Článek
Konec letošního roku je ve znamení České televize (ČT) a Českého rozhlasu (ČRo) - a jejich financování. V podstatě jde jen o zajištění peněz z koncesionářských poplatků, tedy od obyvatel Česka, kteří vlastní televizní či rádiový přijímač.
Zde má dojít k navýšení měsíční částky. Pak je připravena ještě verze, která by okruh poplatníků rozšířila. A to v době, kdy se na českou veřejnost valí další vlna zdražování.
Vláda Petra Fialy je v nezáviděníhodné situaci. Sice to na konci roku 2021 slíbila, pak se záměrem dlouho zabývalo ministerstvo kultury. To nejprve odmítalo koncesionářské poplatky zvyšovat, aby se po určité době opět vrátily do hry.
Vyústilo to do stavu dnešních dnů. Poslanci pravděpodobně velkou mediální novelu nestihnou odhlasovat, přestože má vládní koalice pohodlnou většinu. Proti jsou opoziční SPD a ANO.
A jsme u jádra současných potíží České televize a Českého rozhlasu.
Souček se Zavoralem vsadili na špatnou strategii
Oba ředitelé - před Janem Součkem to byl Petr Dvořák (ČT) a René Zavoral (ČRo) - veřejnoprávních médií se rozhodli jít na sílu a především spoléhali na vládu Petra Fialy.
I díky vyjadřování redaktorů a tváří veřejnoprávních médií na sociálních sítí, zvláště na síti X (dříve Twitter), není opravdu těžké odhadnout, jaké politické preference mají zejména herci, moderátoři, komentátoři, redaktoři, zpravodajové a spolupracovníci České televize a Českého rozhlasu. Zvláště, když pro ně ČT i ČRo svým způsobem je poměrně důležitý zaměstnavatel.
Přestože vedení České televize i Českého rozhlasu vědělo, že jim stačí na svou stranu získat 104 poslanců a politici to pak veřejnosti nějak vysvětlí, tak narazila kosa na kámen.
Opticky sice na podzim 2021 vyhrála koalice Spolu s Piráty a Starosty, jenže zejména regiony vidí ekonomickou a politickou situaci zcela odlišně než Praha či Brno.
Navíc v Česku je velmi nešťastné to, že všechna média jsou produkována z Prahy. Lidé v nich pracující tak do obsahu a názorů projektují představy Prahy a zcela zapomněli na život mimo hranice Prahy a okolní „satelitní“ aglomerace. Vždyť v některých částech středních Čech jen třicet kilometrů od hlavního města to vypadá tak, jak z filmu Vesničko, má středisková…
ČT i ČRo se normalizační nálepky jen tak nezbaví
O to více Česká televize a Český rozhlas to má komplikovanější, že jsou přímými dědici státních médií před rokem 1989. Tedy Československé televize a Československého rozhlasu.
Přestože i přes normalizační období a produkci silně propagandistickou najdeme v archivech i hodnotná kulturní díla - která jsou označována i za národní kulturní dědictví - ČT a ČRo si veřejnost spíše spojuje se zpravodajstvím a publicistikou. To bylo tehdy silně ideologické. A i v současnosti je z podstaty konfrontační, zvláště v tako polarizované společnosti, ve které se nacházíme.
Toho samozřejmě a zcela logicky využívá opozice, protože si je dobře vědoma názorů jednotlivých redaktorů a tváří spolupracující s veřejnoprávními médii. A navíc tomu nepomáhá ani Součkova a Zavoralova rétorika.
Ti totiž stále dokola opakují, že zpravodajství ponechají, že je jakýmsi majákem demokracie. Naopak jako první by prý skončily pořady kulturní, lifestylové, archivní či digitální stanice. V další vlně možná i sportovní programy.
Jinými slovy redukce na ČT1, ČT2 a ČT24. A v případě Českého rozhlasu by skončily lineární stanice Wave, Junior, Pohoda… O nich s velkou pravděpodobností široká veřejnost nikdy neslyšela.
To, co ale dráždí opozici, je právě existence kanálu ČT24 či stanice Český rozhlas Plus. Z podstaty vysílají kontinuálně politiku a publicistiku pořád dokola.
Ředitelé veřejnoprávních médií tak na to šli zcela opačně, než by podle mého názoru měli jít. Teď už je ale pozdě.
Příliš velké rozkročení mimo vysílání televize a rádia
Do vzrušené debaty vstoupila i soukromá média. Vydavatelům obsahových webů se nelíbí portály jako iRozhlas.cz (což chápu, když hlavní zdroj příjmu - papírové noviny - odchází do dějin), nelíbí se jim košatá podcastová nabídka bez ohledu na poslechovost konkrétních pořadů.
Nelíbí se jim digitální stanice, které vnímají jako ohrožení soukromého vysílání na FM. A také se jim nelíbí pořady jako StarDance či sportovní přenosy. Logicky v dnešní době jsou to spíše formáty pro komerční vysílatele, kolem kterých můžete vytvářet velké reklamní kampaně.
Stačilo přitom málo. Vrátit se k počátkům, kdy ČT měla tři kanály a ČRo čtyři stanice.
Možná, že nakonec k tomu pod tlakem od ledna 2026 skutečně dojde. Za dvacet let se společnost změnila a dokáže si vybrané sportovní kanály předplácet, to samé filmy a seriály. Lineární vysílání, tak jak ho známe dnes, je pomalu ale jistě na ústupu. Tři televizní a čtyři rozhlasové programy zcela stačí.
V době internetu, kde je nepřeberné množství streamovacích aplikací stejně Česká televize ani Český rozhlas nedokáže konkurovat. A pokud by se soustředila i na úkor zpravodajství a publicistiky na tvorbu „národního kulturního dědictví“, vůbec by to nebylo špatné. Nebo máte jiný názor?
