Článek
Smrt člověka by měla být okamžikem ztišení, odstupu a alespoň minimální lidské důstojnosti. Přesto se po úmrtí Karla Konečného na sociálních sítích odehrál pravý opak. Diskusní prostory zaplavila vlna nenávisti, výsměchu a jednoznačných soudů – často bez ohledu na fakta, kontext nebo elementární slušnost.
„Dobře mu tak, jeden komunistický zločinec míň.“
„Měl viset už v devětaosmdesátém.“
„Takoví lidi nemají mít hrob, ale popelnici.“
Tyto výroky nejsou okrajové. Jsou masově podporované, sdílené a normalizované. A nevypovídají ani tak o zesnulém, jako spíš o tom, jak snadno se na sociálních sítích vzdáváme odpovědnosti, empatie i schopnosti rozlišovat mezi fakty a domněnkami.
Když se z neověřeného tvrzení stane „jistota“
Zásadní část nenávisti se opírá o tvrzení, že Karel Konečný měl v listopadu 1989 vyslat Lidové milice z Jičína (resp. Nového Jičína) proti demonstrantům. Tento příběh je dnes na internetu podáván jako hotová věc, jako nezpochybnitelný fakt, který má ospravedlnit i ty nejhrubší soudy.
Jenže právě zde se ukazuje problém, o kterém se v internetovém davu mlčí: tato informace nikdy nebyla jednoznačně doložena archivními dokumenty. Neexistuje veřejně dostupný rozkaz, operační hlášení ani jiný přímý důkaz, který by tuto verzi potvrzoval bez pochybností.
Přesto se z ní stal základ morálního rozsudku.
„Poslal ozbrojené milice na lidi.“
„Chtěl potlačit revoluci silou.“
Zdroj tvrzení: a co jeho důvěryhodnost?
Často opomíjeným faktem je, že tuto informaci do veřejného prostoru výrazně uvedl Vladimír Hučín. Osoba, která má bezpochyby silný a autentický antikomunistický příběh, ale zároveň je dlouhodobě vnímána jako kontroverzní a polarizující postava.
Hučín je známý svými radikálními postoji, opakovanými konflikty se státními institucemi i tvrzeními, která byla v minulosti zpochybňována nebo se je nepodařilo prokázat. To samo o sobě neznamená, že by automaticky lhal – ale znamená to, že jeho výpovědi by měly být podrobovány přísnému ověřování, nikoli přijímány jako nezpochybnitelná pravda.
Na sociálních sítích však k žádnému ověřování nedochází. Jméno „Hučín“ se mění v pečeť pravdivosti, protože zapadá do předem připraveného obrazu nepřítele. Jakmile se příběh hodí, přestávají nás zajímat otázky, pochybnosti i chybějící důkazy.
Nenávist jako náhrada za myšlení
Smrt veřejně známé osoby, zvlášť spojené s minulým režimem, se na internetu snadno stává záminkou ke kolektivnímu lynči. Nejde už o pochopení historie, ale o ventilaci emocí.
Zarážející je, jak rychle se odsudky rozšiřují i na rodinu, potomky či „typ lidí“, do kterého měl zesnulý patřit. V ten okamžik už nejde o spravedlnost ani o vyrovnání s minulostí – ale o dehumanizaci.
Minulost potřebuje fakta, ne hněv
Vyrovnávání se s komunistickou minulostí je legitimní a nezbytné. Ale pokud ho opřeme o fámy, neověřená svědectví a emocionální zkratky, promění se v karikaturu spravedlnosti. Kritika bez důkazů se mění v pomstu a paměť bez přesnosti v mýtus.
Možná bychom si proto při podobných debatách měli položit jednoduchou otázku:
Odsuzujeme na základě doložených faktů – nebo jen přejímáme příběh, který se nám hodí?
Způsob, jakým mluvíme o mrtvých, totiž vždycky vypovídá hlavně o živých. A internet si naši tvář pamatuje déle, než si často připouštíme.
