Článek
Tak trochu polozapomenutý Ústecký kraj o něco více začínají objevovat i filmaři, pro které je přínosem blízká vzdálenost k Praze. Aktuálně tento kraj vidíme v seriálu Zalez do spacáku.
Ovšem ostatní, zejména turisté či rodiny s dětmi, tento kraj spíše opomíjí. Svým způsobem za to mohou i média, která si region severozápadně od Prahy zaškatulkovala do kategorie „problémový, nezajímavý, Sudety“.
Historie toho, proč kraj je průmyslový
Pravděpodobně je to tím, že nikdy v české historii Praha nevěděla, jak tento region chápat a porozumět mu. V období Rakouska-Uherska (v letech 1867-1918) o tomto kraji rozhodovala Vídeň a dále zahraniční investice ze sousedního Německého císařství a zejména Saska.
Severozápadní Čechy byly pro německé firmy vhodným opěrným bodem, kam umístily pobočky a výrobní závody. Pomohla tomu blízkost hranic a možnost bez celních bariér se probojovat na nový velký trh Rakouska-Uherska.
Pomohla tomu řeka Labe, která byla vnímána jako hlavní dopravní tepna, po které plují desítky lodí.
Pomohla tomu výstavba železnice z Prahy do Děčína, tehdy Podmokel, a prodloužení železnice až do Drážďan. I to byl impuls pro založení velkého chemického závodu v blízkosti tehdy malého města Aussig, tedy Ústí nad Labem. To se stalo základnou chemické výroby pro celé Rakousko-Uhersko a rozhodnutí padlo ve Vídni u knížete Schwarzenberga.
Jak kraji chybí pořádné centrum
Severozápadní Čechy tímto rozhodnutím najednou měli nové vznikající centrum. Tím původním byly Litoměřice, které se v roce 1655 staly sídlem zřízené litoměřické diecéze.
Převážně české Litoměřice zažily po porážce stavovského povstání v roce 1620 příliv německého etnika, v menší míře také italského. Přesto byla čeština stále hlavním jazykem, a to až do tereziánských a josefínských reforem. Od roku 1739 pronikla němčina do městských knih, od roku 1775 byla němčina vyučovacím jazykem městské školy.
Na Litoměřicku také probíhala pomyslná jazyková hranice, kterou najdeme mezi Terezínem a Bohušovicemi nad Ohří. Nebo mezi Liběchovem na Mělnicku a Štětím, kdy oblast Mělníka a druhého břehu Labe, tedy Roudnice nad Labem, byla již čistě českým městem.
Jiné kraje spjaty s historickými centry, které postupně byly proměněny i v průmyslová či obchodní města (typicky Plzeň, Hradec Králové, Olomouc, Brno, Praha), to měly jinak. V původně historických městech se sídlem diecéze byly často i vojenské posádky, nemocnice a školy. V průběhu let docházelo k rozvoji, zvětšování, přílivu kapitálu.
Tuto roli přirozeně měly přijmout Litoměřice.
Jenže tím, že železnice z Prahy do Děčína se vyhnula Litoměřicím, a město se nemohlo rozšiřovat, „zakrnělo“. Chyběly vhodné pozemky pro výstavbu průmyslu. Tuto roli převzalo Ústí nad Labem a třeba i Lovosice, kde vznikl základ chemického průmyslu. Ústecká chemička pak spoluzakládala další české továrny. Vždy tam, kde byla železnice, řeka a volné pozemky.
Litoměřice vs. Ústí nad Labem
V 19. století začal souboj mezi Litoměřicemi a Ústím nad Labem.
Ústí nad Labem, v němčině Aussig, bylo malé město u řeky Labe vklíněné mezi Mariánským vrchem, Větruší a kopcem, na kterém dnes najdeme sídliště Skřivánek. Pro představu: areál chemičky už byl hodně daleko za městem.
Ústí nad Labem bylo součástí Litoměřického kraje (krajské členění zrušeno v roce 1862), centrem byly Litoměřice. V královském krajském městě bylo sídlo diecéze. A je tam stále. S církví se pojí výstavba církevních, sociálních a školních budov. Centrem vzdělanosti tedy byly Litoměřice.
V roce 1856 bylo rozhodnuto o založení Rakouského spolku pro chemickou a hutní výrobu. Během jediného roku byla na zakoupených pozemcích za branami Ústí nad Labem, v té době provinčního města, zahájena výroba chemických produktů.
V dalších letech kolem rozšiřujícího areálu své firmy a provozovny umisťovali podnikatelé té doby. Ať už jako svá centra či jako pobočky.
V tehdejším Prusku a Německém císařství byla mohutná průmyslová revoluce, která začala dříve než v Rakousku-Uhersku. Technologie a stroje tak mířily z Německa do Čech. A těžilo z toho právě Ústí nad Labem.
Ústečtí průmyslníci začali budovat honosné vily v Ústí nad Labem, kam mířili i bankéři či obchodníci z Prahy. Ústí nad Labem bylo říčním přístavem, kam směřovaly suroviny z Německa a naopak.
Vznikla druhá železniční větev Ústecko-teplické dráhy. Honosné sídlo společnosti bylo v budově dnešního hlavního nádraží v Teplicích, naopak seřaďovací nádraží pro vagony s uhlím bylo situováno před areál chemičky v Ústí.
Vznik průmyslového kraje: Ústí nad Labem jako centrum, Most a Chomutov surovinová základna
Ústí nad Labem mělo mix průmyslu složeného jak z dobývání nerostů, tak i výrobků určených k přímému prodeji zákazníkům. A samozřejmě z dnešního pohledu bychom řekli i ideální logistické podmínky. Dálnicí té doby byla železnice a řeka. A to ve směru Praha i Drážďany a Teplice.
Podnikatelé té doby začali mluvit i do vývoje města. Kromě svých vil a bankovních paláců začala výstavba nemocnice i sanatoria. Jak na Klíši, tak na Bukově.
Zatímco Ústí nad Labem využívalo velkého trhu Rakouska-Uherska, pád přišel se založením Československa. Území, tedy velikost trhu a počet zákazníků, se změnšilo.
Pak přišla ekonomická krize a národnostní vášně. Místo Vídně úlohu převzala Praha a priority pražské vlády se obrátily jiným směrem. K tomu stále se horšící situace v sousedním Německu, kde v rámci Výmarské republiky byla superinflace i nefunkční politický systém.
Ústí nad Labem nastartovalo období úpadku. Přeskočíme-li období druhé světové války a odsun českých Němců, dochází k první vlně přistěhovalců z vnitrozemí Československa.
Znovuobnovený stát měl najednou severní Čechy jako výspu, která byla „chráněna“ pohořím Krušných hor. Původně výhodná poloha kraje se stala nevýhodou.
Průmysl byl obnoven na základech toho, co bylo před rokem 1939 vybudováno. Začala industrializace Československa po sovětském vzoru se vším, co k tomu patří. Především centrální plánování. A zapojení průmyslu do RVHP, tedy východoevropského ekonomického bloku s vůdčí rolí SSSR.
Bylo určeno, že z měst jako Děčín, Teplice, Most, Chomutov a Ústí nad Labem budou velká okresní města, kam přestěhují obyvatelé postupně rušených obcí. A po roce 1960 se z Ústí nad Labem stalo krajské město Severočeského kraje.
Krajské město mělo být největší. Slučování a spojování, výstavba nových sídlišť. Cíl 100 tisíc obyvatel byl splněn v roce 1990. Stačilo k tomu 30 let.
Z původně malého města v údolí se stalo město na kopcích. Nejstarší sídliště jsou na Skřivánku a Bukově ze 60. let. V 70. letech začala výstavba Severní Terasy. Krásné Březno v 80. letech, tak jako Všebořice. Dobětice na přelomu 80. a 90. let.
Místo v údolí lidé na kopcích
Za normálních okolností by se město Ústí nad Labem rozšiřovalo na rovině ve směru na Chabařovice, Chlumec a především Teplice. Bylo by tak na rovině.
Kvůli plánům s těžbou uhlí a vytvoření těžební jámy v dnešním prostoru Chabařovic až po svahy Krušných hor na úkor Přestanova i Chlumce, se počítalo se zrušením silnice I/13 a nahrazením spojky z Teplic do Ústí přes Trmice od Bystřan k Řehlovicím. Tedy dnešní I/63 a D8.
Obytná zóna 100 tisícového města tak byla naplánována na kopce a svahy a postupné zahušťování prostoru. Zatímco architekti navrhli velkoryse vyprojektované sídliště Severní Terasa, politické zadání pro sídliště Dobětice už bylo, že na co nejmenší ploše má být co nejvíce bytů.
Jak rostlo město, stoupal počet obyvatel. A měnila se socioekonomická strukura obyvatel. První generace nově příchozích po roce 1960 dostávala byty v nově postavených domech v centru města okolo náměstí, dále na sídlištích Bukov a Skřivánek. Děti této generace narozené v 50. a 60. letech pak už měly byty na nových sídlištích typu Severní Terasa a Krásné Březno, kam se stěhovali v 70. a 80. letech.
Živelný vznik aglomerace Ústí nad Labem - Teplice
Zlom nastává po roce 1990, kdy děti rodičů z generace 50. a 60. let začínají odcházet mimo Ústí nad Labem. Buď zcela mimo, nebo do okolních obcí za snem postavit si vlastní rodinný dům. Od města se odtrhly části jako Trmice, Chabařovice, Chlumec, avšak stále pevně spojeny s pupeční šňůrou. Začala vznikat aglomerace.
Žádné polistopadové vedení města nedokázalo dokončit vnitřní obchvat krajského města. Jen stát až v roce 2016 plně dokončil D8. Ta je páteřní tranzitní komunikací z Berlína a Drážďan přes Ústí nad Labem do Prahy. Připojuje se k ní doprava z Děčína a Teplic.
Tím, jak byla ukončena povrchová těžba hnědého uhlí, proběhla rekultivace a odstartovala výstavba rezidenčního bydlení okolo Ústí nad Labem a Teplic. Postupně vzniká souvislé zastavěné území od Ústí nad Labem do Teplic se satelitními obcemi okolo Ústí a Teplic.
Hlavní centrum Ústeckého kraje můžeme označit právě tady, s Ústím nad Labem a Teplicemi. Zatímco Ústí je převážně administrativní a vzdělávací centrum, Teplice plní roli lázní a více kulturního města.
Přešlapování Mostu a Chomutova
Mnohem komplikovanější situace je na Mostecku a Chomutovsku, kde stále probíhá povrchová těžba uhlí. Třeba Most je jeden panelák vedle druhého. Takové Jižní Město v Praze. Nebo Chomutov s Jirkovem. Když se řekne Ústecký kraj, obvykle se lidem z vnitrozemí vybaví rypadlo, vybagrovaná jáma, elektrárny a komíny.
Není divu, že se lidé třeba z Litoměřicka k této části kraje nehlásí. Ani mu nerozumí…
Režisérka Věra Chytilová v roce 1979 natočila film Panelstory aneb Jak se rodí sídliště. Mimo jiné také šlo o umělecky ztvárněnou reakci na tehdejší výstavbu obřích panelových sídlišť v Praze na Jižním Městě.
Ve stejném období se velká sídliště stavěla i v Chomutově, Mostě, Teplicích, Ústí nad Labem či Děčíně. Díky nim se původně malá okresní města nafoukla nejen do šířky, ale i do výšky.
V případě Mostu se do jednoho panelákového města nastěhoval celý zbouraný starý Most, místo kterého je nyní stejnojmenné uměle vytvořené jezero. A předtím vytěžená jáma hnědého uhlí, které prolítlo komínem.
Do panelákových sídlišť se stěhovali i lidé z vesnic, které musely uvolnit místo pro těžbu, proto byly zbourány. Najednou místo dvorku se slepicemi dostali byt 2+1 v 5. patře na panelákovém sídlišti.
Když sídliště byla naplněna lidmi ze zbouraných vesnic a domů z jiných částí měst, které musely ustoupit povrchové těžbě, přišla řada na nové obyvatele z jiných částí Československa.
Tak jako Přemysl Otakar II. začal zvát do pohraničních hvozdů germánské kolonizátory, komunisté do Chomutova, Mostu, Jirkova, Teplic, Ústí nad Labem i Děčína zvali nejen dělnické profese, ale především lidi bez vyššího vzdělání.
Největší koncentrace této sociální skupiny mířila především na Mostecko a Chomutovsko. V 80. letech i do Litvínova, který se rozšiřoval o stále nová a nadbytečná sídliště jako Janov.
Zatímco se v éře normalizace dařilo sídliště udržet v režimu hezkého a komfortního bydlení s kohoutkem teplé vody a ústředního topení, v 90. letech a později byl vývoj mnohých sídlišť zpečetěn.
Už tehdy sociologové varovali, že zatímco v socialismu se mají všichni zhruba stejně, v kapitalismu se ze sídlišť budou pryč do satelitů rodinných domů za město stěhovat vzdělanější a postupně i bohatší.
Společnost se rozdělila na podnikatele, zaměstnance a nezaměstnané. Jako první o práci přicházeli lidé bez vzdělání a kvalifikace.
Stát sociální situaci na severu Čech podcenil
Václav Klaus ji v rámci transformace a kuponové privatizace nerozuměl. Situaci více porozuměl Miloš Zeman v roli premiéra v letech 1998 - 2002. Systém pobídek pro montovny postupně zlepšoval situaci na trhu práce pro ty, kteří pracovat chtěli. Zároveň pro středoškolsky vzdělané nastartoval zaměstnáváni ve státním sektoru. Jen v Ústí nad Labem díky existenci krajského úřadu vzniklo tolik úřednických míst, že do krajského města jezdili za prací i z toho Chomutova. Vysokoškoláci zase viděli budoucnost spíše v Praze nebo na nějakém úřadu v Ústí.
Sídliště se tak stala prostorem pro důchodce a nezaměstnané. Miloš Zeman jako první pochopil, kdo je volič ze sídliště a po letech to využil i v prezidentské kampani.
Je to jiný volič než z vesnice či měst jako Praha, Brno, Plzeň. Zatímco v těchto městech sídlištní volič je utlumen, v Mostě a Chomutově má jasnou dominanci v kraji.
I to je důvod, proč jádro krajských politiků bylo a je z této oblasti (první hejtman byl z Mostu, hejtmanka z Kadaně, třetí hejtman z Bíliny a současný hejtman opět z Mostu).
A tato oblast pak dominuje krajské politice. Proto krajší politici netlačili na transformaci ekonomiky kraje a stále trvali na těžbě a spalování uhlí. Věděli totiž, kde je jejich volič.
Polozapomenuté Děčínsko a Šluknovský výběžek se spáleným Českým Švýcarskem
Ani zemědělství, ani průmysl. Děčínsko a Šluknovský výběžek je oblast, která se odklonila od průmyslu a zemědělství s tím, že se bude více orientovat na cestovní ruch a turismus.
Děčín patřil mezi největší český přístav a železniční depo. To už neplatí. Proto se orientoval s blízkým Hřenskem a obcemi jako Jetřichovice, Krásná Lípa, Varnsdorf, Rumburk, Šluknov na turistický ruch. Hlavní lákadlo byl Národní park České Švýcarsko.
Byl… Kvůli požáru v létě 2022 prakticky skončilo dvacetileté období budování cestovního ruchu, který dokázal přitáhnout i zahraniční návštěvníky do Ústeckého kraje.
