7. října 1950 za zavřenými dveřmi a nesměli na něj ani příbuzní. Hráče hájil advokát Vladimír Lindner, rozsudek však byl předem jasný. Bohumil Modrý dostal patnáct let, Augustin Bubník čtrnáct let a Stanislav Konopásek dvanáct let. Václav Roziňák a Vladimír Kobranov si odnesli po deseti letech, Josef Jirka šest let a Zlatomír Červený tři roky. Jiří Macelis dostal dva roky, Antonín Španinger s Přemyslem Hajným po roce a Josef Stock osm měsíců. Hostinský Ujčík byl odsouzen ke třem letům. Bubník později tvrdil, že on i Modrý tehdy unikli trestu smrti jen těsně, protože jen několik měsíců předtím popravili Miladu Horákovou.
Uran holýma rukama
Odsouzení přišli o majetek i o občanská práva a vystřídali řadu věznic od Pankráce přes plzeňské Bory až po Mírov. Mnozí z nich pak skončili v táborech u Jáchymova a Příbrami, kde bez jakékoli ochrany těžili a přenášeli uranovou rudu. Dozorci i kriminální vězni slavné sportovce často šikanovali.
Augustin Bubník se dostal na svobodu v roce 1955 díky milosti prezidenta Antonína Zápotockého. Bohumil Modrý vyšel z vězení po pěti letech také díky amnestii, ale jeho zdraví už bylo zničené. Brankář, o kterého kdysi stála NHL, zemřel v roce 1963 ve věku pouhých 46 let na následky ozáření z uranových dolů.
Rehabilitace přišla pozdě
Nejvyšší soud zrušil rozsudky nad hokejisty 30. července 1968, protože neexistovaly žádné důkazy o jejich vině. Bohumil Modrý se toho už nedočkal a omluvy ani odškodnění se mu nikdy nedostalo. Většina ostatních hráčů se po propuštění k hokeji vrátila a působila jako trenéři. Augustin Bubník později vedl dokonce finskou reprezentaci a zemřel jako poslední z odsouzených v dubnu 2017.
Přesné důvody zatčení zůstávají dodnes nejasné. Historici se nejčastěji domnívají, že režim chtěl ostatní sportovce zastrašit a ukázat jim, co je čeká, pokud by pomýšleli na útěk. Na domě v Pštrossově ulici, kde celý příběh začal, dnes visí pamětní deska, kterou tam odhalili v roce 2009.
Zdroje
https://ct24.ceskatelevize.cz/veda/3061782-v-roce-1949-byli-za-hrdiny-rok-pote-je-stb-mucila-hladem-pred-70-lety-zatkli-hokejove
https://advokatnidenik.cz/2020/10/06/pred-70-lety-zacal-vykonstruovany-soud-s-ceskoslovenskymi-hokejisty/
https://cnn.iprima.cz/tahnete-do-uranoveho-pekla-pred-75-lety-komuniste-zatkli-hokejove-mistry-sveta-468761
https://www.echo24.cz/a/SpgMu/smrt-komunismu-vykrikovali-hokejovi-mistri-sveta-pak-je-odsoudili-za-velezradu
https://archiv.policie.gov.cz/clanek/bohumil-modry-cesky-hokejovy-brankar-a-politicky-vezen.aspx
