Německá vláda za Kohla nechtěla Slovensko v EU. To hledá zázrak od Ruska

Slovenský premiér Robert Fico (ve funkci od 25. 10. 2023) a dva místopředsedové slovenské sněmovny, Ľuboš Blaha a Andrej Danko, položili na začátku ledna 2024 věnce a kytici k hrobu posledního komunistického československého prezidenta Gustáva Husáka (v letech 1975 - 1989). Od jeho narození uplynulo 111 let, byl představitelem tvrdé linie komunistického režimu v Československu. Je pohřben ve svém rodišti, v bratislavské čtvrti Dúbravka.

Gustáv Husák sehrál rozhodující úlohu a zabránil represáliím v normalizačních 70. letech 20. století v Československu, napsal na Facebooku Robert Fico. „Vždy s ním byla spojována vzdělanost a inteligence. Udělal i chyby, ale kdo je nedělal a nedělá. Já ovšem cítím, že je mu třeba projevovat úctu a respekt.“

Komunista Husák byl jednou z vůdčích osobností Slovenského národního povstání (SNP) a podle Fica při organizování tohoto ozbrojeného protifašistického boje Slováků prokázal nevídanou odvahu. Po válce se Husák stal předsedou Sboru pověřenců, tedy de facto slovenské vlády. V 50. letech byl devět let vězněný.

Gustáv Husák sehrál v období druhé světové války důležitou roli na slovenské straně, tak jako na české straně Edvard Beneš. Ten byl od roku 1940 až do osvobození Československa mezinárodně (nejen protihitlerovskou koalicí) uznaným vrcholným představitelem československého odboje a exilovým prezidentem republiky.

Edvard Beneš byl „žákem“ T.G. Masaryka, který koncipoval Československo tak, aby nebylo obklopeno jen Německem, Rakouskem, Polskem a Maďarskem (z tehdejšího pohledu „nepřátelsky“ naladěné státy vůči ČSR). Cílem Masaryka prostřednictvím Podkarpatské Rusi bylo mít společnou hranici s Rumunskem.

Už jen samotný vznik Československa v roce 1918 v tehdejších hranicích se vítězným mocnostem (zejména Velké Británii) po první světové válce nezamlouval. V podstatě šlo o mnohonárodnostní Rakousko-Uhersko v malém.

V ČSR (první republika) vznikl umělý československý národ - Češi a Slováci (zhruba 8,7 milionu v roce 1921), aby byl protiváhou vůči českým Němcům (zhruba 3 miliony v roce 1921), Maďarům (745 tisíc v roce 1921) či Rusům - velkoruská, ukrajinská, karpatoruská (461 tisíc v roce 1921).

Edvard Beneš usiloval o obnovení Československa v předmnichovských hranicích i po skončení druhé světové války a protože věděl, že opět o tom budou rozhodovat vítězné mocnosti, chtěl si to pojistit kromě Velké Británie a Francie také u Sovětského svazu. Se Stalinem podepsal už v roce 1943 Smlouvu o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci mezi ČSR s SSSR. Tato smlouva se stala předmětem silné kritiky, zda neposouvá ČSR příliš do sovětské sféry vlivu. Smlouva byla výrazem nové zahraničněpolitické orientace československé zahraniční vlády na SSSR.

Ve stejném období „na vlastní pěst“ jednal i Gustáv Husák, který nabízel Stalinovi, aby se Slovensko připojilo k Sovětskému svazu. Dopis Stalinovi napsal v létě 1944. V pozdější době zdůvodňoval svůj dopis tím, že se snažil jen vyvíjet tlak na exilovou vládu vedenou Edvardem Benešem v Londýně, aby uznala slovenské národní požadavky. Také prý měl již tenkrát zastávat stanovisko, že Slovensko je nedílnou součástí Československa, byť má mít v tomto svazku značnou autonomii.

„Kdyby dnes byla dána možnost hlasováním rozhodnout, kam chtějí Slováci státoprávně patřit, aspoň 70 procent by hlasovalo pro připojení k SSSR, snad 20 procent za novou ČSR,“ napsal v dopisu Gustáv Husák.

„Tato myšlenka byla na Slovensku velmi nepopulární, ale on ji vyznával, protože to vyžadovala stranická disciplína,“ řekl před lety pro Aktualne.sk slovenský historik Stanislav Sikora.

Gustáv Husák kromě dopisu Stalinovi o záměru psal i veřejně. Svoji myšlenku formuloval již během SNP, na kterém se podílel jako jeden z organizátorů, v povstaleckém týdeníku Nové Slovo, kdy 24.9. 1944 napsal: „Je třeba otevřeně říci, že náš lid by nadšeně uvítal, kdyby mezi námi a ostatními slovanskými národy, jmenovitě mezi Slováky a Rusy, nestáli hranice a celníci.“ Taková myšlenka však byla vzhledem k mezinárodní situaci nerealizovatelná.

Edvard Beneš nakonec svůj koncept Československa v původních hranicích před rokem 1938 po druhé světové válce uhájil, i když SSSR daroval území Podkarpatské Rusi. Po roce 1945 nově vznikly hranice mezi ČSR a SSSR tam, kde jsou dnes mezi Slovenskem a Ukrajinou.

I po roce 1945 se Edvard Beneš snažil naplňovat koncepci Československa jako „most mezi Východem a Západem“, kdy ČSR mělo podepsané smlouvy s Francií a Velkou Británií, a bylo přizváno k účasti na hospodářském Marshallově plánu vzniklém v USA. Původně československá vláda byla rozhodnutá plán přijmout, ale nakonec na nátlak Sovětského svazu ustoupila a plán odmítla. Stalin využil smlouvy z roku 1943, kterou podepsal s Benešem a vydal pokyn začlenit Československo do hospodářského vlivu SSSR. Moskva tak získala přístup přes Prahu k hranicím se západním Německem a rozšířila vliv až k západní Evropě.

Po roce 1948 idea „mostu mezi Východem a Západem“, jakési balancování a vyvažování mezi dvěma bloky, vzalo v Československu za své. To samé platí i o možnosti vzniku autonomie pro Slovensko v rámci Československa. Naopak to se stalo prostřednictvím Prahy přímo propojené s Moskvou snadno centralisticky řízené na pokyny Kremlu.

„Právě tady skončila koncepce, která fungovala na konci války a chvíli po ní. Řada našich představitelů se snažila přisoudit Československu roli mostu mezi Východem a Západem. Bojím se, aby se toto myšlení nevrátilo. Malému státu tato role nesvědčí. Zvlášť pokud se nachází mezi silnými, a ne vždy si rozumějícími velmocemi, jako je to v případě střední Evropy. Rusko na jedné straně a Německo na druhé,“ uvedl v roce 2020 v pořadu Jak to vidí… Českého rozhlasu spisovatel a historik Pavel Kosatík.

Když padla 9. listopadu 1989 Berlínská zeď, za pár dní padl i komunistický režim v Československu. V Praze vzniklo Občanské fórum (OF) a v Bratislavě Veřejnost proti násilí (VPN). Představitelé OF v čele s Václavem Havlem čekali, že VPN se nějakým způsobem integruje do OF a vznikne jedna velká opoziční síla. To se ale nestalo a na Slovensku paralelně vznikaly různé politické síly, které byly spíše odstředivé od Prahy, než aby se k ní přibližovaly.

Jedním z výrazných politiků byl i Ján Čarnogurský. Byl iniciátorem vzniku Křesťanskodemokratického hnutí (KDH). Na jeho zakládajícím sněmu v únoru 1990 byl zvolen za předsedu. Ačkoliv od 10. prosince 1989 byl místopředsedou federální československé vlády (do dubna 1990), ve volbách 1990 zasedl za KDH do Sněmovny lidu Federálního shromáždění, na mandát ale ještě v červnu 1990 rezignoval. Předsedou vlády SR byl od dubna 1991 do června 1992.

Ján Čarnogurský byl jednou z vůdčích osobností, která usilovala o rozpad Československa a vznik samostatné Slovenské republiky. Jako jeden z mála polistopadových politiků se vždy veřejně hlásil ke svému rusofilství. Je předsedou Slovensko-ruské společnosti, založené v roce 2006. Valné shromáždění uvedené společnosti, které se konalo v lednu roku 2015, vyzvalo vládu Slovenské republiky, aby nepodpořila sankce Evropské unie proti Rusku.

Přestože Ján Čarnogurský usiloval o konec Československa a v letech 1990 - 1992 byl velmi aktivní ve veřejných vystoupeních, slovenští voliči nakonec jako vůdčí politickou sílu zvolili Hnutí za demokratické Slovensko (HZDS) Vladimíra Mečiara, který po volbách v červnu 1992 s českou ODS Václava Klause dojednal rozdělení České a Slovenské Federativní Republiky (ČSFR).

„Vzpomínám, že Silvestr v roce 1992 končil tím, že jsme já a předseda Federálního shromáždění v televizi o půlnoci popřáli občanům a tím vše skončilo. (…) Po půl roce intenzivního boje, který se vedl o další osud Československa… Nebyl to samozřejmě boj pro lidi, ale pro mě ano. Každý den se objevila nějaká zbraň, kterou někdo našel. Anglický premiér si mě pozval, abych mu řekl, jestli už bude válka. Evropa z nás byla po zkušenosti z Jugoslávie zděšená a nevěřila, že to dokážeme bez boje. Byl to spíš boj o to, aby boj nebyl.“ To jsou slova posledního premiéra federální vlády Jana Stráského, která pronesl v rozhovoru zveřejněném při příležitosti 25. výročí České republiky.

Jan Stráský v podstatě řekl, co si o rozdělení myslela Velká Británie a v roce 2012 to v rozhovoru pro TASR ze svého pohledu řekl i Vladimír Mečiar, který prozradil, že německá vláda spolkového kancléře Helmuta Kohla nechtěla uznat samostatné Slovensko. Rozpad Československa si nepřálo ani Polsko.

Animozita mezi ním a Kohlem už byla v roce 1992, tedy v době rozdělování Československa. Mečiar uvedl, že mu Kohl mezi čtyřma očima řekl, že Německo samostatné Slovensko neuzná. Jedním z argumentů Kohla prý bylo, že Německo se znovusjednotilo a že rozdělení Československa neuzná.

Německý kancléř Helmut Kohl (byl kancléřem do roku 1998) měl své představy o rozšíření Evropské unie směrem na Východ, a to o země Polsko, Maďarsko a Česko (Československo). Když se Slovensko osamostatnilo, Helmut Kohl v roce 1994 Slovensko nezmínil mezi možné adepty vstupu do EU.

Pro Bratislavu to bylo velké ponížení. Vladimír Mečiar, jak uvádí německý časopis Der Spiegel v roce 1996, tento akt ostře kritizoval a byl označen za „syndrom uzurpace“ a výsledek „silných hospodářských zájmů Západu v zemi“. Následně Mečiar pošilhával po Rusku.

Jenže odmítnutím Slovenska ze strany Helmuta Kohla, ačkoliv Slovensko v roce 1995 z ekonomického hlediska naplňovalo kodaňská kritéria, což také později potvrdila Agenda 2000, pro Německo znamenal politický odklon od Slovenska. Tím došlo k oslabení německé pozice a vlivu na Slovensku. Helmut Kohl přesto odmítl podpořit členství země, která nesplňovala jeho představy demokratického režimu.

Vladimír Mečiar, Ján Čarnogurský i Helmut Kohl přestali mít vliv na politiku, a tak v roce 2004 se Slovensko nakonec stalo novým členem EU společně s Českem, Polskem, Maďarskem a dalšími zeměmi.

Na Slovensku docházelo k velkým politickým změnám, které v roce 2006 využil Robert Fico. Ten z původně proevropského politika, který založil SMER a razil tzv. třetí cestu po vzoru německé SPD a britských labouristů, sklouzl k levicovému až populistickému pojetí politiky, která je opozicí vůči Evropské unii a hledá cestu k Rusku.

V případě Roberta Fica jde z politického hlediska o pragmatismus, jak na svou stranu získávat voliče, což potvrdil tím, že v říjnu 2023 se úspěšně vrátil do čela slovenské vlády.

Uctění památky a vyzdvihnutí politické činnosti Gustáva Husáka ze strany Roberta Fica zapadá do kontextu většinového myšlení slovenského voliče. Slovensko, které se nazývalo jako Horní Uhry a bylo součástí Uherska (pod nadvládou Maďarů) až do roku 1918, nemá tolik historických osobností, které by odkazovaly na Slováky jako na svébytný národ, který má právo na samostatný stát.

„Odkaz Ludovíta Štúra a obraz Ruska, od kterého se očekává zázrak, podvědomě stále ovlivňuje uvažování mnohých lidí na Slovensku. Stačí si přečíst to, co se děti učí o štúrovcích,“ řekl v rozhovoru pro Slovenské literární centrum analytik Alexander Duleba.

„Rusofilství Slováků má víc historických důvodů. Tím prvním je jednoznačně odkaz Štúra v jeho knize Slovanstvo a svět budoucnosti, že garantem národní svobody Slováků je Rusko. Tvrdil, že čím víc Ruska ve střední Evropě, tím lépe pro Slováky. Doporučoval, aby Slováci přešli na ruštinu a pravoslaví. Byl to jeho testament v roce 1853, když se nenaplnil politický program vytvořené autonomie v rámci monarchie, s kterým přišli štúrovci. Zajímavostí je, že to napsal německy,“ vysvětlil Alexander Duleba.

„Další věc je, že s výjimkou dvou divizí slovenského státu během druhé světové války, Slováci proti Rusům nikdy nebojovali.“

Instalace Gustáva Husáka na prezidenta Československa po srpnu 1968 byl podle Alexandra Duleby strategický krok Moskvy.

„Československo byl unitární stát, federací se stalo v roce 1969. Sověti dosadili Husáka (od roku 1975) a Československu vládli slovenští komunisté. Rusové využili slovenský nacionalismus, aby rozdělili Československo a hráli slovenskou kartu.“

V období po roce 1975 se Slovensko výrazně industriovalo. Vznikaly zejména zbrojovky.

Podle Alexandra Duleby lidé, kteří po Listopadu 1989 nadávali na Václava Havla, tak nadávají i dnes. Toho využíval Vladimír Mečiar. Létal do Moskvy a tvrdil, že přinesl sto tisíc pracovních míst.

„Byl to vlastně jeden z faktorů, proč se Československo rozdělilo. Lobby ve státní správě, která byla spjatá se zbrojařskou ekonomikou, podpořila rozdělení federace a Mečiara. Byli přesvědčeni, že když se Slovensko dohodne s Ruskem, udrží se zbrojní výroba na Slovensku. To byla Mečiarova politika - privilegované vztahy s Ruskem či slova typu: když nás nechtějí na Západě, obrátíme se na Východ.“

Podle analytika Alexandra Duleby je Rusko pro Slováky diagnóza.

„Říkám tomu: my jsme si vymysleli Rusko, vlastně, slovenské Rusko, které nikdy reálně neexistovalo, ale my jsme tomu obrazu uvěřili. Je to naše slovenská diagnóza. Politici jako Mečiar a Fico očekávali, že s Ruskem budeme mít velké plány, které Slovensko spasí. Ještě Matovič chtěl spasit Slovensko vakcínami Sputnik. Tehdy řekl: stal se zázrak. Když Slováci vytvořenému obrazu Ruska uvěřili, čekají od Ruska zázrak, který Slovensko spasí. Je to součást identity, která funguje v povědomí slovenské společnosti. Nazval bych to slovenský panslavismus.“

Ve švýcarském Davosu se koná Světové ekonomické fórum (WEF), které navštívil také slovenský premiér Robert Fico. Server Politico v této souvislosti zařadil Fica do seznamu nazvaném „Tucet špinavců“ (podle amerického válečného filmu Dirty dozen), jež obsahuje dvanáctku tzv. „nevítaných hostů“.

„Slovenské soudy stále řeší některé případy organizovaného zločinu z období, kdy byl (Ficův) Směr naposled u moci. Týkají se oligarchů, kteří měli profitovat ze státních zakázek, bývalých nejvyšších policejních důstojníků, vysokých vojenských zpravodajských důstojníků a poslanců všech tří stran Ficovy nové koaliční vlády,“ upozornil Politico.

Z politiků středoevropských států se kromě Fica na seznamu objevila také maďarská prezidentka Katalin Nováková a polský prezident Andrzej Duda.

Robert Fico to na tiskové konferenci v Budapešti komentoval slovy, že je potřeba postavit se vůči politice: „Kdo má jiný názor a kdo nerespektuje jediný povinný názor, je okamžitě vylučován z dobré společnosti a je označován za extremistu a nestandardního politika.“

Zdroj: autorský text