Historie není propaganda: Proč válku nezačaly společně Německo a SSSR

Článek Jana Zieglera „Strašlivou zničující válku zahájilo Německo společně se SSSR“ představuje typický příklad publicistického textu, který složitou historickou událost redukuje na jednoduché morální schéma. Autor vytváří obraz dějin, v němž existují pouze dva viníci – Hitler a Stalin – zatímco role ostatních evropských mocností je upozaděna nebo zcela vynechána. Takový přístup sice odpovídá současným politickým trendům části západní historiografie, ale neodpovídá složitosti historické reality.

Nejde o obhajobu Stalinova režimu ani sovětské politiky. Sovětský svaz nese odpovědnost za řadu zločinů, represí i za vlastní expanzivní kroky. Problém Zieglerova článku však spočívá v tom, že zaměňuje část pravdy za pravdu celou. A právě tím se dostává do rozporu s moderním historickým výzkumem.

Jak ukazuje i článek „Jak začala 2. světová válka“, vznik války byl výsledkem dlouhého procesu rozpadu evropského bezpečnostního systému, nikoli pouze důsledkem paktu Molotov–Ribbentrop.

Zieglerův text implicitně vytváří dojem, že druhá světová válka začala uzavřením paktu Molotov–Ribbentrop. Takový výklad je však historicky neudržitelný. Pokud chceme hledat skutečné příčiny války, musíme se vrátit mnohem dále než do srpna 1939. Kořeny konfliktu leží již ve versailleském systému po první světové válce, který sice ukončil bojové operace, ale zároveň vytvořil prostředí hluboké frustrace a revizionismu v Německu. Významnou roli sehrála také hospodářská krize, jež oslabila demokratické režimy a usnadnila nástup extremistických hnutí.

Hitler nezačal svou agresivní politiku až po uzavření dohody se Stalinem. Již před rokem 1939 vystoupilo Německo ze Společnosti národů, zahájilo rozsáhlé zbrojení, remilitarizovalo Porýní, anektovalo Rakousko a nakonec rozbilo Československo. Žádný z těchto kroků nebyl zastaven rozhodným zásahem západních mocností. Naopak, Londýn a Paříž opakovaně ustupovaly ve víře, že tím zachovají mír.

Obzvláště významná byla anglo-německá námořní dohoda z roku 1935, která fakticky legitimizovala německé porušování Versailleské smlouvy a umožnila Hitlerovi budovat válečné námořnictvo. Pokud bychom použili stejnou logiku, jakou Ziegler aplikuje na sovětsko-německý pakt, museli bychom dojít k absurdnímu závěru, že Velká Británie aktivně napomáhala Hitlerově expanzi. Takový závěr by byl zjevně nesprávný. Stejně problematické je proto tvrdit, že samotný pakt Molotov–Ribbentrop vysvětluje vznik světové války.

Pozoruhodné je, že v Zieglerově článku prakticky chybí zmínka o Mnichovské dohodě, přestože právě tato událost představuje jeden z nejzásadnějších momentů evropských dějin před vypuknutím války. V září 1938 rozhodly Velká Británie, Francie, Německo a Itálie o odstoupení československého pohraničí Německu, aniž by se Československo mohlo plnohodnotně účastnit jednání.

Sovětský svaz, který měl s Československem uzavřenou spojeneckou smlouvu, nebyl k jednání vůbec přizván. Z pohledu Moskvy šlo o jasný důkaz toho, že západní mocnosti nejsou ochotny vytvořit skutečnou protihitlerovskou koalici a že jejich politika směřuje spíše k usmiřování Německa než k jeho zastavení. Řada historiků, včetně Richarda Overyho, upozorňuje, že právě Mnichov významně přispěl ke Stalinovu přesvědčení, že se Sovětský svaz nemůže na západní spojence spoléhat.

Ignorovat Mnichov při hledání příčin války znamená ignorovat jednu z klíčových událostí, která zásadně ovlivnila další vývoj evropské diplomacie.

Jedním z nejspornějších tvrzení Zieglerova článku je teze, že Stalin jednal se západními mocnostmi pouze naoko a že jeho skutečným cílem bylo od počátku spojenectví s Hitlerem. Takové tvrzení však není mezi historiky všeobecně přijímáno.

Ve skutečnosti existuje rozsáhlá dokumentace dokládající, že Sovětský svaz ve druhé polovině třicátých let aktivně prosazoval koncept kolektivní bezpečnosti. V roce 1934 vstoupil do Společnosti národů, uzavřel smlouvy o vzájemné pomoci s Francií a Československem a opakovaně navrhoval koordinovaný postup proti nacistickému Německu.

To samozřejmě neznamená, že Stalin jednal z idealistických pohnutek nebo že byl zastáncem demokracie. Znamená to pouze, že jeho zahraniční politika byla složitější, než jak ji Ziegler prezentuje. Sovětské vedení vnímalo nacistické Německo jako potenciální hrozbu a snažilo se hledat způsoby, jak tuto hrozbu vyvážit.

Jednání mezi Sovětským svazem, Británií a Francií v létě 1939 skutečně probíhala. Jejich neúspěch byl výsledkem kombinace vzájemné nedůvěry, neochoty západních delegací přijímat závazná rozhodnutí a také odmítání Polska umožnit průchod sovětských vojsk přes své území. Interpretovat tento vývoj pouze jako Stalinův předem připravený plán na uzavření dohody s Hitlerem znamená ignorovat značnou část dostupných historických důkazů.

V Zieglerově článku vystupuje Polsko výhradně jako nevinná oběť velmocenské politiky. Není pochyb o tom, že Polsko bylo první obětí německé agrese a že utrpělo obrovské lidské i materiální ztráty. Historická realita je však složitější.

Polská zahraniční politika v meziválečném období byla založena na odmítání jak německého, tak sovětského vlivu. Tato strategie měla své logické důvody, ale současně komplikovala vytvoření širšího systému kolektivní bezpečnosti ve východní Evropě. Polsko dlouhodobě odmítalo jakoukoli možnost průchodu sovětských vojsk přes své území, což zásadně oslabovalo případnou vojenskou spolupráci proti Německu.

Nelze také přehlížet skutečnost, že v roce 1938 se Polsko podílelo na rozdělení Československa obsazením Těšínska. Tento krok samozřejmě nijak neospravedlňuje pozdější německou či sovětskou agresi, ale ukazuje, že tehdejší střední Evropa nebyla rozdělena na zcela nevinné oběti a jednoznačné agresory.

Pakt Molotov–Ribbentrop byl bezpochyby cynickou mocenskou dohodou mezi dvěma diktaturami. Tajný protokol o rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě představoval porušení principů mezinárodního práva a otevřel cestu k tragickým událostem následujících let. Sovětský vstup do Polska 17. září 1939 znamenal podíl na likvidaci polského státu a nelze jej historicky ani morálně omlouvat.

Z toho však automaticky nevyplývá tvrzení, že Sovětský svaz společně s Německem rozpoutal druhou světovou válku. Rozhodující skutečností zůstává, že válka začala německým útokem na Polsko 1. září 1939. Právě na tento akt reagovaly Velká Británie a Francie vyhlášením války Německu. Sovětský svaz se do konfliktu zapojil až následně a za zcela odlišných okolností.

Proto řada historiků rozlišuje mezi odpovědností za rozpoutání války a odpovědností za následné rozdělení Polska. Jde o rozdíl zásadní, nikoli pouze terminologický. Jak připomíná i britský historik A. J. P. Taylor, válku nezačal samotný pakt, ale německá invaze do Polska.

Nejproblematičtější část Zieglerova článku představuje tvrzení, že „rudá a hnědá, to je stejná špína, stejný hnus“. Taková formulace nepatří do oblasti historiografie, ale do oblasti politické publicistiky. Historik by měl především vysvětlovat, analyzovat a zasazovat události do souvislostí, nikoli nahrazovat argumentaci emotivními soudy.

Nacistické Německo a stalinský Sovětský svaz byly bezpochyby totalitní režimy, které se dopustily rozsáhlých zločinů proti vlastním obyvatelům i proti jiným národům. Z toho však automaticky nevyplývá, že jejich historická role byla totožná. Nacistická ideologie byla od počátku založena na rasové nadřazenosti, expanzi a programu vyhlazovací války na východě Evropy. Právě nacistické Německo rozpoutalo konflikt, který postupně zachvátil většinu světa.

Zároveň nelze ignorovat skutečnost, že po červnu 1941 nesl Sovětský svaz hlavní tíhu pozemních bojů proti Wehrmachtu a utrpěl zdaleka největší lidské ztráty ze všech spojeneckých mocností. Připomínat tuto skutečnost neznamená omlouvat Stalinovy zločiny, ale respektovat historickou realitu.

Základním problémem Zieglerova textu není to, co říká, ale především to, co zamlčuje. Čtenář se nedozví téměř nic o versailleském systému, jehož nedostatky vytvořily podmínky pro vzestup německého revizionismu. Chybí hlubší rozbor hospodářské krize, která destabilizovala evropské demokracie a oslabila jejich schopnost čelit agresivním režimům. Pouze okrajově nebo vůbec nejsou zmíněny neúspěchy Společnosti národů, politika appeasementu ani rozhodující význam Mnichovské dohody.

Stejně tak je opomenuta izolace Sovětského svazu ve třicátých letech a neúspěch jednání o vytvoření široké protihitlerovské aliance. Výsledkem je obraz dějin, který působí srozumitelně, ale právě proto je zavádějící. Složité historické procesy jsou redukovány na jednoduché morální schéma dvou stejně vinných diktatur. Takový přístup může být účinný v publicistice, nikoli však v seriózní historické analýze.

Pakt Molotov–Ribbentrop byl cynickou a morálně problematickou dohodou dvou diktatur. Sovětský svaz nese odpovědnost za okupaci východního Polska, Pobaltí i za vlastní represivní politiku. To však samo o sobě neopravňuje k tvrzení, že druhou světovou válku rozpoutal společně s Německem.

Druhá světová válka byla výsledkem dlouhodobého rozpadu evropského bezpečnostního systému, selhání kolektivní bezpečnosti, politiky appeasementu, Mnichova, neochoty západních mocností jednat včas a neschopnosti vytvořit širokou protihitlerovskou koalici. Jak ukazuje i článek „Jak začala 2. světová válka“, pakt Molotov–Ribbentrop nebyl počátkem tohoto procesu, ale jeho důsledkem.

Historie není soudní síň, v níž lze složité mezinárodní procesy vysvětlit jediným rozsudkem. Úkolem historika není hledat jednoduché viníky, ale pochopit souhru příčin, které vedly k největší katastrofě 20. století. Redukovat vznik druhé světové války na tvrzení o „společné vině Německa a SSSR“ znamená opustit historickou analýzu ve prospěch ideologické zkratky.