Článek
Emigrace Němců ve 21. století má zcela jiný charakter než masové vlny z minulosti. Dnes už Německo není zemí, odkud lidé utíkají před hladem nebo válkou, ale zemí, kterou opouštějí vysoce kvalifikovaní odborníci. Hovoří se o „odlivu mozků“. Nebo lidé hledající jiný životní styl.
Stále více Němců v dlouhodobém horizontu opouští svou domovskou zemi. Najdou emigranti to, co hledají v cizí zemi? Na to se třeba zeptal Handelsblatt, v televizní reportáži o tom referoval i Welt.
Proč se stále více podnikatelů a umělců rozhoduje hledat své štěstí mimo Německo? Handelsblatt hovořil s několika emigranty, zpovídal odborníky a prohledal statistiky.
Zjištění můžeme shrnout do několika vět. Pro určité skupiny obyvatel je Německo méně atraktivnější. Svou roli v tom hraje frustrace z byrokracie a vysoké daňové zátěže, někdy i strach z politického posunu doprava nebo obecně touhy po svobodnějším životě.
Trendy německé emigrace v současnosti
Zde jsou hlavní trendy německé emigrace v současnosti, a to k roku 2025. Ročně se z Německa vystěhuje kolem 250 000 až 280 000 německých občanů. Nejde o „exodus“, ale o cirkulaci elit. Velká část emigrantů jsou vysokoškoláci, vědci a lékaři.
Cílem je lepší kariéra v zahraničí mimo Německo. Zejména v USA a ve Švýcarsku jsou lepší platové podmínky a nižší daně. Často zmiňovaným důvodem je rostoucí administrativa a regulace v Německu.
Další skupinou jsou důchodci. Čím dál více seniorů se stěhuje za levnějším životem a teplejším klimatem.
A roste i politická nespokojenost. V posledních letech (2023–2025) část lidí uvádí jako důvod nespokojenost s energetickou politikou, migrační situací nebo vysokými náklady na život.
Nejoblíbenější destinace
Moderní němečtí emigranti už nehledají volnou půdu jako v minulých stoletích, ať už v Evropě či Severní a Jižní Americe. Ale i stabilní ekonomiky.
Jednoznačně vede Švýcarsko díky nulové jazykové bariéře, vysokým platům a blízkosti domova.
Podobné důvody jako u Švýcarska je u Rakouska. Často jde o sezónní nebo práci pro pendlery. A USA stále lákají vědce a pracovníky v IT či technologiích.
Pro digitální nomády a důchodce je atraktivní Španělsko. Zejména Kanárské ostrovy a Mallorca.
Nový fenomén: Digitální nomádi a Re-migrace
Ve 21. století se hranice mezi emigrací a cestováním stírá. Velká část Němců neodchází „navždy“. Statistiky ukazují, že zhruba polovina se jich do 10 let vrátí zpět do Německa s novými zkušenostmi a kapitálem.
Díky digitalizaci se tisíce Němců stěhují do míst jako Portugalsko, Thajsko nebo Bali, odkud pracují pro německé firmy.
Dnes je Německo především zemí imigrační. Zatímco vzdělaní rodilí Němci odcházejí na Západ, do Německa přicházejí miliony lidí z jiných částí světa.
V roce 2024 Německo udělilo rekordních téměř 300 000 občanství, což je nejvíce v historii, zejména lidem ze Sýrie, Turecka a Iráku. Tím vzniká nová skupina „nových Němců“, kteří se v budoucnu mohou stát další vlnou emigrantů, pokud se rozhodnou hledat štěstí jinde.
Dnešní německá diaspora je tedy spíše neviditelná – jsou to manažeři v Curychu, vědci v Silicon Valley nebo baristé na Mallorce.
Němci emigrovali po celé 20. století
Fenomén současné emigrace Němců z území Německa není nic ojedinělého. Při pohledu do historie zjistíme, že proběhlo několik emigračních vln.
Emigrace Němců ve 20. století byla dramaticky odlišná od té v 19. století. Už nešlo jen o hledání úrodné půdy a „amerického snu“, ale o reakci na dvě světové války, nástup nacismu a následné rozdělení země.
V letech 1933 - 1939 šlo o politický a intelektuální exil. Po nástupu Hitlera k moci začala vlna emigrace, která se označuje jako „Exil“. Na rozdíl od předchozích vln nešlo o rolníky, ale o elitu národa. Odcházeli Židé, vědci, umělci a političtí odpůrci jako komunisté či sociální demokraté.
Německo v té době opustili lidé jako Albert Einstein, Thomas Mann, Stefan Zweig nebo architekt Walter Gropius.Odcházeli do USA, Velká Británie, Francie, ale překvapivě i Turecko nebo Šanghaj. Jedno z mála míst, kam nepotřebovali víza.
Další vlna emigrace probíhala v letech 1945 - 1950. Toto období můžeme nazvat jako poválečné vysídlení a útěk. Tato etapa je technicky vzato největším pohybem německého obyvatelstva v historii, i když šlo o nucený přesun.
Po porážce Německa bylo zhruba 12 až 14 milionů Němců vyhnáno nebo uprchlo z východní Evropy (Polsko, Československo – Sudety, Maďarsko). V podstatě se uzavírá etapa německé kolonizace od 12. do 16. století ve střední a východní Evropě.
Tito lidé německé národnosti i z oblasti Pruského Slezska, Pomořanska či Východního Pruska se neusadili v zámoří, ale „emigrovali“ do rozbombardovaného zbytku Německa a nástupnických států - tehdy NSR a NDR), což způsobilo obrovskou sociální krizi, ale později i hospodářský zázrak díky levné pracovní síle.
Specifickou vlnou emigrace je útěk Němců z NDR do tehdejšího Západního Německa v letech 1949 - 1961. Během studené války probíhala masivní emigrace z komunistického východního Německa (NDR) do demokratického západního Německa (NSR). Motivací byla touha po svobodě a lepším životě v kapitalismu. Do roku 1961 uteklo na západ zhruba 2,5 milionu lidí.
Důsledkem byla výstavba Berlínské zdi. Tento odliv mozků, neboť utíkali hlavně mladí a vzdělaní lidé, byl tak kritický, že komunistický režim v roce 1961 neprodyšně uzavřel hranice a postavil zeď.
Další emigrantská vlna nastala koncem 20. století. Tomuto období se říká Pozdní navrátilci (Aussiedler). Zejména po pádu železné opony v roce 1989 nastala vlna emigrace Němců z bývalého Sovětského svazu a Rumunska zpět do Německa. Šlo o potomky kolonistů z 18. století, např. povolžští Němci.
Německý stát jim na základě ústavy přiznal právo na občanství. Od roku 1990 se takto do Německa „přistěhovaly“ miliony lidí, kteří v Rusku či Kazachstánu žili po generace.
Po znovusjednocení Německa, kdy vznikla Spolková republika Německo jako spojení původní NSR s NDR v jeden stát, byla rozšířena vnitřní emigrace. Z východu Německa do západní části odešlo mnoho obyvatel, naopak na vedoucí posty v úřadech, firmách a institucích přicházeli obyvatelé z původního Západního Německa.
Jak to bylo s německou emigrací v 19. století
Německá emigrace je fascinující téma, protože v průběhu staletí vytvořila jednu z největších diaspor na světě. Historicky lze tyto pohyby rozdělit do tří hlavních směrů: na východ (kontinentální Evropa), na západ (transatlantická migrace) a do Jižní Ameriky. Hlavní vlny se odehrály do 19. století.
Nejsilnější proud proběhl do Severní Ameriky. USA byly zdaleka nejoblíbenějším cílem. Mezi lety 1820 a 1920 emigrovalo do Spojených států téměř 6 milionů Němců.
A to především do tzv. „Německého trojúhelníku“ (Cincinnati, Milwaukee a St. Louis). Mnoho jich ale zamířilo i do Pennsylvánie a na středozápad.
Důvodem masivních odchodů do USA bylo selhání revoluce v roce 1848, následné roky neúrody, náboženská perzekuce a vidina levné půdy. Dnes se k německému původu hlásí více než 40 milionů Američanů, což je největší etnická skupina v USA.
Druhou oblastí je východní Evropa a Rusko. Před masivní emigrací do Ameriky mířili Němci po staletí na východ, tzv. Ostsiedlung.
Proč do Ruska? Na pozvání carevny Kateřiny Veliké, která byla sama Němka, se od roku 1763 usazovali lidé německé národnosti v oblasti Povolží a u Černého moře. Měli zúrodnit půdu a výměnou získali náboženskou svobodu a osvobození od vojenské služby.
Němci osidlovali pohraničí českých zemí (Sudety), části dnešního Maďarska, Rumunska (Sedmihradsko) a Srbska (Vojvodina).
A již od 12. století Němci osidlovali Pobaltí (teutonští rytíři) a zakládali města v Polsku a českých zemích v rámci středověké kolonizace.
Třetí oblastí byla Jižní Amerika, kde Němci započali budování „nového domova“. Zatímco v USA se Němci rychle integrovali, v Jižní Americe často zakládali uzavřené a kulturně izolované kolonie.
Od 20. let 19. století se usazovali hlavně na jihu Brazílie, státy Rio Grande do Sul a Santa Catarina. Zakládali zde města jako Blumenau, která si dodnes udržují německý ráz a architekturu.
Po USA a Brazílii třetí nejčastější cíl byla Argentina. Silná komunita se vytvořila v Buenos Aires a v zemědělských oblastech provincie Entre Ríos.
Němci se usadili také v Chile, a to především v jezerní oblasti na jihu země.
