Článek
Ve veřejném prostoru se často setkáváme s tvrzením, že novináři mají být nezávislí a nestranní. Je to požadavek logický a v demokratické společnosti nezbytný. Přesto stojí za to položit nepříjemnou otázku: nakolik mohou být novináři skutečně neutrální, pokud většina z nich sdílí podobné sociální prostředí, vzdělání, kulturní zkušenosti a často i politické postoje?
Nejde o obvinění z organizovaného spiknutí ani o tvrzení, že novináři záměrně manipulují veřejností. Jde o mnohem subtilnější problém. O problém prostředí, ve kterém novináři žijí, a o to, jak toto prostředí formuje jejich pohled na svět.
Mediální bublina velkých měst
Česká média jsou mimořádně centralizovaná. Rozhodující část redakcí sídlí v Praze, menší část v Brně a dalších velkých městech. Novinářská profese je navíc spojena s vysokoškolským vzděláním, kulturním kapitálem a životem v městském prostředí.
Není proto překvapivé, že řada novinářů sdílí postoje, které bývají označovány jako liberální, proevropské nebo kosmopolitní. Podpora evropské integrace, důraz na lidská práva, otevřenost vůči globalizaci či důvěra v expertní instituce jsou v tomto prostředí často považovány za samozřejmé.
Problém nastává ve chvíli, kdy se samozřejmost jedné sociální skupiny začne vydávat za objektivní normu celé společnosti.
Lidé žijící v malých městech, na venkově nebo v regionech, které prošly ekonomickým útlumem, mohou mít na stejné otázky zcela odlišný pohled. Pokud však většina lidí, kteří určují mediální agendu, pochází z odlišného prostředí, vzniká riziko, že některé názory budou prezentovány jako legitimní a jiné jako problematické či okrajové.
Agenda je mocnější než propaganda
Když se mluví o mediálním vlivu, lidé si často představují přímou propagandu. Moderní média však fungují jinak.
Největší moc médií nespočívá v tom, že by lidem říkala, co si mají myslet. Spočívá v tom, že rozhodují, o čem budou přemýšlet.
Pokud redakce věnuje týdny a měsíce určitému tématu, stává se toto téma důležitým i pro veřejnost. Pokud je jiné téma přehlíženo, jeho význam v očích společnosti klesá.
Výběr témat přitom není neutrální proces. Vychází z hodnot, zkušeností a priorit konkrétních lidí.
Novinář nemusí nikomu lhát, aby ovlivnil veřejnou debatu. Stačí, když některým problémům přikládá větší důležitost než jiným.
Kdo určuje, co je „normální“?
V každé společnosti existují názory, které jsou považovány za běžné, a názory, které jsou označovány za radikální. Média mají významný vliv na to, kde tato hranice leží.
Pokud většina novinářů sdílí podobné hodnotové nastavení, může docházet k tomu, že určité postoje získávají automaticky pozitivnější rámování než jiné.
Například silně proevropské postoje mohou být prezentovány jako rozumný střed, zatímco euroskeptické názory jako odchylka. Podobně může být určitý pohled na migraci, klimatickou politiku nebo kulturní otázky prezentován jako moderní a progresivní, zatímco opačný pohled jako zastaralý nebo populistický.
To neznamená, že jedna strana sporu má automaticky pravdu. Znamená to pouze, že způsob prezentace může ovlivňovat, jak veřejnost jednotlivé názory vnímá.
Ovlivňují média volby?
Otázka, zda média ovlivňují volby, bývá často zjednodušována.
Samozřejmě že média sama o sobě volby nerozhodují. O výsledcích rozhodují miliony voličů, jejich ekonomická situace, osobní zkušenosti a řada dalších faktorů.
Bylo by však stejně naivní tvrdit, že média nemají žádný vliv.
Pokud média určují témata veřejné debaty, rozhodují o tom, kterým politikům budou věnovat pozornost a jaké otázky budou dominovat předvolebnímu období, pak nepochybně ovlivňují prostředí, ve kterém se voliči rozhodují.
Nejde o přímé řízení voličů. Jde o formování informačního rámce, ve kterém politická soutěž probíhá.
Právě proto je otázka názorové rozmanitosti v médiích důležitá.
Nezávislost nestačí
Veřejná debata se často soustředí na vlastnickou nezávislost médií. Řešíme, zda média ovládá stát, oligarchové nebo politické strany.
To je bezpochyby důležité.
Možná však přehlížíme jiný typ uniformity: názorovou a sociální homogenitu samotných redakcí.
Redakce může být zcela nezávislá na vládě i na ekonomických zájmech, a přesto může sdílet velmi podobný pohled na svět. Taková situace nevytváří cenzuru, ale může vytvářet slepá místa.
Otázkou tedy není, zda jsou novináři zlí, nepoctiví nebo manipulativní. Otázkou je, zda prostředí, ze kterého pocházejí, dostatečně reprezentuje celou společnost.
Nepříjemná otázka pro demokracii
Demokracie předpokládá střet různých názorů a zkušeností. Pokud se však významná část mediální elity rekrutuje z podobného sociálního a kulturního prostředí, je legitimní ptát se, zda dokáže stejně dobře rozumět životu v Praze i v Karviné, v Brně i na Jesenicku.
Možná není největším problémem médií politická zaujatost v tradičním slova smyslu. Možná je větším problémem přesvědčení, že určitý pohled na svět je natolik samozřejmý, že už ani není vnímán jako názor.
A právě tam končí neutralita a začíná ideologie – nikoli ve chvíli, kdy někdo vědomě prosazuje politický program, ale ve chvíli, kdy přestane vidět, že existují i jiné legitimní způsoby, jak se dívat na společnost.
Otázka neutrality novinářů proto nezní, zda mají názory. Ty má každý člověk. Skutečná otázka zní, zda si své názory uvědomují natolik, aby je nepovažovali za objektivní realitu. A zda mediální prostředí vytváří dostatek prostoru i pro hlasy, které přicházejí z jiných sociálních, regionálních a kulturních zkušeností.
Právě od odpovědi na tuto otázku může záviset důvěra veřejnosti v média i kvalita demokratické debaty.
