Senát jako komora regionů, sdružené obce a větší kraje. Česko jako Bavorsko

Teprve 11. června 2024, tedy 162 dní, je den daňové svobody. Od tohoto dne pracujeme na sebe a už ne na stát, spočítal Liberální institut.

Vláda premiéra Petra Fialy vymýšlí stále nově daně, aby udržela v chodu stále více „bobtnající“ státní aparát. Je rozdíl mezi veřejnými službami, které má stát financovat a podporovat. A mezi státní správou, úřednickým a politickým aparátem.

Existuje přitom cesta, jak vše zjednodušit a zlevnit. Zároveň zajistit efektivitu a produktivitu.

Je to reorganizace státní správy, která se odvíjí od obcí, krajů. Tedy celkově reformu samosprávy.

Abychom mohli srovnávat současné územně správní členění na nějakém relevantním příkladu, ideální je to na Česku vůči Bavorsku. To také bylo královstvím, avšak později začleněno do Německého císařství. To nahradilo Svatou říši římskou, jehož součástí byly i české země.

Bavorsko je nyní svobodným státem federálního Německa. Jako spolková země se skládá ze 16 spolkových zemí, které mají vlastní vládu s premiérem a ministry. Bavorský premiér má pravomoc jednat a navazovat politická jednání s jinými státy, třeba s Českem.

Rozloha Bavorska je 70 550 km2 s počtem obyvatel 13,08 milionů. Česko má rozlohu 78 867 km2 a počtem obyvatel 10,67 milionů.

Bavorská vláda je v přeneseném slova smyslu jako ta česká, centrálně řídí bavorský stát.

Bavorsko se nadále dělí na 7 vládních obvodů, což jsou zhruba historická území jako Dolní Bavorsko a Horní Bavorsko, Švábsko, Střední Franky, Dolní Franky a Horní Franky, Horní Falc.

Pojďme na chvíli zpět do historie, abychom si připomenuli správu českých zemí.

Reorganizace státní správy probíhala na území českých zemí v různých etapách různě. Počátek můžeme najít v církevním uspořádání.

Diecéze je správní jednotka církví, v jejímž čele stojí biskup s úřadem a sídlem nazývaným biskupství. Diecéze se vymezuje územně, výjimečně institucionálně či funkčně. Podřazenou jednotkou diecéze jsou obvykle farnosti či svazky farností, nadřazená jednotka se u jednotlivých církví liší, u římskokatolické církve jde obvykle o církevní provincii. Hlavní diecéze církevní provincie se nazývá arcidiecéze v čele se sídelním arcibiskupem.

Tohle je základ členění na oblasti i na dnešním území České republiky, což přetrvalo po staletí.

I v dnešní době je rozdělení provincie na českou a moravskou. V podstatě kopíruje historickou česko-moravskou hranici.

Nejstarší je arcidiecéze pražská (973), následuje olomoucká (1063). A dále litoměřická (1655), královéhradecká (1664), brněnská (1777), českobudějovická (1785), plzeňská (1993), ostravsko-opavská (1996).

Tyto diecéze nekopírují současné ani bývalé hranice krajů.

České království byl státní útvar v čele s králem na území Čech od 13. století do roku 1918. K Českému království byly v různých obdobích přidruženy další historické země, především Moravské markrabství, slezská knížectví a Lužice. Země pod vládou českého krále se souborně označují jako země Koruny české.

Moravské markrabství bylo samostatné. Byla to jedna ze zemí Koruny české. Existence je datována v dlouhém období 1182–1918.

Zatímco hlavním městem Českého království byla Praha, v Moravském markrabství to byla Olomouc společně s Brnem a od roku 1641 jen Brno.

České království bylo součástí Svaté říše římské, což byl prostor zejména německých a rakouských zemí. Kromě krátkého období za vlády Jagellonců (v období 1471 - 1526) - kdy Čechy a Morava patřily do společného celku s Polským královstvím, Uherským královstvím a Litevským velkoknížectvím - bylo České království po čtyři století navázáno na Habsburskou monarchii (později Rakouské císařství a Rakousko-Uhersko).

Na území Čech a Moravy byly vymezeny kraje již v období od středověku (v Čechách od 13. století). Původně se jednalo o správní celky stojící mezi panstvími a zeměmi. V 19. století bylo krajské uspořádání zrušeno, aby bylo ve 20. století opět zavedeno, přičemž bylo od té doby ještě několikrát reformováno.

Konkrétní kraje se utvářely ale postupně z označení jen původně neurčitých oblastí, dotvořeny byly definitivně až během husitství. Později stál v jejich čele hejtman, první byli zvoleni krajskými sněmy roku 1434. Na počátku se jednalo o 12 krajů.

A nyní se dostáváme k nižším „administrativním“ jednotkám a k českým stavům, které volily českého krále. Představme si to jako poslance a senátory, kteří volili prezidenta republiky, než tuto pravomoc v novodobé historii Česka předali lidu v rámci prezidentských voleb.

V 16. století v Českých zemích existovaly tři základní stavy: panstvo, rytířstvo a města. Stavy měly politickou moc, scházely se na zemských sněmech, kde rozhodovaly o zásadních politických i ekonomických záležitostech v zemi výši daní, či volili krále.

V roce 1500 bylo v zemském sněmu schváleno Vladislavské zřízení zemské pojmenované po králi. To zajistilo českým pánům a zemanům rozsáhlý podíl na politickém spolurozhodování a zároveň je považováno za nejstarší písemnou českou ústavu.

Moravské markrabství byl v letech 1182–1918 státní útvar na území Moravy. Šlo o politický útvar vybavený v průběhu historie různou mírou autonomie s vlastním stavovským zemským sněmem (oficiálně ustaveným v polovině 14. století) a (později) zemským výborem.

Ferdinand II. obnovil zřízení zemské, v němž bylo monopolní postavení stavů zrušeno ve prospěch zemské vlády. I přes tato omezení zůstal zemský sněm a jeho výbory, podobně jako zemský výbor v Rakousku, účinným prostředkem politického spolurozhodování.

Nástup Františka Josefa na trůn však znamenal prozatímní konec vnitřních svobod jednotlivých zemí. Monarchie se na jedno desetiletí vrátila k absolutismu.

Současné členění Česka známe. Máme tu 14 krajů s Prahou. Okresy byly zrušeny, přestože cedule u silnic zůstaly. Stále máme okresní správy sociálního zabezpečení, okresní soudy, okresní správy policie…

Zároveň kvůli Evropské unii máme vyšší celky, které sdružují několik krajů. Namátkou Karlovarský a Ústecký, Liberecký a Královéhradecký a Pardubický… Mohli bychom takto pokračovat.

A v krajích ještě máme menší celky rozdělující tehdejší okresy. Tedy podle obcí s rozšířenou působností.

Bavorsko na to šlo zcela jinak.

Jak je uvedeno na začátku tohoto článku, Bavorsko je složeno ze 7 vládních obvodů. V českém pojetí jsou to kraje. Tedy je jich o polovinu méně, než má Česko. Navíc tyto vládní obvody se jmenují podle historických oblastí, které zahrnují větší celek.

V českém pojetí bychom mohli tvrdit, že Česko se skládá ze tří „kmenů“, tedy Čechů, Moravanů a Slezanů. Bavorsko se skládá ze 4 „kmenů“":

Bavoři (Altbayern), Frankové (Franken), Švábové (Schwaben) a Sudetští Němci (Sudetendeutschen).

Sudetští Němci přišli do Bavorska až po roce 1945 - a ano, z bývalého Československa.

I díky této skupině má tedy Bavorsko a Česko společnou historii a vztahy. A také kvůli tomu Sudetští Němci si získali v Bavorsku poměrně silné zastoupení, a to i ve vládnoucí CSU.

V Bavorsku se mluví jinou němčinou než ve zbytku středního a severního Německa, navíc zde najdeme několik dialektů. Opět je to podobné s Českem, třeba mezi Čechami a Moravou.

V Horním a Dolním Bavorsku a také v Horní Falci, což jsou území přiléhající k české hranici u Šumavy, se mluví bavorsky. Dále u hranic s Českem, v oblasti přiléhající k Chebu a Aši, se mluví franckým nářečím. Nejdéle od českých hranic za Mnichovem směrem na západ je specifická oblast Švábsko s vlastním alemánským dialektem. Kolem města Augsburg.

Vládní obvody v Německu původně založilo Prusko na svém území, kde se vyvinuly z provincií. Tehdy to bylo na území středního a severního Německa. V Bavorsku, jakožto v jižním Německu, byly zavedeny později. A jejich současná podoba vychází z historických území.

Franky jsou rozděleny do tři oblastí, Bavorsko do dvou. Zbytek tvoří Horní Falc a Švábsko.

Z tohoto členění je patrné, že vládní obvody se drží historických oblastí a v nich žijících obyvatel. Bavorsko tedy nemá žádné umělé kraje nakreslené kdesi od stolu, tak jako to má po roce 2000 Česko.

Díky tomu vzniká identifikace obyvatel s daným vládním obvodem, jeho tradicemi, ekonomickým a kulturním patriotismem. Navíc každý vládní obvod je jiný, tím je Bavorsko různorodé.

Zhruba z pohledu Česka najdeme rozdíl na linii sever a jih. Franky totiž nejsou původně Bavorskem, byly k Bavorskému království přičleněny až v 19. století. Naopak současné Salcbursko, Tyrolsko, ale i Horní Rakousko bylo v dávné historii součástí Bavorska.

A opět můžeme pro představu to přiblížit k Česku. Území dnešního Rakouska bylo východní markou Svaté říše římské, tak jako území dnešní Moravy v rámci českého království. To rovněž bylo součástí Svaté říše římské.

V každém ze sedmi vládních obvodů najdeme zemské okresy. Těch je 71. A pak 25 městských okresů.

Mezi tyto městské okresy patří Mnichov, který je rovněž hlavním městem Bavorska. Můžeme zmínit i Norimberk, Pasov, Augsburg, Regensburg, Würzburg, Landshut…

Opět pro představu. V českých reáliích bychom sem zařadili statutární města, kam patří všechna krajská města typu Liberec, Olomouc, Pardubice, Hradec Králové či Plzeň.

Bavorsko si tak nehraje na krajská města v českém smyslu, přestože samozřejmě každý z vládních obvodů má své sídlo.

Tak tedy: Dolní Bavorsko má Landshut, Horní Bavorsko má Mnichov, který je rovněž hlavním městem celého Bavorska. Dále Dolní Franky mají Würzburg, Horní Franky mají Bayreuth, Střední Franky mají Ansbach a nikoliv Norimberk. A Horní Falc má Regensburg a Švábsko má Augsburg.

A nyní se dostáváme k tomu, kdo tyto vládní obvody a zemské okresy řídí a spravuje.

Vládní obvody jsou poměrně rozsáhlá území a mají mnohdy více než jeden milion obyvatel. Nemají volené orgány, nýbrž jejich vedoucí, tzv. vládní prezidenti (Regierungspräsidenten) jsou dosazováni zemskými vládami. Těmito vysokými úředníky vedené úřady mají značné úkoly a kompetence.

Odpadají tak krajské volby, které známe z Česka.

Vládní obvody se dále člení na okresy, které jsou buď zemské nebo městské.

Zemský okres spravuje vymezené území podle zákonů místní samosprávy. Kromě zemských okresů existují Kreisfreie Städte, tedy obce/města nepříslušející k okresům. V češtině jim říkáme městské okresy.

Protože okresy jsou nejblíže k lidem, princip řízení je zhruba tento:

Každých 6 let je volen zastupitelský sněm okresu. Okresu předsedá zemský rada. Je předsedou okresního sněmu, hlavním úředníkem okresní správy a zároveň nejvyšším úředníkem na komunální úrovni.

Okresní město a obce v okrese jsou v úzkém partnerství.

V sídle zemského okresu jsou umístěny úřady (například úřad zemského rady, okresní správa), které okres spravuje. Vedle úkolů komunální samosprávy plní také úkoly nižšího orgánu státní správy „jako prodloužená ruka státu“.

Vykonává obecný dozor a zvláštní dozor nad obcemi patřícími do okresu. Okres může sloužit například jako vedení školského úřadu nebo okresního policejního úřadu. Za účelem pokrytí svých finančních potřeb vybírají okresy okresní poplatek od obcí patřících do okresu. Tím dochází k financování okresu. Okres také přebírá úkoly od menších obcí, které si to nedokáží zajistit samy.

Zemský okres poskytuje dávky sociální pomoci podle sociálního zákoníku, organizuje místní veřejnou dopravu, zřizuje oblasti ochrany přírody a krajiny a udržuje je. Stará se o likvidaci odpadu. Je odpovědný za záchranné služby. Zajišťuje řidičské průkazy, registrace vozidel a výstavba a údržba okresních silnic. Je odpovědný za odborné školy a speciální školy.

V českých podmínkách tohle zařizuje kraj, avšak ten je lidem často vzdálený. Jako příklad uveďme naprosto odlišnou situaci ve Šluknovském výběžku, dále na Litoměřicku ve srovnání třeba s Chomutovskem.

V Německu, tedy i v Bavorsku, je mnoho malých obcí sdružených do větších celků. To je zásadní rozdíl od Česka, kde po roce 1989 se mnoho vesnic osamostatnilo od větších měst, kde byl městský národní výbor.

Ovšem ukazuje se, že mnoho neuvolněných starostů vykonává službu starosty po práci a „skoro na koleně“. Aby obec vůbec mohla fungovat, v zastupitelstvu sedí rozličné skupiny místních obyvatel.

Řešením by bylo sloučení obcí po vzoru Bavorska, kde hlavní velká obec má označení jako Großgemeinde. V podstatě bychom to mohli připodobnit okrskové obci před rokem 1989 v Československu.

I v Německu a Bavorsku čas od času probíhá územní reforma.

Co je tedy Großgemeinde? Velké obce mají jednotnou obecní správu a řízení. Mají obecní zastupitelstvo a starostu. Pokud vznikly sloučením, jsou právními nástupci svých dříve samostatných částí obcí a sloučením přebírají všechna práva a povinnosti předchozích obcí.

Jako první v rámci územní reformy, pokud by vznikla, by mělo dojít ke slučování obcí tam, kde to má smysl. Týkalo by se to převážně malých vesnic o menším počtu obyvatel. Někteří politici, kteří toto téma vysloví, jako hranici uvádí, že by se sloučit měly obce pod 1 tisíc obyvatel.

V Česku je obcí s 200 obyvateli zhruba 1,5 tisíce. A od letošního roku může už docházet k takzvaným společenstvím.

„Doufám, že zájem bude velký. Je to rozhodně velmi dobrý krok a bylo by dobře, kdyby občané tlačili na své obce – pokud jsou malé –, aby do společenství vstupovaly. Kdybychom bývali nebyli v 70. a 80. letech za železnou oponou, tak bychom zcela určitě neměli strukturu obcí, jakou máme teď. Takovou strukturu maličkých obcí měly všechny země. Není důležité, jak velký je průměr obcí, ale že máme čtvrtinu obcí pod 200 obyvatel. V tom jsme poslední ne v EU, ale mezi 85 demokratickými zeměmi na světě úplně poslední. To už vám napoví, že to asi není efektivní,“ uvedla ekonomka Jana Matesová v podcastu Vinohradská 12 Českého rozhlasu.

Letos budou kromě krajských voleb i volby do třetiny Senátu. Část politiků hovoří o tom, že by Senát zrušila. Také mezi obyvateli senátní volby nejsou populární a v podstatě mnohdy stačí 10 tisíc hlasů k získání senátorského křesla.

V Česku máme 81 senátorů, což zhruba odpovídá počtu bývalých okresů. Navíc kampaně se vedou na území bývalých okresů (plus minus) a mají často místní regionální charakter.

Potíž je v tom, že Senát není o regionální politice. Kromě schvalování zákonů, které doputují z Poslanecké sněmovny mohou senátoři předkládat své návrhy zákonů. Také Senát funguje jako „cestovní kancelář“ do zahraničí. Neschvaluje státní rozpočet a už také nevolí prezidenta republiky. Naopak schvaluje ústavní soudce nebo se zabývá peticemi z regionů.

Bavorsko má svůj Landtag (jako ostatní spolkově země v Německu). Na federální úrovni v Berlíně je sídlo Bundestagu, tedy spolkového sněmu (od slova Bund, tedy spolek). Zde jsou poslanci z celého Německa.

A pak je tu regionální komora zvaná Bundesrat, tedy spolková rada.

Spolková rada je svébytným orgánem reprezentujícím německý federalismus. Je tvořena 69 zástupci jednotlivých spolkových zemí (počet křesel je státům přiřazen podle obydlenosti) a proto není nijak speciálně volena. Její členové mají imperativní mandát, což znamená, že jsou při hlasování vázáni postojem svých zemských vlád.

V českých podmínkách při znovuzavedení okresů by senátor mohl být reprezentantem okresu a zastupovat okres v rámci domácí, tedy regionální politiky.

Jinými slovy by odpadla funkce hejtmana na krajské úrovni, a naopak by hlavní jednotkou a nejblíže k lidem byl okres.