Konec obchodů v centrech měst. Česko jde v trendu Německa

Maloobchod čelí v posledních deseti letech výraznému tlaku z několika stran. Především tradiční kamenné obchody jsou pod palbou konkurence z řad eshopů, které přebírají stále ve větší míře prodej zboží všeho druhu. Od specializovaných výrobků až po běžné zboží denní spotřeby.

Zejména eshopy viděly paradoxně vzpruhu v pandemickém období let 2020 až 2022, kdy zákazníci masivně nakupovali přes počítač či mobil. A mnozí se to začali učit. A jak víme, zvyk je železná košile. Kdo by si nezvykl na nakupování v pohodlí domova s donáškou až do bytu…

Zatímco před rokem 2020 mohly poměrně ještě dobře fungovat klasické prodejny, neboť lidé byli naučení do nich chodit, po skončení pandemických opatření bylo vše jinak.

Mnoho obchodníků najednou zjistilo, že bez eshopu nedokázalo udržet zákazníky. Jakmile skončilo období dotací, stejně většina obchodů začala ukončovat provoz. Některé zahraniční značky dokonce zavřely v Česku své pobočky, nebo i kvůli špatné ekonomické situaci mateřských firem třeba v Německu jim nic jiného nezbylo, neboť mířily třeba do insolvence.

Právě Německo je předobrazem toho, co postupně začne probíhat i v Česku. Zrekapitulujme si vývoj od 90. let 20. století.

Když se hroutil socialismus, rozpadala se i obchodní maloobchodní síť. Ve městech, zejména v jejich centrech, měly tehdejší obchody projít proměnou díky tzv. malé privatizaci. Cílem bylo obnovit živnostenské podnikání – ať už šlo o provozování malých prodejen, nebo poskytování služeb.

V centrech měst také postupně probíhala privatizace bytového fondu bytových i nebytových prostor. Cílem bylo, aby soukromník podinvestovaný nemovitý majetek postupně opravil a provozoval či využíval. Vznikl tak často stav, kdy nemovitost někdo koupil a následně ji pronajal. Sám pobíral nájem, ale činnost v provozovně už měl někdo jiný.

Typickým obchodníkem v 90. letech byl tedy malý živnostník. Ve druhé polovině 90. let do Česka přicházejí první obchodní řetězce, a to zejména ze západní části Německa či Rakouska. Jedná se o klasické prodejny potravin typu Plus Discount, Norma, Julius Meinl. Ty přebírají stávající samoobsluhy na sídlištích, využívají prostory tzv. občanské vybavenosti.

Po této první vlně do Česka vstupují velkoplošné formáty prodejen typu Carrefour, Globus či Tesco. Do té doby nevídaný koncept velkých hal na okraji krajského města a samozřejmě Prahy, Brna či Ostravy.

Tehdy na přelomu milénia začalo vylidňování center měst. Život se přesouval na okraj měst, do polí, kde začala výstavba obří haly. Obvykle to byl jen začátek a zejména v Praze začala stavba dalších prodejních hal. Stačí se podívat na Zličín…

To byl začátek konce obchodníků typu Plus a Julius Meinl, kteří využívali klasické prodejny na sídlištích a v centrech měst, kam se nedalo jezdit autem. A především fungovaly jako klasické prodejny denní spotřeby.

Po roce 2001 vstupuje do Česka německý diskontní řetězec Lidl. Využil stejného modelu jako v západním Německu a v 90. letech ve východním Německu.

Ten spočíval ve vybudování menších jednoduchých prodejen na zelené louce na okraji sídliště či okresního města. A díky ceně, sortimentu a parkovišti u prodejny naučil nakupovat nejen lidi středního věku s autem, ale především seniory, pro které jezdit někam na okraj krajského města bylo nemyslitelné.

A právě cenou a slevovými akcemi si Lidl získal popularitu. Tím začal drtit obchody typu Plus a Julius Menl či Delvita. Ty nestihly začít stavět nové prodejny na okrajích měst, kam se přesouvali zákazníci. A tak tyto prodejny na sídlištích zavírají, neboť odcházejí z Česka. Takto skončil právě Plus, Julius Meinl i Delvita. Některé prodejny přebrala rakouská Billa.

Dvojice Kaufland a Lidl začala mohutnou expanzi po českých městech. Do trendu Lidlu naskočilo i Penny. Trojici doplnila Billa a nově vytvořená značka Albert. V trendu budování velkých prodejen pokračovalo Tesco a naopak Carrefour ještě do roku 2010 se rozhodl opustit český trh. Koncept Globusu si naopak získal velkou oblibu.

Tak jako se rozrůstala síť prodejen potravin, v rámci hobby marketu oblibu venkova, zahradničení a kultilství odhadl rakouský Baumax. Ten začal mohutnou expanzí a na okrajích krajských měst začal budovat nové prodejny.

Do okresních měst naopak vtrhlo německé OBI. Jen opravdu do metropolí typu Praha, Brno, Ostrava se dostal Hornbach či Bauhaus.

Tyto hobby markety na sebe navázaly mnoho zákazníků a řemeslníků ze širokého okolí. A najednou prodejci z center měst typu kovomat, zámečnictví, prodej tapet, barev, dekorací či stavebních materiálů zjišťovali, že úzkým sortimentem nedokáží konkurovat.

Tak jak supermarkety na okrajích měst či sídlišť začaly drtit malé obchodníky s potravinami, to samé začaly dělat velké hobby markety.

Když fungovaly supermarkety s potravinami, následovaly hobby markety a evoluční vývoj doplnily prodejny s nábytkem. IKEA, Sconto, ASKO, Möbellix, KiKa, XXXLutz…

Logicky malí prodejci s nábytkem dostali silného soupeře. Opět nemohli konkurovat sortimentem, službami i cenou.

Tyto haly doplňovala velká obchodní centra na okrajích měst, kam mířily kolony aut, stavěly se proto u hlavních silnic a dálnic.

Značky, které známe, jsou převážně ze západního Německa. Zde na tento styl prodeje po vzoru USA přecházeli zejména v 60. letech. A na přelomu milénia už jako silné kapitálové společnosti vstoupily do nových spolkových zemí, tedy do východního Německa (území bývalé NDR). Jakmile bylo více zřejmé, že Česko, Slovensko, Maďarsko či Polsko vstoupí po roce 2004 do Evropské unie, expandovaly právě tady.

Západní Německo 60. let zažilo velký nástup samoobslužných prodejen, ale počátek hledejme v 50. letech. Do té doby byl tradiční maloobchod vnímán jako pultový prodej s prodavačem - soukromníkem. Obvykle vnímán jako koloniál. Nebo jako družstevní prodej několika sdružených družstev či skupin obchodníků.

Tradiční německé maloobchodní značky vznikly jako rodinné podniky, kde mladší generace převzala zavedené koloniály od svých rodičů. Samoobslužný prodej snížil nároky na obsluhu, naopak stačilo najít vhodné prostory, kam by se navezlo zboží. Obvykle začala expanze v jedné ze spolkových zemí, aby postupovala do velkých center na západě, jihu a severu Německa.

A jak „mladá krev“ cestovala po světě a viděla trend v USA. Tam už maloobchod pokročil ke vzniku hypermarketů - ještě větších centrálních prodejních hal na okrajích měst. Hypermarkety se v podstatě staly maloobchodem velkoobchodů. To je i případ v Česku známé sítě Globus.

Malé koloniály a specializované prodejny v ulicích měst, to je tradiční obrázek 19. a 20. století. Náměstí a přilehlé ulice byly vždy centrem dění a života daného města. Velká města a metropole měla často jednu hlavní nákupní třídu a na ní obchodní dům.

Kolébkou obchodních domů je Francie. Ta se svým způsobem stala „zakladatelskou zemí“ a podle jejího příkladu pak vznikaly obchodní domy i jinde. Podle dokladů vznikl v roce 1852 v Paříži obchod s názvem Bon Marché. V 70. a 80. letech 19. století byl přebudován v obchodní dům zcela nového stylu a stal se široko daleko známou atrakcí Paříže.

Koncem 70. let 19. století začala éra zakládání nových obchodních domů také v Německu a také v Anglii. Bylo to o jedno až dvě desetiletí později než ve Francii. Co je však patrné, ve všech třech zemích existovaly vazby mezi těmito velkými podniky.

Příklady německých firem jsou Leonhardt Tietz (založeno 1879), Hermann Tietz (založeno 1882), Rudolph Karstadt (založeno 1881) a Salman Schocken (založeno 1901-1907).

V německém prostředí byli budoucí majitelé firem nejprve zaměstnáni v obchodě svého otce či strýce, tedy v závislém postavení v nejrůznějších funkcích (obchodní cestující, nákupčí, prodavač) než se odhodlali ke své zaměstnanosti.

Tito podnikatelé pak museli čelit silnému tlaku malých obchodníků. Proto své obchodní domy otevírali ve velkých městech jako je Mnichov. To je i případ známé značky Kaufhof, která vznikla v roce 1933 přejmenováním z názvu zakladatele Tietze. Obdobně to měl Samuel Schocken původně z Poznaně, později ze saského Zwickau. V roce 1938 kvůli židovskému původu byl obchodní dům přejmenován na Merkur. Po válce se opět dostal k vlastnictví Merkuru, avšak v roce 1953 veškeré podíly prodal.

Velmi známé jsou kromě Kaufhofu a Merkuru v Německu i obchodní domy Karstadt. Jmeno získaly po zakladateli Rudolfu Karstadtovi, který se vyučil v podniku svého otce ve městě Schwerin. Se svými sourozenci založil obchod v nedalekém Wismaru na břehu Baltského moře. Od roku 1884 se Rudolf stal jediným majitelem a obchod vedl 34 let. Největší rozmach nastal po roce 1920, po vzniku akciové společnosti.

V Československu vznikl rozmach obchodních domů zejména ve 20. letech 20. století.

Kromě fenoménu baťovských domů, progresivních staveb, které často vstupují odvážně a razantně do samotných center měst, lze připomenout síť domů Brouk a Babka, kam patřila třeba Bílá labuť v Praze.

V Ústeckém kraji stojí stále dva obchodní domy, které ve 30. letech 20. století vznikly mezi prvními v regionu. V Ústí nad Labem je to obchodní dům Sever a v Teplicích objekt v centru města. Vznikly záhy po prvním moderním obchodním domě Breda v Opavě.

Z poválečných obchodních domů lze připomenout pražský Máj a Kotvu. Pak tu byly socialistické sítě v krajských a okresních městech pod značkou Prior či obchodní domy pod samostatnými názvy jako obchodní dům Labe v Ústí nad Labem.

Koncept prodeje byl jednoduchý. Samostatná budova v centru města, několik pater obchodních ploch a na nich různý sortiment. Dřívější obchodní plochy tvořily přehledné prostory, které byly členěné jen regály, dnes obchodní centra mají z hlavního koridoru přístupné jednotlivé obchody, což odpovídá dnešnímu tržnímu, ne centrálně řízenému systému.

Vývoj do Česka po roce 1990 směřoval zejména z Německa, kde v 90. letech hlavně v západním Německu a ve velkých městech vznikala obchodní centra. Dvě či tři patra, jedna hlavní chodba jako koridor a samostatné obchodní jednotky s obchody zejména značkových sítí.

Tento fenomén začal hlavně v západním Německu, pak se rozšířil do východního Německa. Poválečná výstavba v německých městech stála na široké nákupní pěší zóně, ze které se chodilo do jednotlivých obchodů.

Najdeme tyto nákupní ulice i v malých městech hned za hranicemi, třeba v bavorském Hofu či Bayreuthu. Ve větších městech typu Norimberk, Regensburg, Bamberg, Passau pak byly obchodní domy typu Kaufhof a Karstadt. Ty se dostaly pod tlak zejména v německých velkoměstech, kde vznikaly přestavbou velké nákupní bloky.

To, co jsme si v Česku ještě v roce 2002 neuměli představit, bylo už ve městech jako Essen, Dortmund, Bochum zcela běžné.

Investiční společnosti a developeři začali budovat obchodní centra v městské zástavbě a vzniklo to, co známe už i my. Všechna ta obchodní centra typu Forum, Palladium, Nový Smíchov, Futurum…

A právě tato obchodní centra, která sice vrátila život do center měst, ale začala „luxovat“ klasické obchody v ulicích či na náměstích. V Německu to zažili především u značkových obchodů s módou, obuví, papirnictvím, oděvy…

V Česku začal i tlak na klasické obchodní domy, které byly zprivatizovány a potřebovaly nutnou rekonstrukci a modernizaci. Typicky Prior.

V Německu se pod tlak dostaly tradiční značky obchodních domů jako Kaufhof a Karstadt, neboť začaly nové nakupovací trendy. Místo otevřených obchodních pater s regály samostatné obchodní jednotky, kdy obchodní centrum je spíše v roli pronajímatele, než provozovatel obchodního domu se zbožím.

Kvůli pandemii v letech 2020 až 2021 se do složité situace v Německu dostaly i obchodní domy Kaufhof a Karstadt, které přitom patřily ke stálici velkých i menších německých měst. V roce 2023 došlo na uzavírání poboček. S tím, že dojde k restrukturalizaci a obchodní značky budou působit jen ve vybrancýh velkých městech s pozměněným obchodním konceptem.

Některé značky pandemickou situaci nevydržely a uvolnily obchodní prostory. Nebo odešly do velkých nákupních center. Uvolněné místo na nákupních třídách v Německu začaly zaplňovat v centrech měst obchody typu Kik, NKD či Woolworth.

Původně americký koncept zakořenil v Německu a po válce byl rozšířen především v tehdejším Západním Německu. Hned po znovusjednocení v roce 1990 došlo k expanzi na území východního Německa.

Tento typ diskontního obchodu s různými věcmi pro domácnost, zahradu, papírnictví, hračky, oděvy, boty apod. je v Německu dominantní přímo v centrech měst.

Najdeme zde tedy obchody typu Kik, Müller, NKD, Woolworth, Takko, TEDi, a to skoro v každém větším městě přímo v centru na nákupní zóně. Velké značky se totiž přemístily do obchodních center.

V Německu vznikl trend, kdy na kraji obce a města začaly vznikat nákupní parky s jednou či dvěma supermarkety. Zcela běžné je, že Aldi a Lidl stojí vedle sebe. Nebo Edeka a Norma přimo naproti sobě.

Avšak trend obchodních parků s dalšími prodejnami je spíše česká specialita, která vznikla díky developerům. Ti totiž k prodejně potravin začaly budovat i obchodní jednotky pro jiné zboží. A tak Češi začali jezdit za město pro elektroniku, boty, drogerii či krmivo pro psy a kočky.

Sem začaly expandovat i německé řetězce jako Takko či Kik. V domovském Německu jsou přitom součástí obchodních a pěších zón přímo v centru města.

Německá města řeší, jak oživovat centra a zachovat v nich život. Mnohá česká města jsem na tom vlastně stejně. Mohou za to i neustále zdražující nájmy nebytových prostor a stále větší tržní síla řetězců. Ty otevírají obchody ve vznikajících nových retail parcích na okrajích měst, kam nelze dojít bez auta.

Jen namátkou z poslední doby. Kozomín u D8 vylidňuje centrum Kralup nad Vltavou. Další parky mají vzniknout u Neratovic či Libeznic. Vše s Kozomínem je v okruhu 10 kilometrů.

Nebo nově otevřený retail park u Terezína, jen 2 kilometry od jiné nákupní zóny v Litoměřicích a 3 kilometry od Lovosic, kde je další obchodní zóna.

A samozřejmě není to jen na Mělnicku či Litoměřicku. Nové nákupní zóny vznikají i v mnohem menších městech po celém Česku, je to totiž nový trend.

A v Německu je to rovněž s tradičními nákupními ulicemi nahnuté. Změny popisovaly už v roce 2020 německá média. Třeba veřejnoprávní Deutschlandfunk Kultur.