Článek
Do této „nové reality“ se vrací „navrátilec“. Zatímco navrátilec z Prahy přijíždí mluvit o „spravedlivé transformaci“, o vodíkových údolích a evropských fondech na regeneraci brownfieldů, jeho příbuzní v Mostě nebo Litvínově žijí v úplně jiném časoprostoru.
Navrátilec je symbolem nového světa. Možná pracuje pro agenturu, která v regionu rozděluje miliardy z unijních fondů, nebo pro pražskou konzultační společnost. Přijíždí s pocitem, že přináší spásu. Ale u rodinného stolu v paneláku naráží na realitu.
Vzletné plány drtí vysoká nezaměstnanost
Nezaměstnanost se v únoru 2026 v Ústeckém kraji vyšplhala na 7,6 procent. Celková nezaměstnanost vzrostla ve většině okresů s výjimkou okresu Litoměřice, kde stagnovala. Nezaměstnanost mužů rostla ve všech okresech s výjimkou okresu Teplice, kde se meziměsíčně snížila. Nárůst nezaměstnanosti žen zaznamenali ve čtyřech okresech, v ostatních došlo k poklesu. Ústecký kraj se dlouhodobě potýká s nejvyšší nezaměstnaností žen v celém Česku a od ledna 2022 i s nejvyšší celkovou nezaměstnaností.
Nejvíce se zvýšila nezaměstnanost v okrese Děčín, následovaly okresy Chomutov, Most, Louny, Ústí nad Labem a Teplice. Nejvyšších hodnot nezaměstnanosti bylo v únoru 2026 dosaženo v okrese Most (10,37 %).
Rodina navrátilce v paneláku v Mostě nebo Litvínově řeší, že v jejich vchodě už polovina bytů patří spekulantům („obchodníkům s chudobou“) a bezpečí se stalo luxusem.
Do toho na ministerstvu místního rozvoje začala úřadovat Zuzana Mrázová, do podzimu 2025 starostka Bíliny, tedy z města, které má nejkomplikovanější podmínky dalšího rozvoje. Těžba úhlí v nedalekém velkolomu bude pokračovat, město nemá obchvat a z obou konců se přes centrum valí kolony aut na I/13, kde Bílina funguje jako „dopravní špunt“.
Bratr navrátilce, který zůstal v regionu, se možná cítí jako ztroskotanec ne proto, že by nechtěl pracovat, ale proto, že jeho svět – svět těžkých strojů a špinavých rukou – byl prohlášen za neekologický a skončil.
Bratr navrátilce nechápe, co ti lidé v Praze chtějí
Právě v Ústeckém kraji roku 2026 se nejvíc projevuje to, co Bohdan Sláma ukazuje v každém svém filmu: ztráta společné řeči. Navrátilec používá termíny jako „index prosperity“ nebo „digitální infrastruktura“. Domácí slyší jen prázdná slova, která jim nezaplatí nájem v lokalitě, kde se kriminalita za poslední roky zvedla o desítky procent.
Svět režiséra Bohdana Slámy je světem, kde se čas zastavil v oparu cigaretového kouře, vrzajících vrat a rzi. Je to svět, který většina z nás zná jen z oken vlaku nebo z rychlíku na dálnici – ty zapomenuté vesnice a šedivá sídliště, kde se slovo „perspektiva“ dávno vytratilo ze slovníku.
Právě do těchto míst Sláma s oblibou vysílá figuru, která je pro českou povahu až bolestně povědomá: navrátilce.
Ten moment je v jeho filmech skoro rituální. Do prachu vesnice vjede auto, které sem nepatří. Z něj vystoupí někdo, kdo voní drahým parfémem, mluví o projektech v Praze nebo o životě v Německu, a přivezl dárky v zářivých obalech.
Na první pohled je to obraz úspěchu. Ale v očích Slámy je to začátek tragédie, nebo přinejmenším velmi smutné grotesky.
Proč nás tento střet „ztroskotance“, který zůstal, a „úspěšného“, který odjel, tak fascinuje? Protože Sláma v něm odkrývá propast v naší národní identitě.
Když se úspěšný člen rodiny vrací, nepřiváží jen dárky, ale nevědomky i zrcadlo. Ti, co zůstali v realitě vyloučených lokalit, v něm nevidí inspiraci, ale vlastní selhání. A navrátilec?
Ten zase v těch, co zůstali, vidí své vlastní kořeny, za které se možná trochu stydí, ale bez kterých je ve světě vykořeněný.
Navrátilec po odchodu do Prahy se za svůj původ stydí
Je to paradoxní situace: čím víc se „úspěšný“ snaží ukázat, jak se má dobře, tím víc prohlubuje propast mezi sebou a rodinou.
Rodina mu už nerozumí, ne proto, že by byla hloupá, ale protože její realita je definována bojem o přežití, zatímco jeho realita je definována bojem o image.
Sláma nám v těchto momentech klade provokativní otázku: Kdo je tady vlastně ten ztroskotanec?
Ten „nablýskaný lak“ navrátilcova auta v roce 2026 nekontrastuje jen s blátem venkova, ale i s pocitem systémové nespravedlnosti. Rodina mu nerozumí, protože on se stal součástí systému, který sice slibuje „nový start“, ale pro ně zatím znamená jen drahé energie a nejistotu.
Ztroskotancem není nutně ten, kdo zůstal v Janově nebo v Chanově. Je to možná právě ten „úspěšný“, který zapomněl, jaké to je, když se vám svět, ve kterém jste vyrostli, rozpadá pod rukama.
Návrat do Sudet roku 2026 není návratem k tradicím, ale návratem do „kraje nikoho“, kde se staří a mladí, úspěšní a neúspěšní, dívají na stejnou krajinu, ale každý v ní vidí něco jiného: jeden naději na dotace, druhý beznaděj vyloučené lokality.
Ústecký kraj je letos lídrem v čerpání miliard z Fondu spravedlivé transformace, ale zároveň drží smutné prvenství v počtu lidí v exekucích.
Severní Čechy 2.0
Severní Čechy stojí na křižovatce. Starý svět postavený na uhlí a těžké dřině končí, a ten nový se právě rodí. Hlavním hráčem v tomto příběhu není nikdo jiný než generace Z – mladí lidé, kteří se narodili s mobilem v ruce a mají úplně jiné nároky na život než jejich rodiče.
Pokud chceme, aby tito talentovaní lidé neutíkali do Prahy nebo Berlína, musíme jim nabídnout víc než jen „práci“. Musíme jim nabídnout ekosystém.
Pro generaci Z není auto symbolem statusu, ale často jen drahým břemenem. Chtějí se pohybovat svobodně, digitálně a ekologicky.
Děčín, Ústí nad Labem a Teplice už nesmí být vnímány jako tři oddělená města, ale jako jedna velká aglomerace.
Generace Z a Smart Factories
Vize: Rychlá a moderní veřejná doprava – ideálně koncept vlakotramvaje – musí fungovat jako „metro“ celého kraje. Představte si, že bydlíte v secesních Podmoklech v Děčíně, za 15 minut jste na přednášce v Ústí nad Labem na Univerzitě Jana Evangelisty Purkyně (UJEP) a odpoledne vás ten samý spoj doveze k jezeru Milada u Chabařovic. Bez rychlého spojení zůstane sever jen souborem izolovaných ostrovů, které nikoho nelákají.
Mladí lidé z generace Z nechtějí stát osm hodin u pásu a mechanicky montovat součástky. Chtějí pracovat hlavou a s technologiemi. To souvisí s transformací průmyslu z montoven na chytrá řešení. V Česku Smart Factory najdeme v Mladé Boleslavi (Škoda Auto) nebo v Rožnově pod Radhoštěm (Onsemi).
Pokud se naše továrny nezmění na Smart Factories (chytré továrny plné robotů, AI a dat), nebudou mít mladým co nabídnout. Ti potřebují práci, která dává smysl. Ve Smart Factory se člověk stává „vládcem technologií“. Ovládá systémy přes tablet, ladí roboty a řeší kreativní úkoly. To je práce, která generaci Z baví a která přináší peníze, za které se dá v kraji kvalitně žít.
Generace Z hledá „genius loci“ – místa s duší. Nechtějí sterilní satelity za městem, chtějí historické čtvrti s moderním obsahem.
Chtějí revitalizace s nápadem. Místa jako děčínské Podmokly, jak upozornil podcastový Stavař na cestách, mají obrovský potenciál. Vysoké stropy starých domů jsou ideální pro sdílené studentské byty (tzv. WG).
Aby v kraji tito mladí lidé zůstali, potřebují v přízemí těchto domů najít veganské bistro, opravnu kol, výběrovou kávu a prostor pro co-working. Čtvrť musí fungovat jako „obývací pokoj“, kde se lidé potkávají, tvoří a baví se.
Aby třeba Děčín dostal vůbec šanci se vzchopit, musí mu pomoci Ústí nad Labem. Aby krajské město začalo měnit image, musí využít potenciálu Teplic jako lázeňského města.
Ústecký kraj musí přestat soupeřit sám se sebou. Budoucnost je v přirozených aglomeračních celcích. Ústí jako mozek (vzdělání a byznys). Děčín jako kreativní přístav (bydlení a kultura). Teplice a okolí jako technologické srdce (průmysl 4.0 a relax). Říkejme tomu třeba Aglomerace Severní Trojúhelník.
Aglomerace Severní Trojúhelník
Takto propojená aglomerace „velkých malých“ měst dokáže konkurovat třeba Plzni. Ta to má díky centrálnímu vedení města mnohem snazší. Ústecký kraj se totiž potýká s navrátilci a s těmi co zůstali, i ve vedení měst a obcí.
Transformace Ústeckého kraje totiž přináší i zájem developerů do logistických, průmyslových a bytových projektů. Ti se rekrutují z velkých skupin s manažery se zkušenostmi z velkého byznysu. To najednou se i starosta či primátor města ze severu před ním cítí jako starousedlík z příběhu v úvodu tohoto textu.
Aby se tento stav začal měnit, do vedení měst na severu by měli přicházet navrátilci z regionu, kteří načerpali zkušenosti a teď je mohou realizovat v praxi. Ústecký kraj prochází další velkou transformací. Pokud ji do roku 2030 nezvládne, bude to opravdu ztracený kraj, který to ale nakonec dá Praze znát ve velkých parlamentních volbách. Opravdu to chceme?
