Nálepky, strašení a rozdělování společnosti

Vládní strany, včetně Pirátů, se v posledních letech stále častěji uchylují k politice nálepkování. Opoziční síly – ať už jde o hnutí ANO, SPD, Trikolóru, Přísahu či Rajchlovo hnutí PRO – jsou běžně označovány jako populisté, proruští, extremisté, dezinformátoři nebo dokonce dezoláti. Podobná rétorika má sice okamžitý politický efekt: ostré vymezení se vůči soupeřům a mobilizaci vlastních voličů. Dlouhodobě však nese destruktivní důsledky – rozděluje společnost a oslabuje schopnost demokratického diskurzu.

Nálepky nahrazují věcnou debatu. V okamžiku, kdy je opozice označena za „proruskou“ nebo „dezolátskou“, mizí prostor pro seriózní diskusi o konkrétních problémech, které opozice otevírá – od cen energií po migrační politiku. Vládní strany si tak vytvářejí obraz morálně vyššího tábora, jenž údajně stojí na správné straně dějin, zatímco opozici vykreslují jako hrozbu pro demokracii.

Jako ilustrace slouží výrok předsedkyně Poslanecké sněmovny Markéty Pekarové Adamové, která v debatě s Tomiem Okamurou hovořila o „chapadlech Kremlu“ pronikajících do SPD a Trikolóry. Podobný rámec nevytváří prostor pro diskusi, ale delegitimizuje celé hnutí jako podezřelé či proruské.

Dalším příkladem je její označení SPD a komunistů za „stejnou rovinu“ – tedy jako strany, které je třeba odsunout na okraj, bez ohledu na jejich odlišný program či voličskou základnu.

Druhou rovinou je politická komunikace postavená na strachu. Vládní představitelé, zejména z TOP 09, STAN a Pirátů, opakovaně varují před tím, že pokud opozice uspěje, hrozí České republice „zavlečení na Východ“ – tedy fakticky podrobení se Rusku či ztráta vazby na západní struktury.

Tento narativ má silný mobilizační účinek: vytváří dojem, že volba opozice není legitimní politickou alternativou, ale existenční hrozbou pro stát. Když Pekarová Adamová hovoří o „chapadlech Kremlu“ nebo když Piráti označují protestující proti vládě za „dezoláty“, nejde jen o emotivní jazyk – jde o budování obrazu nepřítele, který má občany vystrašit a odradit od jiných politických možností.

Politika nálepek a strašení má několik vážných dopadů:

Příznačný je i případ, kdy Markéta Pekarová Adamová komentovala atentát na Donalda Trumpa slovy, že „kdo seje vítr, sklízí bouři“. Ač šlo o zahraniční událost, výrok ukazuje na styl komunikace, v němž se politické násilí nebo opozice vysvětlují morálním selháním a chybami oběti.

Vládní strany se sice deklarují jako obránci demokracie a západních hodnot, jejich rétorika však fakticky oslabuje základní princip demokracie: schopnost vést otevřenou a respektující debatu. Strašení „zavlečením na Východ“ a nálepkování oponentů jako „dezolátů“ nebo „chapadel Kremlu“ může krátkodobě posílit vládní pozici, ale dlouhodobě podkopává důvěru ve spravedlivý politický proces.