Článek
Analýza veřejnoprávních médií v roce 2026 je v podstatě analýzou stavu evropské demokracie. Zatímco před dvaceti lety byla jejich role brána jako samozřejmost, dnes se nacházejí v „kleštích“ mezi technologickými giganty, politickým populismem a měnícími se návyky generace Alfa.
Potíž je v tom, že redaktoři zpravodajství České televize i Českého rozhlasu, včetně jejich managementu, takto srozumitelně to nedokáží vysvětlit veřejnosti.
A uchylují se k emocím. Ty podporují narativ, že zaměstnanci veřejnoprávních médií sympatizují s jedním „politicky hodnotovým“ blokem a ten druhý ignorují.
Velmi smutné je to především u generálního ředitele Českého rozhlasu, u kterého je tento narativ velmi zřetelný. Obdobně můžeme takto vnímat i exředitele České televize Jana Součka, který rozvíjí své myšlenky. Ale ani on nedokáže popsat podstatu problému.
A tak to za oba pány udělám v této analýze.
René Zavoral varuje, že pokud nebude mít peníze, zruší lineární vysílání digitálních stanic Wave, Junior. A Český rozhlas Plus sloučí s Radiožurnálem. Přitom je to ta jediná a správná cesta.
Ano, stanice Wave a Junior mají být jen online streamingové značky. Generace Alfa opravdu lineární rádio neposlouchá a poslouchat nebude.
A co se týče Plusu s Radiožurnálem, opravdu stačí jedna stanice. Plus byl stvořen jako pokračovatel Českého rozhlasu 6, později to bylo Rádio Česko, ale předtím to byla de facto Svobodná Evropa. Tato stanice má ve své DNA názorovou publicistiku ve stylu Svobodné Evropy - a to se pochopitelně odráží i v celkovém vyznění stanice.
Česká televize a Český rozhlas totiž zpravodajství stále více posouvá k publicistice. Vidět to můžeme na konfrontaci kolem pořadů 168 hodin, Otázky Václava Moravce či Reportéři ČT.
Tyto pořady tvoří konkrétní lidé, kteří veřejně ventilují své politické názory. A je předpoklad, že příspěvky těchto lidí z těchto pořadů vyzní ve prospěch jednoho „hodnotového názorového proudu“.
Z veřejnoprávních médií se díky publicistice stala „názorová média“, kde se stírá zpráva od komentáře. A tady hledejme počátek toho, proč část společnosti odmítá platit koncesionářské poplatky.
Když se na to nedívám, proč bych to měl platit?
Pokud by to nebylo stanoveno zákonem, drtivá většina obyvatel Česka by poplatky neplatila. Vedení obou veřejnoprávních médií to ví, je si toho vědomo. A proto podporuje petice zaměstnanců, protože bez poplatků nebude na výplaty, možná nebude vůbec pracovní pozice.
A do tohoto narativu „v boji o koncesionářské poplatky“ to nyní dostalo i vedení České televize a Českého rozhlasu.
Protože novináři z těchto médií už rezignovali, i na sociálních sítích, aby veřejnosti srozumitelně vysvětlovali podstatu problému, učiním tady.
Co je základní smysl veřejnoprávních médií? Tato média jsou charakterizována jako „demokratický maják“ v digitální mlze.
V éře, kdy algoritmy sociálních sítí (TikTok, X, Meta) odměňují kontroverzi a polarizaci, plní veřejnoprávní média roli, kterou komerční sféra z podstaty své honby za ziskem plnit nemůže.
Veřejnoprávní média mají za úkol informovat o tématech, která jsou důležitá (klimatická změna, legislativa, kultura), nikoliv jen o těch, která se dobře prodávají.
Mají fungovat jako sociální tmel. V roztříštěné společnosti jsou jedním z posledních míst, kde se lidé napříč sociálními bublinami setkávají se stejným základem faktů.
Tato média plní roli kulturní identity. Investice do lokální tvorby, dokumentů a mateřského jazyka, které by v globální produkci Netflixu nebo Disney+ zanikly, by měly být zachovány.
Tři modely financování v Evropě
Financování a nezávislost je téma, které není jen v Česku, ale v celé Evropě. Ta je dnes rozdělena na několik táborů podle toho, jak média platí.
První je skandinávský model, který funguje na financování z přímých daní. Je zde vysoká důvěra v tento model, ale také je riziko při změně vlády.
Český model vychází z britského modelu BBC, jsou to koncesionářské poplatky. Jsou symbolem nezávislosti („platí si je divák“), ale v roce 2026 čelí kritice kvůli nespravedlnosti i v Británii: „Proč má platit ten, kdo nemá TV?“
A třetím modelem je státní rozpočet. Kritici tvrdí, že často vede k postupné přeměně na média „státní“ (poslušná). A odkazují na Maďarsko nebo Slovensko.
Generace Alfa a Z se na lineární televizi nedívají
Dalším pilířem veřejnoprávních médií má být boj s AI a dezinformacemi. V roce 2026, kdy je generování deepfakes otázkou vteřin, se veřejnoprávní média mají stát „ověřovateli poslední instance“. Jejich smyslem už není být první, kdo zprávu přinese, ale být ti, u kterých si divák potvrdí, že je pravdivá.
A pak je tu generační propast a změna návyků nejmladší generace. Pro generaci Z a Alfa je koncept lineárního vysílání (programu od 20 hodin) mrtvý. Veřejnoprávní média v Evropě proto masivně investují do vlastních platforem (iVysílání, BBC iPlayer, ARD Mediathek), aby nebyla závislá na algoritmech amerických firem.
Kritici často argumentují, že v době YouTube a podcastů jsou veřejnoprávní média přežitkem. Tato úvaha má však trhlinu.
Komerční trh nemá motivaci k pravdě, ale k pozornosti. Pokud zrušíme veřejnoprávní média, nezískáme „svobodnější trh“, ale trh ovládaný těmi, kteří mají nejvíc peněz na reklamu nebo nejagresivnější algoritmy.
Smysl veřejnoprávních médií v roce 2026 není v tom, aby nás bavila (i když to dělají), ale v tom, aby existoval referenční bod reality.
Cena za existenci veřejnoprávních médií (v ČR cca 180 Kč měsíčně za rozhlas i TV dohromady) je ve skutečnosti „pojistkou na demokracii“.
Otázkou pro budoucnost není, zda veřejnoprávní média mít, ale jak zajistit, aby zůstala moderní a digitální. A především skutečně nezávislá na politicích, kteří o jejich penězích rozhodují.
Jenže splňuje toto současná Česká televize a současný Český rozhlas?
Veřejnoprávní média se zužují jen na zpravodajství
Ačkoliv zákony stále definují roli veřejné služby jako trojnožku „informovat, vzdělávat a bavit“, v praxi se tato plocha dramaticky zmenšuje směrem ke zpravodajství.
Tato „redukce“, kdy je vyřazeno z veřejné debaty především to „vzdělávání“ a „bavit“, pouze na „informovat“, tedy na zpravodajství, je sice z pohledu managementu těchto médií pragmatické, ale z pohledu komunikace směrem k veřejnosti je to nejméně vhodné.
Pokud Česká televize a Český rozhlas argumentují především zpravodajstvím a publicistikou - proč mají být financovány z koncesionářských poplatků - na to stačí jeden lineární televizní kanál a jedna lineární rozhlasová stanice.
A k tomuto scénáři jdou naproti samotní ředitelé René Zavoral i Hynek Chudárek. Oba pánové svá média zúžila především na poskytovatele zpravodajství a publicistiky.
Je obecně známo, že veřejnoprávní média v celé Evropě čelí v roce 2026 finanční tísni. Reálná hodnota koncesionářských poplatků kvůli inflaci klesla.
Když musí ředitel televize škrtat, stojí před volbou: Mám zrušit nákladný historický seriál nebo zábavnou show (kterou divák najde i jinde), nebo omezit zpravodajství (které je zákonným jádrem instituce)?
Proto debata obvykle končí tím, že zábava a drahá původní tvorba jdou „z kola ven“ jako první, aby zůstaly peníze na fungující redakci zpravodajství. To se nelíbí hercům o kreativním tvůrcům.
Komerční konkurence veřejnoprávní média nepotřebuje
Abychom si ukázali i druhý pohled. Na veřejnoprávní média je i tlak od komerční konkurence.
Komerční stanice a globální platformy (Netflix, Disney+) vyvíjejí na veřejnoprávní média tlak. Jejich argument je prostý: „Proč má stát z peněz daňových poplatníků dotovat kriminálky nebo reality show, které umíme vyrobit my?“ To samé se týká sportovních přenosů v televizi. „Proč má existovat ČT sport, když je tu Oneplay Sport?“
V mnoha zemích (včetně Německa nebo Británie) byly zavedeny přísné testy, které zkoumají, zda veřejnoprávní médium „nekřiví trh“. To nutí instituce stahovat se z populárních žánrů a soustředit se na to, co komerční trh „neuživí“ – tedy náročné zpravodajství, dokumenty a minoritní kulturu.
Česká televize i Český rozhlas se přeceňují, tím dráždí
Pro politiky, kteří chtějí veřejnoprávní média oslabit, je zábavní složka nejsnadnějším terčem. Často slyšíme argumenty na „předražené hvězdy“ nebo „zbytečné show“. Tito herci pak podepisují petice, neboť to vnímají jako tlak na sebe. Dostávají se do stejné pozice jako ti redaktoři zpravodajství.
Vedení médií proto instinktivně reaguje tak, že se obklopuje hradbou serióznosti.
Prezentují se jako „nepostradatelný zdroj informací v éře dezinformací“. Protože to je jediný argument, který v politické debatě o peníze spolehlivě obstojí. Šéfové médií vždy získají na svou stranu část politického spektra a vytvoří „páku“ na tu druhou část.
Jenže zároveň tím dráždí veřejnost. Tvrdit o sobě, že Česká televize či Český rozhlas je nepostradatelný zdroj informací a vyváženosti, je spíše nabubřelé. Protože přesně tento argument je pak vztažen na hodnocení veřejnoprávních médií jako celku. A v obou médiích pracují lidé s nějakým názorem, který pak ventilují na sociálních sítích. A na nich se de facto odhalují. Nebo v petici…
