Vysát CO₂ z atmosféry stojí 20× víc než ho nevypustit

Představte si, že váš soused každý den vypouští vodu do vašeho sklepa. Vy místo toho, abyste šli k sousedovi, stavíte stále výkonnější čerpadla. Přesně takto vypadá současná debata o ukládání oxidu uhličitého. Technologie Direct Air Capture (DAC) slibuje vysát CO₂ přímo z atmosféry a uložit ho pod zem. Jenže čísla, která za tímto příslibem stojí, vypráví jiný příběh — příběh o tom, jak obrovské peníze a energie tečou špatným směrem.

V atmosféře Země se dnes nachází přibližně 3 340 miliard tun CO₂ — o polovinu více než před průmyslovou revolucí. Každý rok přibývá dalších 42 miliard tun ze spalování fosilních paliv, průmyslových procesů, odlesňování a zemědělství dohromady. Abychom vrátili koncentraci alespoň na úroveň 350 ppm, kterou klimatologové kolem Jamese Hansena považují za horní hranici dlouhodobé bezpečnosti, museli bychom z atmosféry odebrat zhruba 600 miliard tun. Tento článek ukazuje, proč je takový úkol technicky sice proveditelný, ale ekonomicky a energeticky absurdní — a proč existují řádově účinnější cesty.

Celková globální kapacita technologie DAC na konci roku 2024 činila asi 59 000 tun CO₂ ročně. Největší existující závod, Climeworks Mammoth na Islandu, má jmenovitou kapacitu 36 000 tun — ale v celém prvním roce provozu (2024) zachytil pouhých 105 tun, protože bylo instalováno jen 12 z plánovaných 72 kolektorových kontejnerů a nová generace filtrů selhávala dříve, než výrobce očekával. Svět přitom ročně vypustí 42 miliard tun. I kdyby celá současná DAC kapacita fungovala na plný výkon, zachytí za rok tolik CO₂, kolik lidstvo vyprodukuje za necelou minutu.

Scénáře Mezinárodní energetické agentury (IEA) pro dosažení čisté nuly do roku 2050 počítají s kapacitou DAC přes miliardu tun CO₂ ročně — tedy více než 17 000× víc, než máme dnes. A to je jen objem potřebný k neutralizaci těžko odstranitelných emisí (letectví, cement, zemědělství), nikoli ke snižování celkové atmosférické koncentrace.

Pokud bychom chtěli aktivně stáhnout atmosféru na 350 ppm za 50 let, potřebujeme odebírat 12 miliard tun ročně. Kam to všechno dát?

Zkapalněný CO₂ nelze dlouhodobě skladovat na povrchu — při atmosférickém tlaku kapalná fáze neexistuje, takže by povrchové nádrže vyžadovaly trvalý přetlak a chlazení. To je na škále stovek kubických kilometrů technicky neúnosné.

Reálně připadají v úvahu dvě možnosti: geologické ukládání do hloubek nad 800 metrů, kde přirozený tlak a teplota drží CO₂ v superkritickém stavu bez jakéhokoli aktivního chlazení, a mineralizace — přeměna CO₂ na pevné karbonáty v čedičových formacích. Obojí funguje, jak dokazují projekty Sleipner v Norsku (od roku 1996, uloženo odhadem 19–23 milionů tun — i když investigace serveru DeSmog z roku 2024 odhalila, že provozovatel Equinor v období 2017–2021 nadhodnocoval deklarované objemy přibližně o 28 %) a CarbFix na Islandu (95 % CO₂ se přemění na kámen do dvou let).

Problém je škála. Typický injektážní vrt pojme asi milion tun CO₂ ročně po dobu 30–40 let. Pro odběr 12 miliard tun ročně potřebujeme přibližně 12 000 současně aktivních vrtů. To samo o sobě nezní šíleně — ropný průmysl provozuje celosvětově miliony vrtů. Jenže k těm 12 000 vrtům potřebujeme potrubní síť, kompresní stanice, geologický průzkum, povolení a monitoring na staletí. London Register of Subsurface CO₂ Storage z roku 2025, první auditovaný globální přehled, uvádí, že od roku 1996 lidstvo uložilo pod zem celkem 383 milionů tun CO₂. Potřebujeme přibližně 30× rychlejší tempo — a udržet ho půl století.

Zachycení jedné tuny CO₂ z atmosféry technologií DAC spotřebuje 1 500 až 3 000 kWh energie v závislosti na technologii — systémy s pevným sorbentem (Climeworks) se pohybují v dolní části rozpětí, kapalinové systémy (někdejší Carbon Engineering, nyní součást 1PointFive) v horní. To je 12 až 23× více, než dovoluje termodynamické minimum (~130 kWh/t). Připočteme-li kompresi, transport a injektáž, dostáváme se na 1 900–3 200 kWh na tunu.

Pro odebrání 600 miliard tun potřebujeme celkem přibližně 4 200 až 6 900 exajoulů — sedmi- až dvanáctinásobek roční celosvětové spotřeby primární energie. Rozloženo na 50 let to znamená trvalý příkon 2,6 až 4,4 terawattů čisté energie, tedy 14–24 % dnešní světové produkce.

A právě zde vězí zásadní háček: pokud tu energii vyrobíme z fosilních paliv, vypustíme při výrobě více CO₂, než zachytíme. Americký elektřinový mix s emisní intenzitou ~0,4 kg CO₂/kWh by proces učinil čistě kontraproduktivním. DAC dává smysl výhradně s nízkouhlíkovou energií — solární, větrnou, jadernou, geotermální.

Jenže právě tyto zdroje jsou vzácné. A pokud máme k dispozici terawatty čisté energie, existuje nesrovnatelně efektivnější způsob, jak ji využít: přímo nahradit fosilní paliva. Každá kWh čisté energie použitá v DAC je kWh, která nenahradila uhelnou nebo plynovou elektrárnu.

Současné náklady na DAC se pohybují mezi 600 a 1 000 dolary za tunu CO₂. Spoluzakladatel Climeworks Jan Wurzbacher v květnu 2024 přiznal, že reálné provozní náklady Mammoth jsou „blíže k 1 000 dolarům za tunu než ke 100“. Studie ETH Zürich (Sievert et al., Joule, 2024) přinesla střízlivější dlouhodobé projekce: při dosažení kumulativní kapacity 1 Gt CO₂/rok odhaduje náklady na 230–540 dolarů za tunu — nikoli na 100 dolarů, jak slibují marketingové materiály. Na takovou kapacitu se průmysl nedostane dříve než kolem poloviny století.

Při středním odhadu 200 dolarů za tunu by odebrání 600 miliard tun stálo 120 bilionů dolarů. To je víc než roční celosvětový HDP. Pro kontext: celkové globální investice do obnovitelné energie v roce 2024 činily podle BloombergNEF 728 miliard, podle IRENA dokonce 807 miliard dolarů.

A co za ty peníze dostaneme? Ochlazení o přibližně 0,8 °C — návrat zhruba na úroveň teploty z přelomu tisíciletí.

Srovnání nákladů a kapacit jednotlivých opatření ukazuje propastné rozdíly. Přechod na obnovitelné zdroje (nahrazení uhlí) stojí 0–50 dolarů za tunu CO₂ a může pokrýt přes 15 Gt ročně — je škálovatelný už dnes. Energetická efektivita budov dokonce šetří peníze (−100 až 0 USD/t) s potenciálem kolem 5 Gt ročně. Zastavení odlesňování stojí 5–50 USD/t a rovněž pokrývá asi 5 Gt — stojí na politické vůli. Zalesňování a obnova krajiny za podobnou cenu (5–50 USD/t) může vázat 3–5 Gt, ale vyžaduje desetiletí růstu. BECCS (bioenergie + CCS) se pohybuje na 100–200 USD/t s potenciálem 2–5 Gt, zatím ve fázi pilotních projektů. A na konci žebříčku stojí Direct Air Capture: 230–1 000 USD/t, současná kapacita 0,00006 Gt ročně, raná fáze vývoje.

Světové lesy — tropické, temperátní i boreální dohromady — absorbují ročně kolem 14,4 miliardy tun CO₂, zatímco odlesňování, požáry a další disturbance uvolňují v průměru 9,2 miliardy tun. Čistý příjem tak činí zhruba 5,3 miliardy tun CO₂ ročně — stále více než dvojnásobek toho, co vypustí celá Evropská unie. A lesy to dělají zadarmo, bez elektřiny, bez vrtů, bez potrubí. Přidávají k tomu regulaci vodního cyklu, biodiverzitu a ochranu půdy.

Jenže tento systém se rychle rozpadá. Data WRI/Global Forest Watch z roku 2025 ukazují, že v letech 2023–2024 lesy absorbovaly pouhou čtvrtinu obvyklého množství CO₂ — masivní požáry v Kanadě, Amazonii, Sibiři a Bolívii uvolnily přes 4 Gt skleníkových plynů ročně, dva a půlkrát více než v průměrném roce. Jihovýchodní Amazonie se již stala čistým zdrojem emisí. Některé boreální lesy v Kanadě rovněž přešly ze sinků na zdroje.

Přesto ročně přicházíme o přibližně 10 milionů hektarů lesa. Zastavení odlesňování by stálo zlomek nákladů DAC: program REDD+ odhaduje 5–15 dolarů za tunu CO₂ uchovaného v lesním porostu.

Obnova degradované zemědělské půdy a zalesňování mohou v následujících desetiletích vázat dalších 3–5 miliard tun CO₂ ročně. Není to náhrada za snížení emisí — stromy rostou pomalu a mají omezenou kapacitu — ale poměr cena/výkon je nesrovnatelný s jakoukoli průmyslovou technologií. A jak ukazují roky 2023–2024, ani lesy nejsou spolehlivou zárukou: změna klimatu ohrožuje samotné sinky, na které se spoléháme.

Bylo by intelektuálně nečestné říci, že DAC je zbytečný. Existují emise, které nelze eliminovat ani při maximálním úsilí: cementárny (proces kalcinace uvolňuje CO₂ chemicky, ne jen spalováním), dálkové letectví (baterie na transatlantický let jsou mimo fyzikální možnosti současných technologií), zemědělství (metan a oxid dusný z chovu a hnojení).

Tyto „residuální“ emise tvoří odhadem 5–8 miliard tun CO₂ ekvivalentu ročně i ve scénářích maximální dekarbonizace. Nějaká forma záchytu — ať už DAC, BECCS, nebo enhanced weathering — bude potřeba k jejich kompenzaci. Scénáře IPCC konzistentně počítají s negativními emisemi řádově 5–15 Gt CO₂/rok ve druhé polovině století.

Termodynamicky DAC funguje: odpadní teplo z procesu je přibližně 200× menší než chladicí přínos sníženého skleníkového efektu. Fyzika není problém. Problém je ekonomika a škála.

Naděje na průlom existují. Stratos, závod společnosti 1PointFive (dceřiná firma Occidental Petroleum) v texaském Ector County, má jmenovitou kapacitu 500 000 tun ročně a po opakovaných zpožděních se spuštění první fáze (250 000 tun) očekává ve druhém čtvrtletí 2026 — plný provoz v druhé polovině roku. Dnes ho zásobuje energií čerstvě komisařený solární park o výkonu 500 MW. Pokud dosáhne plánovaného výkonu, bude zachycovat téměř desetkrát více CO₂ než veškerá dosavadní DAC kapacita. Otázkou zůstává, zda se podaří překonat propast mezi projektovými ambicemi a provozní realitou — Mammoth, který v prvním roce zachytil 0,3 % jmenovité kapacity, nabádá k opatrnosti.

Climeworks mezitím ohlásil třetí generaci technologie: nové strukturované sorbenty slibují dvojnásobnou rychlost záchytu, poloviční energetickou spotřebu a trojnásobnou životnost filtrů. Cíl je snížit náklady na 250–350 dolarů za zachycenou tunu do roku 2030. První nasazení proběhne v rámci Project Cypress v Louisianě (1 Mt/rok), jehož stavba má začít v roce 2026. Jde o ambiciózní skok — ale i kdyby se zdařil, zůstáváme hluboko pod gigatunovým měřítkem, které klimatické scénáře vyžadují.

Existuje ještě jeden rozměr, který si zaslouží pozornost. Největší projekty DAC a CCS financují ropné společnosti — Occidental (projekt Stratos za 1,3 miliardy dolarů, s investicí BlackRock 550 milionů), Shell, Chevron, Equinor. Přibližně 80 % veškerého zachyceného CO₂ se dnes používá pro Enhanced Oil Recovery — vtlačování do starých ropných vrtů za účelem vytěžení dalšího barelu ropy. I Stratos bude část zachyceného CO₂ využívat pro EOR, jak potvrdila CEO Occidental Vicki Hollub.

To není samo o sobě špatné — pokud CO₂ zůstane pod zemí, je to lepší než v atmosféře. Ale je důležité si uvědomit, že CCS/DAC průmysl má strukturální motivaci udržovat fosilní ekonomiku, protože bez ní ztrácí hlavní zdroj příjmů (EOR) i hlavní zdroj financování (ropné firmy). Některé jurisdikce, jako Kalifornie, již zakázaly využití EOR v projektech odstraňování uhlíku — signál, že toto spojení je stále kontroverznější. Debata o ukládání CO₂ tak není čistě technická — je i politicko-ekonomická.

Čísla jsou nekompromisní. Zastavit produkci CO₂ stojí řádově 0–50 dolarů za tunu. Zachytit ji zpět z atmosféry stojí 230–1 000 dolarů. Zastavit kácení lesů stojí 5–15 dolarů za tunu a navíc přináší ekosystémové služby v hodnotě stovek miliard ročně — ačkoli jak ukazují roky 2023–2024, i tato kapacita je křehká a ohrožená samotnou klimatickou změnou. Vysadit strom stojí pár dolarů. Postavit injektážní vrt s infrastrukturou stojí desítky milionů.

To neznamená, že DAC nemá místo v klimatickém portfoliu. Znamená to, že nemůže být alibi pro odkládání skutečných systémových změn: konec spalování fosilních paliv, zachování a obnova lesů, transformace zemědělství a průmyslu. Každý dolar investovaný do DAC místo těchto opatření je dolar promrhaný.

Dvanáct tisíc vrtů do Země je impozantní inženýrská vize. Ale nejlevnější, nejrychlejší a nejspolehlivější forma ukládání uhlíku spočívá v tom, že ho vůbec nevypustíme. A k tomu, co už v atmosféře je, potřebujeme všechny nástroje — lesy, obnovu krajiny i technologie. Jen v odpovídajícím pořadí priorit.

Metodologická poznámka: Článek vychází z dat NOAA (koncentrace CO₂), Global Carbon Budget 2024 (emise a rozpočty), IPCC AR6 (klimatická citlivost a scénáře), IEA Direct Air Capture 2022 a World Energy Outlook (technologie a náklady), London Register of Subsurface CO₂ Storage 2025 (uložené objemy), WRI/Global Forest Watch 2025 (lesní carbon flux), AlliedOffsets DAC Tracker 2025 (DAC kapacity), studie Sievert et al. (Joule, 2024; projekce nákladů DAC), IRENA Global Landscape of Energy Transition Finance 2025 (investice do OZE), DeSmog (říjen 2024; Sleipner audit), Latitude Media a C&EN (výkon Mammoth), Hart Energy a Energy Intelligence (stav Stratos) a technických specifikací Climeworks, 1PointFive/Stratos a CarbFix. Datová uzávěrka: 20. února 2026.

Transparentnost tvorby:

Koncepce, struktura a redakční linie článku jsou dílem autora, který vypracoval obsahovou skicu, stanovil klíčové teze a řídil celý proces tvorby. Generativní AI (Claude, Anthropic) byla využita jako technický nástroj pro rešerši, ověřování faktů a rozepsání autorovy předlohy.

Autor výstupy průběžně redigoval, ověřil klíčová zjištění a schválil finální znění. Žádná část textu nebyla publikována bez lidské kontroly. Všechny faktické údaje byly ověřeny proti veřejně dostupným zdrojům uvedeným v textu.

Postup je v souladu s požadavky Čl. 50 Nařízení EU 2024/1689 (AI Act) na transparentnost AI-generovaného obsahu. #poweredByAI