Článek
Ministr vnitra Vít Rakušan ke schválení korespondenční volby pro lidi žijící v zahraničí uvedl, že tato možnost narovná diskriminační prostředí a zabrání dělení občanů na jiné kategorie.
Domnívám se, že nemá pravdu. Žijeme v Česku a realizace tohoto rozhodnutí naopak České republice uškodí. Znovu prohloubí propastné rozdíly napříč Českem, což „odskáčí“ lidé žijící v okrajových regionech, kteří to navíc budou zřejmě považovat za „nespravedlnost“.
Hlasy ze zahraničí se mají započítávat do čtyř největších krajů. Tedy: Praha, Středočeský kraj, Jihomoravský kraj a Moravskoslezský kraj.
Horší už to snad být ani nemůže. Tyto čtyři kraje totiž získají více poslanců na úkor deseti zbývajících. Tyto kraje si polepší o sedm mandátů.
Malé kraje ničí celou Českou republiku
Stále více se ozývají hlasy, že současné rozložení 14 krajů je prostě špatně. Jen ve svých článcích jsem to popisoval na několika příkladech. Místo toho, aby konečně poslanci začali přemýšlet o zásadní reformě, ještě více vyhloubí příkopy.
A že to je opravdu velký problém, popisuje i Petr Pithart, který současné rozložení malých krajů kritizuje. A dokonce připomíná, že je to největší chyba politiky Miloše Zemana, který to sám prý i uznal. Právě za vlády Miloše Zemana došlo ke schválení současného stavu.
Praha v obklíčení zbytku republiky
Petr Pithart ve svém textu analyzuje nedávné výsledky evropských voleb a usuzuje z toho, že Praha si zadělala na velký problém. Doslova píše: „Dnes hledím na mapu posledních voleb a – varuji. Rozdělení na Prahu a zbytek země je ze všech rozdělení to nejnebezpečnější.“
Svoji tezi vystavěl na své vlastní zkušenosti od roku 1996, kdy byl třikrát zvolen senátorem v obvodu mimo Prahu, přestože sám žije po celou dobu v Praze. Je také pamětníkem a přímo aktérem rozdělování Československa mezi lety 1991 až 1993. A jako jeden z mála chápal rozdíly mezi Čechami, Moravou a Slovenskem.
„Praha je dnes obklíčena nejen jako politický střed, ale musí navíc odolávat „zbytku“ republiky jako většinové „politické periferii“. Nezbaví-li se politická Praha soudnou, velkorysou politikou vlády a parlamentu tohoto dvojího obklíčení, bude tu za čas vládnout silnou rukou nějaký ten autoritář, a to nad všemi. Nad Pražáky i Nepražáky.“
Periferní kraje se uzavřou ještě více do sebe
Území, na kterém leží Česká republika, je pomerně jasně vymezené. Oblast Čech je ohraničena po všech stranách pohořím a uprostřed je česká kotlina s Prahou. Tam míří jako paprskovitě všechny hlavní cesty z českých krajských měst.
Ne náhodou je ještě od této české kotliny odděleno Karlovarsko a Sokolovská pánev, a Ústecko s Podkrušnohorskou pánví. Od Prahy je odděleno pohořím Českého středohoří nebo Slavkovským lesem či Doupovskými horami.
Morava je zase od severu k jihu v nížině a hlavní centra najdeme podél řeky Moravy. Periférním krajem se tak stává hormaté Valašsko a Beskydsko. A na severu pochopitelně hornaté Jesenicko. Přirozenými centry jsou Brno a Olomouc. Na severu je to Ostrava a akcentuje se tu i Slezsko.
„Znovu a znovu myslím na to, že jsme propásli příležitost ustavit na začátku devadesátých let zemské zřízení a jsem si jist, že jistá autonomie samosprávných zemí na Praze by dokázala politické mimoděčné „protipražské“ postoje mírnit nebo dokonce eliminovat,“ napsal k tomu Petr Pithart.
Česko A proti Česku B
To, že situace je vážná, se ví. Jen si to politici nechtějí opravdu uvědomit.
Česko A je Antibabiš, Česko B je Babiš. To je označení, které se tak nějak vžilo. Korespondenční volba je brána jako posilování Česka A na úkor Česka B s tím, že hlasy ze zahraničí budou rozděleny právě do krajů jako Praha, Středočeský kraj, Jihomoravský kraj s Brnem a Moravskoslezský kraj.
Že to je jen náhoda?
Podle sociologa Martina Buchtika prý Česko A a Česko B neexistuje. „Jednak se o tom vypráví - že existuje Česko A a Česko B. Třeba ve druhém kole prezidentských voleb to tak skutečně je. Dalším důvodem bývá, že pro náš mozek je lepší a přirozenější přemýšlet v polaritě: černá a bílá, dobro a zlo, svoboda a útisk. Česká společnost ale připomíná spíš padesát odstínů šedi.“
Česká společnost je ale zejména polarizovaná, což přiznávají i experti na PR. „Jako společnost již nevíme, kde je pravda. Už jsme se dostali daleko za fake news a dezinformace. Vše je dnes otázka názoru nebo dané percepce pravdy. A právě s jednotlivými percepcemi pravdy musíme jako komunikátoři hluboce pracovat,“ myslí si Pavlína Rieselová.
A aby toho nebylo málo, dokonce odborníci na média stále více píší o zpravodajských pouštích.
„Takzvané „zpravodajské pouště“ se v Česku dál rozšiřují. V minulé dekádě klesl počet lokálních novin o celou polovinu, ty zbylé bojují s poklesem inzerce a tlaky politiků. V praxi to znamená, že stále méně lidí mimo velká města má možnost dozvědět se z médií, co se skutečně děje v jejich bezprostředním okolí,“ napsal třeba Vojtěch Berger.
