Článek
Dovolená začíná už v letadle. Tedy spíš utrpení.
Na letišti ještě panuje klid. Ten ale končí ve chvíli, kdy se zavřou dveře letadla a vy zjistíte, že sedíte v bezprostřední blízkosti rodinky, která zřejmě považuje letadlo za rozšířenou dětskou hernu.
Jedno dítě začne plakat ještě před startem. Druhé se rozhodne, že právě teď nutně potřebuje plyšáka, sušenku, pití, tablet a nakonec i to, co dostal jeho sourozenec. Když nic z toho nepomůže, nastupuje osvědčená metoda – řev. Takový ten poctivý, několikahodinový, pronikavý řev, který dokáže přehlušit i motory Boeingu.
Za vámi sedí budoucí reprezentant v kickboxu. Místo pytle používá vaše opěradlo. Každých pár sekund další kopanec.
Rodiče se občas symbolicky ozvou.
„Pepíčku, nekopej.“
Kop.
„Pepíčku, maminka se zlobí.“
Kop.
„Pepíčku…“
Kop.
Po dvaceti minutách rodiče rezignují. Nasadí si sluchátka, pustí film a zbytek letadla se stává nedobrovolným dětským koutkem.
A běda tomu, kdo si dovolí naznačit, že mu to vadí.
Okamžitě se ozve známá mantra:
„Vždyť jsou to děti!“
Ano, jsou.
Ale také jsou to děti jejich rodičů, nikoliv celé kabiny letadla.
V posledních letech se hodně mluví o toleranci vůči rodinám s dětmi. To je správně. Jenže kde se vytratila tolerance vůči lidem, kteří si zaplatili stejnou letenku a rádi by čtyřhodinový let přežili bez koncertu, kopanců a hlasitosti připomínající start proudového letounu?
Promenáda. Národní divadlo bez vstupného.
Večerní promenáda je ideálním místem, kde lze českého turistu bezpečně identifikovat i bez vlajky na batohu.
Stačí poslouchat.
„HELE, MÁŇO! TA JE TEDA MÁ!“
Lojza právě objevil prodavačku s výrazným výstřihem a usoudil, že jeho estetický názor musí znát minimálně tři okolní restaurace.
Máňa nezůstává pozadu.
Vytáhne z regálu otvírák na lahve ve tvaru penisu, zvedne ho nad hlavu a zahaleká:
„LOJZO! TO TI KOUPÍM!“
Lojza kontruje hlasem, který by bez problémů přehlušil lodní sirénu.
„MÁŇO! VÍŠ, ŽE MÁM VĚTŠÍ! TAK VEM SPRÁVNOU VELIKOST!“
Němci nechápou slova.
Francouzi nechápou slova.
Ani Italové nerozumějí.
Ale všichni naprosto přesně pochopili, co se právě odehrálo.
All Inclusive aneb jako by zítra měl přijít hladomor
Hotelový bufet je místo, kde se z některých lidí stávají profesionální sběrači potravin.
Talíř? To je slabé slovo.
To je stavební projekt.
Řízek.
Vedle něj špagety.
Na nich hranolky.
Do mezery rýže.
Přes to tři zákusky.
Na vrchol meloun.
A kdyby existoval stavební dozor, určitě by nařídil okamžitou demolici.
Po deseti minutách končí polovina obsahu v odpadu.
Další kapitolu představují tašky.
Rohlíky do batohu.
Banány do kabelky.
Koláčky do kapsy.
Sáčky s čajem pro jistotu deset.
Malé džemy? Všechny.
Jídlo je přitom dostupné od rána do večera.
Jenže co kdyby hotel během noci zkrachoval.
Restaurace není dětské hřiště
Mezi stoly se prohánějí děti rychlostí, za kterou by se nestyděl ani Usain Bolt.
Číšník nese tác s horkou polévkou.
Dítě mu proběhne pod rukou.
Druhé zkoumá dezerty prstem.
Třetí osahává pečivo.
Čtvrté si mezitím hraje na schovávanou mezi cizími stoly.
Rodiče?
„Oni jsou prostě živí.“
Ano.
Ale živá může být i elektrická zásuvka. Přesto ji většina rodičů nenechá dítě volně zkoumat.
A pak přijde pláž…
Konečně.
Klidná zátoka hned u hotelu.
Žádné atrakce.
Žádné vodní skútry.
Jen šum moře, lehký vítr, křik racků a sem tam tlumený rozhovor.
Ležíte na lehátku pod slunečníkem.
Čtete knihu.
Přesně kvůli tomuhle jste sem přijeli.
A pak se z dálky ozve první rána.
Ne, není to bouřka.
Ani zemětřesení.
To jen dorazila mladá česká rodina vybavená přenosným reproduktorem o výkonu menšího hudebního festivalu.
Začne hrát hudba.
Ne potichu.
Ne jako kulisa.
Ale tak, aby ji slyšela celá zátoka.
Přesunete se o sto metrů dál.
Reproduktor slyšíte pořád.
Přesunete se na opačný konec pláže.
Pořád.
Nakonec se slušně zeptáte, jestli by nešlo hudbu trochu ztlumit.
Dostane se vám pohledu, jako byste právě navrhli zrušit Vánoce.
A pak přijde odpověď, která se stává novým mottem moderního dovolenkáře:
„Jsme na dovolené, tak si užíváme!“
Přeloženo:
My si užíváme. Vy se přizpůsobte.
Hlavně aby nás bylo slyšet
Je zvláštní, jak se změnilo pojetí odpočinku.
Kdysi znamenala dovolená vypnout.
Dnes to u některých znamená zapnout.
Reproduktor.
Hlasivky.
Děti bez dozoru.
Mobil na hlasitý odposlech.
Videohovory u bazénu.
A ideálně ještě bluetooth karaoke po desáté večer.
Jako by platilo nepsané pravidlo:
Když jsme na dovolené my, musí to poznat všichni v okruhu pěti set metrů.
Naštěstí ne všichni. Ale…
Bylo by nespravedlivé házet všechny české turisty do jednoho pytle. Většina jsou úplně normální lidé. Ohleduplní, usměvaví a slušní. Jenže právě o nich nevíte. Neruší, nekřičí, neobtěžují ostatní.
Stačí ale několik hlučných výjimek a během pár hodin vytvoří obraz národa, který si plete dovolenou s povolením ignorovat základní ohleduplnost.
Možná stárnu. Možná jsem jen citlivější na hluk. Ale mám pocit, že se podobné chování rok od roku zhoršuje. Hlasitost roste, ohleduplnost mizí a věta „jsme na dovolené“ se pro některé stala univerzální omluvenkou pro všechno.
Přitom dovolená je přece od slova odpočinout si.
Jen škoda, že někteří si pod tím představují hlavně to, že odpočívat nebudou ostatní.
