Článek
V posledních týdnech se český veřejný prostor znovu otřásl jmény, která mnozí už považovali za dávno zapomenutá: MikeJePán, občanským jménem Mikael Oganesjan, a jeho spolupracovník Vojtěch Pšenák.
Ti dva se znovu pustili do „boje s pokrytectvím“ – jenže jejich styl boje dnes už připomíná spíš osobní válku než občanskou odvahu.
Od virálního klauna k morálnímu inkvizitorovi
Pamatujeme si ho: kluka s kamerou, který se hádal s městskými strážníky, křičel na úředníky a vymýšlel provokace, aby získal lajky. MikeJePán byl kdysi jen internetový troll, který testoval hranice svobody slova i lidské trpělivosti.
Pak ale dorostl – nebo spíš evolvoval – v něco jiného. Dnes už nevystupuje jen jako „zábavný rebel“, ale jako samozvaný ochránce pravdy, který se rozhodl trestat ty, kdo mu připadají pokrytečtí.
A právě v tom je největší nebezpečí. Protože člověk, který je přesvědčen, že má monopol na morálku, bývá schopen ospravedlnit téměř cokoliv.
Když se aktivismus změní v osobní hon
Kolem Oganesjana a Pšenáka se dlouhodobě hromadí trestní i mediální kauzy – od vydírání přes nátlak až po obtěžování politiků a úředníků. A v listopadu 2025 přišel nový vrchol: incident u domu Jindřicha Rajchla.
Podle dostupných zpráv měl Pšenák s dalším mužem natáčet okna Rajchlova domu a oslovit jeho 16letou dceru. Dívka se bála, plakala, a rodina přivolala policii.
Rajchl reagoval trestním oznámením. (Zdroj: Minutové zprávy, Parlamentní listy)
Zatímco policie věc šetří, Oganesjan mezitím zveřejnil údajné intimní video Rajchla, aby „odhalil pokrytectví politika, který káže o tradiční rodině“.
(Zdroj: Refresher.cz)
Ať už jsou okolnosti jakékoli, přesně tady se láme hranice mezi občanskou kritikou a osobním terorem.
Protože v okamžiku, kdy se kamera zaměří na dítě politika, už to není odvaha – je to útok.
A když někdo použije údajné intimní video jako zbraň, už to není veřejná kontrola, ale čistá msta.
Demokracie není reality show
Jako společnost jsme si zvykli, že všechno musí být „vidět“. Kdo křičí nejhlasitěji, má pravdu. Kdo má kameru, má moc.
Jenže demokracie není reality show.
Politik může – a má – čelit kritice, ironii, i ostrým otázkám. Ale jeho rodina? Jeho děti? To už není „veřejná kontrola moci“. To je ztráta zábran.
Pšenák a Oganesjan se hájí tím, že bojují proti lžím a falešné morálce. Možná i věří, že dělají něco správného. Ale když jejich „boj“ vede k tomu, že plače šestnáctiletá dívka před domem svého otce, pak to není boj za pravdu. Je to zneužití síly – mediální i lidské.
Když pravda přestane být cílem
Skutečná odvaha neznamená jít po lidech, ale po jejich činech.
A svoboda projevu není svoboda ponižovat.
V momentě, kdy se aktivismus promění v pronásledování, přestává být obranou demokracie a stává se jejím ohrožením.
Ti, kdo dnes ospravedlňují osobní útoky na politiky, by se měli zamyslet, co budou dělat zítra – až někdo podobně zazvoní u jejich dveří, s kamerou v ruce a přesvědčením, že má „právo vědět pravdu“.
Závěr: Svoboda má cenu – a hranice
Můžeme se přít o to, zda je Jindřich Rajchl populista, moralista nebo oběť mediálního zájmu. Ale o jedno se přít nelze: žádný člověk, a už vůbec ne dítě, si nezaslouží být nástrojem cizí publicity.
Kdo zaměňuje odvahu za agresi a pravdu za senzaci, ten ve skutečnosti nebojuje za svobodu.
Jen ji pomalu požírá.
Použité zdroje:
Aktuálně.cz, Minutové zprávy, Parlamentní listy, Refresher.cz, Protikorupční linka, Wikipedia
