Volby 2024 na Východě. Berlín už před 25 lety naznačil, že jsou dvě Německa

Ačkoliv nové spolkové země byly před rokem 1990 součástí Německé demokratické republiky (NDR), o žádnou demokracii se ve skutečnosti nejednalo. NDR byla totalitní diktaturou, která kontrolovala své občany na každém kroku a spekuluje se, že každý třetí obyvatel spolupracoval s tajnou policií Stasi.

Symbolem toho všeho byl rozdělený Berlín. Autor tohoto textu zažil tři, vlastně čtyři okamžiky, kdy si uvědomil, že Berlín je ukázkou toho, jak země byla rozdělená a i 34 let po znovusjednocení vlastně zůstává oddělená.

Nejvíce patrné to bylo v roce 1988, kdy stál před Braniborskou bránou ve Východním Berlíně a sledoval pohraničníky v pásmu nikoho. O rok později stál na druhé straně v Západním Berlíně přímo u pomalované zdi, kdy stále existovaly dvě města, dva státy, dva systémy. A na stejném místě o 10 let později, v létě 1999. Své pocity jsem v cestopisu z roku 2000 zapsal následovně:

Čím víc jsme se přibližovali k hlavnímu německému městu, byla z nás cítit dobrá nálada. Těšili jsme se na ten okamžik, až uvidíme ceduli „Hauptstadt Berlin“. Ale ještě předtím jsme míjeli hypermarkety a  dálniční obchvat „Berliner Ring“. Nad námi létala letadla z nedalekého letiště Schönefeld.

Cítili jsme z toho už Západ. Sice jsem měl opět problémy s kolem nebo spíše s nosičem, ale neměnilo to fakt, že hned po projetí šedého a nevýrazného Mahlowa nečekaně se objevila cedule označující vjezd do Berlína. Dohadovali jsme se s Martinem, zda jsme ve východní, nebo západní části. Nakonec jsem usoudil podle mapy, že jsme na Západě.

Stále jedeme rovnou širokou hlavní silnici, kolem nás postupně od řídké zástavby se objevuje konkrétní město s ulicemi a objekty. Stále se ale nemohu zbavit dojmu, že na veliké hlavní město to nevypadá. Všude jsou pěkné obytné domy se světlými omítkami, u silnice stromořadí, malé obchody. Jeden Němec nám z chodníku naznačuje, abychom jeli právě na ten chodník, protože tam je zároveň stezka pro cyklisty. Kolem nás je spousta lidi posedávajících na lavičkách nebo čekajících na autobusové zastávce.

Z obchodů vycházejí převážně důchodci a nás míjejí cyklisté. Všichni vypadají spokojeně, nikam nespěchají a mají dobrou náladu. Konstatuji s Janou, že ti lidé zde žijí (v roce 1999) pravděpodobně v lepší atmosféře než-li my v Česku. Ani se mi nechce věřit, že jsem ve tři a půl milionovém hlavním městě. Jsem doslova příjemně šokován z křižovatek.

Tak vyznačené chodníky a cyklistické stezky s vlastními semafory v tak velkém městě jsem nikdy neviděl. Míjíme dva policisty na kolech, kteří jsou oblečeni v typické německé zelené uniformě, jen nohavice mají dole přišpendleny, aby jim nevadily při jízdě. Dívám se všude kolem sebe, nemohu uvěřit, že jsem skutečně na kole v západní části Berlína, teď konkrétně v Mariendorfu.

Zastavujeme u prvního, pro nás vhodného supermarketu Spar a uvažujeme, co budeme dělat dál. Nakonec jsme se domluvili, že zde nakoupíme a najíme se, pokud to bude možné v centru (Mitte). S Janou tedy jsem šel do obchodu a Martin nám hlídal venku kola. Ze zboží a celkové úrovně tohoto obchodu jsem zas natolik překvapen nebyl, nýbrž jsem všechno bral se stoickým klidem. Totiž to, co jsme ještě před deseti lety brali jako „něco“ (myšleno v roce 1989), mě dnes připadá úplně normální.

Náš nakoupený oběd jsme rychle zabalili na kola a vyrazili vstříc novým zážitkům. Teď s odstupem času mohu napsat, že jsme tím městem jeli jak blázni. Prostě se nám líbilo kličkovat mezi lidmi, rychle brzdit, čekat na křižovatkách a řídit se semafory pro kola. Obzvlášť ještě musím vyzdvihnout německé řidiče. Ti s pravidelnosti při odbočování vpravo nám dávali přednost. Líbili se mi rovněž autobusy MHD. Pěkné a moderní double-deckery značky Mercedes byly a jsou okrasou západního Berlína. Také musím napsat, že tak velká čistota se vidí málo kde.

Stále jedeme dál do centra a všude je moc pěkně. Náhle však se dostáváme k dálnici a velké křižovatce. Je zde nepřehledno a křižíme se s tramvají. Podjíždíme dálnici, není tu chodník ani stezka. Nepřehledně a dost nebezpečně konečně vjedeme do další čtvrti - Tempelhof. Na levé straně už nejsou obytné domy, ale zdá se staré, z padesátých let kancelářské komplexy. Napravo zase bývalé, historicky významné letiště Flughafen Berlin-Tempelhof. Při sovětské okupaci Západního Berlína po roce 1945 to bylo jediné místo, kde mohla přistávat letadla s humanitární pomocí. Na tuto významnou událost se pamatovalo i  pojmenováním stanice metra - U leteckého mostu.

Projíždíme touto klidnou oblastí rychle a máme už ten pocit, že se blížíme k centru. Náhle jsme ale šokováni. Před námi staré a (zdá se) vybydlené domy. Lidé ze západní části se zde otáčejí a míří zpět k sobě domů - na Západ. Jak na vlastní oči zjišťujeme, lidé do východní části města nechodí.

Ani jsme to nestačili zpozorovat, ale asi jsme v centru. Napravo od nás je obrovský komplex Spolkového ministerstva financí. A musím uznat, že si Němci dali záležet. Tak honosná budova celá obložena žulovými deskami hned na první pohled dává najevo, že marka je silná měna. Kličkujeme mezi turisty a výkopy. Dostali jsme se totiž na největší staveniště Evropy v centru města - na Postupimské náměstí (Potsdamer Platz).

Před sebou vidím tzv. Red Box, nebo-li informační středisko celé stavby. Němci umí vytěžit ze všeho maximum, a tak pojali současnou dlouholetou přestavbu „místa nikoho“ v obrovskou turistickou senzaci. Davy lidí se pohybují mezi dělníky, přeskakují výkopy, obdivují již postavené novodobé skvosty jako např. již otevřené Sony Center.

V samotném středu metropole vyrůstá denně před očima mnoha lidí moderní mrakodrapové centrum znovu sjednoceného Berlína. Mám obrovskou chuť zajít do podzemí, kde se nachází už otevřené dvoupatrové Potsdamer Bahnhof, tedy podzemní obrovské vlakové nádraží přímo pod budoucím náměstím. Jenže Jana s Martinem tomuto mému nápadu nemají pochopení, a tak jedeme dál.

A je to tady! Symbol Berlína - Braniborská brána (Brandenburger Tor). Jedna z hlavních atrakcí města na Sprévě se mi ale zdá poněkud omšelá a  v okolí jedna z nejméně atraktivních staveb. Dnes je samozřejmě znovu možnost jít pod ní a dostat se tak na Východ. Stojí tak osamocená a pomalu se ztrácí v tom počtu autobusů a lidí.

V západní části, kde stále jsme, je velká křižovatka stále s přechody pro cyklisty a od ní pak vede široká silnice k Alexander Platz a opačně na Grosser Stern, na kterém je známý vysoký podstavec se sochou.

My však zůstáváme v přilehlém parku a přímo pod Braniborskou bránou se rozhodneme poobědvat. Sedíme na lavičkách, kola máme opřena o stromy a jsme šťastní. „Jsem s kolem u Brány, v samotném středu Berlína, to snad není ani pravda!“ pronesu nahlas a je mi moc fajn. Ale stále, jako když tomu nejsem schopen uvěřit. Mám pocit, jako když jsme u konce naší cesty, nechce se mi ani jet dál. Nemohu se vynadívat na tu krásu kolem sebe. Chci to tady vychutnávat co nejdéle.

Ale Jana už rozhodla. Cítila nechuť pokračovat dál na sever k moři, a proto aby ten nepříjemný pocit zažehnala, chtěla rychle Berlín opustit. My jsme se ještě s Martinem rozhodli objet nově zrekonstruovaný Reichstag, tedy parlament.

Unikátní na této velké obdélníkové budově je hlavně skleněná kopule, která slouží hlavně jako nová dominanta a turistické místo. Velká fronta před objektem nám dává najevo, jak turisté moc chtějí se podívat tam nahoru. Z ochozu v kopuli je totiž údajně pěkný pohled do sálu poslanců. U budovy také stojí řada černých luxusních mercedesů, která dává jasně najevo, jaká je Německo velmoc.

Projíždíme Braniborskou bránou do východní části metropole a hned vidíme ten obrovský rozdíl. Nejznámější třída Pod Lipami (Unter den Linden) je bývalou výstavní ulicí Východu. Píšu bývalou, protože dnes je jen smutným mementem na doby socialismu. Němci přestali do této části města investovat a tak postupně chátrají socialistické novostavby. Dokonce ani neodstranili socialistické symboly. Asi jim nevadí. Silnice jsou mnohem horší a na cyklistické stezky můžeme zapomenout.

Míjíme velký areál ruské ambasády, hotelové komplexy, prázdný východoněmecký, za dob E. Honeckera Národní shromáždění. Blížíme se k televizní věži - chlouba někdejší NDR. Jenomže mě čeká obrovské zklamání. Věž je zavřena, podpírána lešením a také kdysi hojně navštěvované kavárny a obchodní dům, mají své nejlepší roky za sebou. Najednou se v tom chaosu ztrácíme.

Silnice je rozkopána, všude spoustu lidí, do toho křižovatka a tramvaje. Potřebujeme odtud rychle pryč. Jsme úplně někde jinde, než chceme být. Po odbočce jsme se dostali na další hlavní silnici, o které jsem se dlouho domníval, že je tou správnou. Nebyla. Znovu jsem na křižovatce byl nucen proběhnout mezi hustou dopravou a ptát se taxikáře. Připadal jsem si jako v New Yorku, i když jsem tam v životě nebyl. Taxikář odložil bulvární Bild a opět ochotně se mi snažil poradit. Viděl na mě, že vlastně vůbec nevím, kde jsem, tak vyndal plán města. Dovolil jsem si sednout na místo spolujezdce a v mapě se snažil zorientovat. S úsměvem jsem se vrátil k Janě s Martinem s tím, že už vím jak pryč odtud. Musíme projet čtvrtí Pankow.

Na první světelné křižovatce to otáčíme doleva a musíme rychle šlapat do kopce. Prenzlauer Berg je špinavou obytnou čtvrtí v kopci a na první místní křižovatce dostávám šok. Tady vůbec není dopravní značka určující hlavní a vedlejší silnici. Musím tedy použit pravidlo pravé ruky. A na další to samé. Nakonec jsme se dostali na hlavní čtyřproudovou třídu s tramvajovými kolejemi a ještě konstrukcí nadzemní dráhy. Ta je dost v bídném stavu, rezatá a oprýskaná. Divím se, že to ještě drží.

Všude je neskutečný zmatek a o pohodě ze západního Berlína se nám může jen zdát. Kličkujeme mezi auty, řidiči nerespektují naše právo přednosti v jízdě při odbočování vpravo.

Zpět do současnosti. Berlín se za 23 let změnil. Zatímco v roce 1999 byla vybudována západní část města a východní část města chátrala, protože veškeré úsilí se vrhlo na centrum, které bylo po 2. světové válce ponecháno v rozvalinách, umocněno po roce 1961 výstavbou Berlínské zdi, od té doby se samozřejmě investice obrátily zpět do východního Berlína.

Ovšem třeba symboly, jako fotbal, stále kopírují rozdělené město. Zatímco Hertha Berlín je klub ze západní části města, Union Berlín je z východní části. Nebo média, konkrétně noviny: Berliner Zeitung jsou z východu a čtou ho hlavně z východního Berlína, tak jako bulvár Berliner Kurier. Západní část města má svůj Berliner Morgenpost a bulvár B.Z.

Obdobně je to vidět na rádiových stanicích. Komerční Berliner Rundfunk vznikl ze stanice státního rozhlasu NDR, naopak pozůstatek rádia ze Západního Berlína má dodnes v názvu komerční rádio RS2. Reformou prošla i veřejnoprávní televize, kdy berlínský kanál se stal součástí nově vzniklé společnosti RBB (společně pro spolkovou zemi Braniborsko).

Z pohledu centra města má i současný Berlín vlastně tři centra. První je Alexanderplatz ve východní části, druhé je Kurfürstendamm v západní části a třetí je společné kolem Potsdamer Platz, které je spíše pro turisty a má symbolizovat znovusjednocené Německo.

Ačkoliv v nových spolkových zemích žije zhruba 14 milionů lidí (včetně východní části Berlína), což je oproti starým spolkovým zemím rozdíl o 69 milionu lidí méně (Německo má celkem zhruba 83 milionů), historicky východní Německo (před rokem 1918 s vůdčí rolí Pruska) politicky ovlivňovalo zbytek Německa.

Německo bylo do roku 1918 monarchií, v čele stál císař, který vládl pevnou rukou. Po pádu monarchie se objevily snahy (a to zejména na východě, včetně Saska) nastolit vládu komunistů, nakonec ale vznikla Výmarská republika, první demokracie v celé historii na území Německa. Avšak ta nevydržela a na demokracii nepřipravení Němci si do čela země zvolili jiného vůdce a národní socialismus. Po skončení 2. světové války tři vítězné mocnosti (USA, Francie, Velká Británie) zavedly ve svých sektorech západní politický systém, ale s důrazem na decentralizaci.

To Sovětský svaz, když vytvořil NDR jako reakci na vznik NSR, udělal z východního Německa novou diktaturu. Přestože východní Němci žijí už 34 let ve znovusjednoceném Německu a demokracii, v myslích lidí tomu tak není. Každá spolková země má svá veřejnoprávní média, soukromá média, noviny, časopisy… Navíc celostátní média sídlí spíše na západě, a to i v západní části Berlína.

Média i 34 let po znovusjednocení ve východním Německu vysílají a píší o vzpomínkách na NDR, ať už je to v rámci kultury či sportu. Na tuto retro vlnu obyvatelé nových spolkových zemí slyší, neboť se s tou dobou dokáží identifikovat.

Německou politiku po roce 1990 ovládly politické strany ze západního Německa, přijal se i zemský systém. Každá ze 16 spolkových zemí má svůj parlament, vládu, premiéra. Každých pět let se konají zemské volby. Tito tzv. malí předsedové vlád reprezentují jednotlivé země a výsledky voleb fungují i jako barometr pro spolkovou vládu v Berlíně.

Bylo zcela obvyklé, že strany CDU, SPD, FDP, Zelení tvořily podstatnou část politického spektra v každé zemi, německá politika nebyla tak roztříštěná jako ta česká. Ovšem zdá se, že minimálně na východě Německa se to mění.

V září proběhnou zemské volby ve třech nových spolkových zemích: v Duryňsku, Braniborsku a Sasku. A očekává se, že Alternativa pro Německo (AfD), která získává na popularitě stále více, bude mít na podzim 2024 prvního premiéra v jedné ze spolkových zemí.

AfD šlape na paty především CDU v Sasku, které sousedí s Českem. V Sasku navíc ještě existuje extrémistická strana s názvem Svobodné Sasko (Freie Sachsen), která má v politickém programu odtržení Saska od Německa a vytvoření monarchie.

To je pro zbytek Německa něco tak nepředstavitelného, avšak hledí na to s obavami. V prosinci 2023 AfD získala svého prvního primátora velkého města v Pirně, 40 km od Děčína.

Média už se zaobírají otázkou, co se stane, pokud CDU v Sasku nezíská tolik procent, kolik potřebuje, za situace, kdy koaliční sociální demokraté z SPD možná vypadnou z drážďanského parlamentu. CDU navíc usiluje o to, aby přes 5 procent se nedostali Zelení, se kterými také nechtějí sestavovat koalici. Představa, že by pod tlakem vznikla povolební koalice CDU - AfD - Levice, ukazuje na úskalí demokratických voleb v Německu. O tradiční politické strany přestávají mít východní Němci zájem, z AfD vytvářejí vůdčí politickou sílu reprezentující východní Německo.

Zdroj: autorský text a vlastní cestopis z roku 2000