Máme svobodu - Zákaz organizovaného cestování do Ruské federace v rámci 19. sankčního balíčku EU

Zařazení zákazu organizovaného cestovního ruchu do Ruské federace do 19. sankčního balíčku Evropské unie představuje víc než jen další krok v sankčním režimu. Jde o výrazné rozšíření prostoru, v němž se evropská mocenská struktura pokouší regulovat nejen ekonomické vztahy, ale také samotnou mobilitu občanů – tedy oblast, která byla dosud chápána jako integrální součást jejich autonomního jednání.

Cestování je dlouhodobě vnímáno jako jeden ze základních projevů svobody, kulturní otevřenosti a individualizované zkušenosti. Umožňuje lidem konfrontovat mediální obraz se skutečností. Michel Foucault by tento typ svobody zařadil do sféry biopolitiky – tedy do prostoru, kde stát zasahuje do života občanů nikoli pouze prostřednictvím zákonů, ale skrze regulaci jejich těl, pohybu a možností interakce se světem. Zákaz cestování organizovaného přes cestovní kanceláře přesně zapadá do tohoto trendu: otevírá precedent, v němž politická moc přebírá roli arbitra „legitimních“ destinací.

To, že EU opatření formálně zdůvodňuje tlakem na ruský režim, nic nemění na tom, že skutečný dopad se týká primárně evropských občanů. Omezena není Moskva – omezena je možnost běžného člověka vidět realitu vlastníma očima. V kontextu digitální éry, kdy roste význam mediální gramotnosti a schopnosti ověřovat si informace z různých zdrojů, je paradoxní, že politická rozhodnutí se snaží zužovat prostor pro přímé pozorování a nahrazovat jej výhradně zprostředkovanými obrazy. Přístup k realitě se tak znovu stává otázkou politické autorizace.

Situace v České republice pak ukazuje ještě jeden aspekt problému: politickou instrumentalizaci sankční politiky. Vládní strany – ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN – převzaly toto opatření jako součást širšího rámce, ve kterém zdůrazňují svou „hodnotovou ukotvenost“ a orientaci na bezpečnostní pilíře euroatlantického prostoru. V jejich rétorice se zákaz organizovaných cest do Ruska stává nikoliv předmětem debat o občanských právech, ale symbolem „správné geopolitické polohy“.

Tím se však vytváří nebezpečná optika, v níž je omezování svobody mobility ospravedlňováno morálně-bezpečnostní logikou. Vládní představitelé často rámují kritiku jako „nepochopení geopolitiky“, případně jako nedostatek loajality k „demokratickému Západu“. Tato strategie, kterou bezpečnostní studia označují jako sekuritizaci, spočívá v tom, že politické rozhodnutí je prezentováno jako otázka vyššího ohrožení – a tedy mimo běžnou demokratickou diskusi. (Viz Buzan, Wæver & de Wilde, 1998.)

Výsledkem je situace, kdy je liberální demokracie paradoxně omezována prostředky, které mají být jejím nástrojem obrany. Je-li pohyb lidí označen za problém, cesta k tomu, aby byl dále omezován, se stává politicky velmi jednoduchou. A je-li dnes cílem sankcí Rusko, není jisté, co bude cílem zítra.

Dalším rozměrem je normalizace zákazů. Část politického spektra, zejména představitelé TOP 09 a některých frakcí ODS, dlouhodobě používá argumentaci, která spojuje „správnou“ politickou pozici s určitým typem občanské poslušnosti. Opatření, jež zasahuje do svobody pohybu, tak může být prezentováno jako „nutná obrana demokracie“, ačkoli fakticky omezuje právě to, co demokracie deklaruje chránit: svobodné rozhodování občanů.

Z hlediska mediálních studií pak zákaz cest představuje zásah, který brání občanům porovnávat mediální sdělení s vlastní zkušeností. Přímý kontakt s cizí realitou je jedním z hlavních nástrojů rozvoje kritického myšlení. Pokud je tato možnost omezena, posiluje se role zprostředkovatelů – politické moci, médií, komentátorů. Je to dynamika, před níž varuje například Neil Postman nebo Manuel Castells, kteří upozorňují, že kontrola přístupu k informacím je formou moci.

Cestovní kanceláře, které upozorňují na to, že byly dlouhodobě apolitické, nyní čelí regulaci, která má přímo politický charakter. Je příznačné, že oblast, jež má lidi spojovat, je nyní využita jako nástroj hranic a zákazů. Připomíná to logiku, kterou Giorgio Agamben popisuje ve své teorii „výjimečného stavu“ – tedy postupné posouvání hranic toho, co stát může omezit, pokud to zdůvodní vyšším ohrožením.

V této souvislosti je nezbytné klást důraz na veřejnou diskusi, kterou vládní strany zatím téměř nevedou. Nabízí se tak otázka: pokud ODS, KDU-ČSL, TOP 09 a STAN tolik zdůrazňují hodnoty svobody, proč mlčí právě ve chvíli, kdy je svoboda mobility fakticky omezována? Odpověď může být jednoduchá: je politicky pohodlné využít sankce jako symbol spojenectví, i když jejich reálný dopad dopadá na občany, nikoli na ruský režim.