Článek
Území Čech a Moravy bylo obklopeno německým živlem. Nejen na jihu, na západě, ale i na severu. Jediná možnost tomuto „sevření“ po konci první světové války byla ústupová cesta na východ. Takto přemýšlel T. G. Masaryk s Edvardem Benešem, že pouze spojení se Slováky může zajistit samostatný „český stát“.
Politici z Prahy totiž vnímali vznik Československa v roce 1918 jako jedinou možnost pro sebeurčení. Přestože kulturní a hospodářské kontakty se Slovenskem byly prakticky minimální.
„Vznik společného státu v roce 1918 měl velmi pragmatické základy,“ řekl v pořadu Historie Plus Českého rozhlasu historik Jan Rychlík.„Československo lze tak chápat i jako prostředek, který každý z obou národů dopravil k samostatným státům, jež by v roce 1918 těžko získaly."
Masaryk z Hodonína
T. G. Masaryk pocházel z Hodonína, z česko-slovenského pomezí. Pohled do jeho životopisu ukazuje mnohé, co Masaryka později, tedy kolem roku 1915, popohánělo k myšlence vzniku Československa.
Masarykův otec, původem Slovák, byl kočí, matka pracovala jako kuchařka. Po studiích ve Strážnici, v Brně a ve Vídni roku 1876 promoval filosofickou prací o Platónovi. Za studijního pobytu v německém Lipsku se roku 1877 seznámil se svou budoucí ženou, Američankou Charlotte Garrigueovou, a roku 1878 se s ní v americkém New Yorku oženil. Následujícího roku se ve Vídni habilitoval sociologickou prací o sebevraždě. Po vzniku české univerzity v Praze 1882 jmenován profesorem filosofie.
Roku 1890 vstoupil Masaryk s přáteli do mladočeské strany a v dalším roce byl zvolen poslancem Říšské rady. Hájil jak větší autonomii českých zemí, tak také zájmy jihoslovanských národů, ale pro spory s radikálním vedením strany se roku 1893 mandátu vzdal. Ve snaze kultivovat české politické myšlení se Masaryk začal zabývat dějinami. Navázal na koncept Františka Palackého.
Masaryk za Československo orodoval už v roce 1915
V dubnu 1915 psal T. G. Masaryk v memorandu pro britského ministra zahraničí: „Slováci jsou Čechy, přestože užívají svého nářečí jakožto spisovného jazyka.“ Obsáhl tím nejen ústřední myšlenku umělého národa, jíž zastánci budoucího československého státu ospravedlňovali jeho vznik, ale snad nevědomky také vnitřní napětí, které nový útvar po celou dobu jeho existence provázelo a nakonec vedlo k jeho rozpadu. Sám Masaryk přitom chápal „československý národ“ spíše jako národ politický než etnický.
„My si navzájem rozumíme. Každý Čech rozumí Slovákovi a Slovák rozumí Čechovi. Proto jazyková otázka není a ani nemůže být… Politicky a administrativně jde o to, že tvoříme jeden celek,“ podporoval Masaryk v exilu myšlenku československého národa.
„Slováci jsou vlastně Češi“
Historik Pavel Kosatík v knize České snění napsal: „Když Masaryk říkal, že ‚Slováci jsou vlastně Češi‘, znělo to z jeho úst jinak než od ostatních představitelů pražské politiky na přelomu století: znal oba jazyky a oba národy tak dobře, že v sobě neměl žádný skutečný důvod mezi nimi rozlišovat. Když měl popsat svou národnost, říkal nejčastěji, že je Slovák, případně Slovák a Moravan současně.“
S myšlenkou samostatného československého státu sice přišel až Masaryk, idea, že Češi a Slováci jsou jedním národem, ale pochází už z konce 17. století. Tehdy s ní odkazem na společný jazyk vystoupili slovenští evangelíci. Část z nich se totiž během rekatolizace na Slovensku dostala do saské Lužice, kde navázala kontakt s potomky českých exulantů.
Masaryk začíná vážně uvažovat o spojení se Slováky v roce 1914. Podle historika Jana Rychlíka šlo o koridor z německého obklíčení. „Sáhl po jazykově blízkých Slovácích, kteří měli být onou spojnicí k jiným slovanským národům, hlavně Rusům a Polákům. Kromě toho byl Masaryk obdivovatelem Jána Kollára, autora myšlenky slovanské vzájemnosti.“
Masaryk mezi Palackým a Kollárem
Ján Kollár žil v letech 1793 až 1852, kdy zemřel ve Vídni. Od roku 1817 studoval protestantskou teologii na univerzitě v německé Jeně. Cestou se seznámil s Josefem Jungmannem. Ten je s Josefem Dobrovským považován za tvůrce moderní češtiny.
Kollár nesouhlasil se snahou osamostatnit slovenštinu jako nezávislý jazyk, čímž se dostal do konfliktu s mladší generací slovenských vzdělanců a spisovatelů v čele s Ľudovítem Štúrem.
Svou orientaci na český jazyk manifestoval v raných novinových příspěvcích pseudonymem Čechobratr protištúrovský. Jejich spor vyvrcholil roku 1848, kdy byl Kollár svými odpůrci zajat. Osvobodilo ho císařské vojsko a za své služby byl roku 1849 povolán do Vídně, kde se stal profesorem slovanské archeologie na Vídeňské univerzitě. Hrob má na Olšanských hřbitovech v Praze.
František Palacký žil v letech 1798-1876, tedy ve stejné době jako Ján Kollár. Narodil se v Hodslavicích na východní Moravě. V letech 1809-1812 pokračoval studiem latinské školy v Trenčíně a následovalo evangelické lyceum v Prešpurku (Bratislava), kde se seznámil a spřátelil s Pavlem Josefem Šafaříkem. V Trenčíně bydlel u otce Ľudovíta Štúra.
Palacký získal také dobrý přehled o politice a politickém dění nejen v habsburských zemích a intenzívně studoval i cizí jazyky. Někdy v roce 1819 se Palacký rozhodl nadále věnovat především studiu českých dějin a kontaktoval Josefa Jungmanna.
Roku 1848 vyšel první díl Palackého vrcholného díla Dějiny národu českého v Čechách a v Moravě.
Palacký získal roli politického vůdce českého národního hnutí, když nejdříve 8. dubna 1848 anonymně v Národních novinách publikoval článek, v němž zdůvodnil, proč se Češi nemohou podílet na německém národním sjednocení a poslat své zástupce do Frankfurtského parlamentu a vzápětí 11. dubna 1848 „Psaním do Frankfurtu“ s obdobným zdůvodněním odmítl pozvání stát se členem přípravného výboru tohoto parlamentu.
V „Psaní do Frankfurtu“ rovněž Palacký rozvíjel koncept austroslavismu, aniž by si ovšem uvědomil, že idea rakouského státu zastřešujícího různorodé rovnoprávné národy nejen odporuje zájmům německého sjednocovacího hnutí, ale také polským a maďarským nacionálním snahám. Navíc realizace austroslavistického konceptu by velmi omezila politický vliv habsburské dynastie v Německu.
Palackého snahy o posílení kolektivního českého vědomí začala záhy narušovat mladá generace českých liberálů, která nehodlala Palackého názory nekriticky přejímat, což si Palacký bral velmi osobně. Když Palacký nemohl prosadit své vize uspořádání státu ani na říšské, ani na zemské úrovni, sepsal je alespoň roku 1865 v pojednání Idea státu rakouského, obsahující i proslulou větu „Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm!“ Rakousko-uherskému vyrovnání roku 1867 ovšem čeští politici s Palackým a Riegerem v čele nedokázali zabránit, neboť nedokázali získat účinnou podporu ani v Rakousku, ani ve Francii, ani v Rusku, kam česká delegace vykonala pouť na Rus.
Austroslavismus a Masaryk
Austroslavismus byl rozšířený zejména mezi českými liberály v polovině 19. století. Jako první ho navrhl Karel Havlíček Borovský v roce 1846 jako protinávrh k panslavismu. Později ho rozvinul do uceleného politického programu František Palacký.
Austroslavismus předpokládal mírovou spolupráci menších slovanských národů ve střední Evropě žijících na území Habsburské monarchie, jimž by nedominovaly německy mluvící elity. Palacký navrhoval federaci osmi národních krajů s výraznou samosprávou. Jako politický koncept přetrval Austroslavismus až do pádu Rakouska-Uherska v roce 1918.
Už od dob Palackého byla většina českých politiků přesvědčena, že nejlepší podmínky pro budoucnost českého národa nabízí habsburská říše. Po dlouhá léta tomu věřil i Masaryk.
Historik Jiří Pernes popsal proměnu Masaryka k austroslavismu takto: „Masaryk tento model pokládal za přirozený a nejlepší rámec existence českého národa, jako ochranu před šovinistickým Německem a samoděržavným Ruskem.“
„Když 28. června 1914 podlehl následník trůnu arcivévoda František Ferdinand d´Este atentátu v Sarajevu, Masaryk ještě nevěřil, že by z toho mohl vzejít vážnější konflikt. Když o měsíc později válka skutečně propukla, trávil zrovna s rodinou prázdniny za rakouskými hranicemi, v saském městě Bad Schandau (lázeňské město 6 km za Hřenskem),“ napsal Jiří Pernes.
V Bad Schandau Masaryk pochopil, že situace je zlá. Při pohledu na válečnou atmosféru v Německu si uvědomil, že „spojenci budou míti úkol velmi těžký“.
Po poradě s nejbližšími spolupracovníky odešel v prosinci 1914 do zahraničí, kde položil základy k odbojové akci. Svůj cíl veřejně vyhlásil 6. července 1915 v Ženevě při oslavách 500. výročí upálení Jana Husa.
Slováci s novým státem nebyli spokojeni
Z dnešního pohledu historici již otevřeně píší, že se situací v novém státě ovšem nebyli zcela spokojení ani Slováci, přestože právě účast v něm učinila přítrž tvrdé maďarizaci, které byli zejména ve druhé polovině 19. století vystaveni. A umožnila rozvoj jejich jazyka a národního vědomí.
Bývalý slovenský velvyslanec v Česku a spisovatel Ladislav Ballek dokonce uvedl, že „nebýt Československa, Slováci by jako národ 20. století nepřežili“.
Češi neměli problém stát se Čechoslováky, protože oficiální státní koncepce uváděla Československo jako obnovení historického státu Čechů rozšířeného o Slovensko. Pro Slováky ale nebylo tak jednoduché se s novým státem identifikovat, protože součástí historického státu Čechů – až na „prehistorické“ období Velké Moravy – nikdy nebyli.
„Slováci neměli s Čechy historicky nic společného, protože české a slovenské dějiny jsou asynchronní. Slovensko nepatří do českých dějin. Slovensko je především do doby národního obrození a do roku 1918 integrální součástí uherských dějin,“ dodává historik Jan Rychlík.
Slováci tak od Československa čekali něco jiného než Češi. Doufali, že se jim podaří v jeho rámci jednou prosadit slovenský stát rovnoprávný s českým. Projevilo se to sílícími autonomistickými tendencemi.
Češi se přestali bát Němců, jenže…
Obrat nastává po roce 1989. Když události druhé poloviny 20. století ukázaly, že koridor na východ Čechům nic nepřináší a že Německo už dávno není problém, ale spíš výhoda, pominul i pro Čechy důvod setrvávat ve společném státě. Proto podle historika Jan Rychlíka v roce 1992 tak málo usilovali o jeho zachování.
Za posledních 30 let se ukázalo, že soužití Čechů a Němců funguje a střední Evropu tíží spíše jiné problémy. Orientace na východ přestala být zajímavá od února 2022 a od té doby mají Češi a Slováci rozdílné názory na směřování svých zemí.
Společné pojítko nadstandardních vztahů po rozpadu Československa a účast ve V4, kterou tvoří ještě Polsko a Maďarsko, přestává být pro současnou vládu Petra Fialy zajímavé.
Zatímco Polsko vynaložilo v uplynulých letech hodně politického kapitálu na vytvoření osy Varšava - Budapešť, která se nakonec rozpadla, nyní vyhlíží Výmarský trojúhelník - tedy spojenectví Varšavy, Berlína a Paříže.
Budapešť a Bratislava hledají k sobě cestu, Rumunsko hledá pouto s Moldavskem. Cesty Prahy a Bratislavy se pomalu zpřetrhávají…
Oživí se spojenectví Prahy a Vídně?
Pro Polsko je Česko malý partner, Varšava má větší ambice. Proto je pro ni důležité spojenectví s Berlínem a Franciií v zádech s USA.
Během posledních dvou let tak zahraniční politika vlády Petra Fialy udělala několikrát otočku. Nejprve působila jako menší partner ve vleku událostí, které režírovala Varšava rozehrávající hru na pozadí historické Polsko-litevské unie, ve které roli hrála i Ukrajina.
Maďarsko rozehrávalo hru na pozadí historického území před obdobím Trianonské smlouvy, se kterou se Budapešť dosud nevyrovnala.
V tomto kontextu vznikala osa Varšava a Budapešť, ale zcela odlišné názory na Ukrajinu tato osa na pozadí iniciativy Trojmoří prakticky přestává fungovat.
Vláda Petra Fialy „zařízla“ i nadstandardní vztahy s Bratislavou, které byly zachovány po rozpadu Československa. Avšak pro Berlín není Praha důležitým partnerem, a tak Fiala nadbíhá Paříži.
Jenže poslední návštěva francouzského prezidenta Emmanuela Macrona v Praze měla trochu jiný účel. Především upevnit vztahy ve střední Evropě na úkor Německa, kterému Paříž toto území přenechávala.
A co ta Vídeň?
Rakousko je členem Evropské unie, není v NATO. Odkazuje se nadále na svoji neutralitu, ekonomicky i etnicky je provázáno s Německem, zejména s tím jižním.
Rakouské firmy jsou v Česku přítomné, silný je bankovní a pojišťovací sektor. Vídeň ihned využila expanzi do zemí bývalé monarchie.
Češi a Rakušané mají společné dějiny, jsou to relativně stejné země počtem obyvatel i rozlohou. Rakousko je ekonomicky vyspělejší země než Česko. I když je Vídeň východněji než Praha, Rakousko je západní země. Češi mají k Rakousku mnohem blízko než Slováci.
Je tohle cesta na Západ pro zemi typu České republiky?
