Ostravsko a Ústecko dělají podobné chyby. Hledají spásu tam, kde není

Stále se na něco čeká a věří, že bude líp. Mezitím uplynuly další roky, které ukázaly, že regiony okolo Ostravy a Ústí nad Labem se výrazně nikam nepohnuly, i když Ostrava jako město je na tom oproti ostatním lépe.

Podívejme se na data, pokud si představíme, že budeme investor a budeme chtít podnikat v České republice. Co uvidíme? Praha je absolutně někde jinde než ostatní části Česka.

Index kupní síly ukazuje, že Praha je nad 120. Střední Čechy jsou na indexu 104 až 112. Proč tomu tak je, jsme si popsali v článku o „Pražském monstru a Českém Bavorsku“.

Pak je tu oblast Hradce Králové s indexem 96 až 104. Stejný index má Plzeň s Rokycany. Aby mohla vzniknout silná metropolitní aglomerace Hradubice, tedy Hradec Králové a Pardubice, musela by tato krajská města začít úzce spolupracovat. Mají výhodu budoucí „křižovatky“ u dálnic D11 a D35. Právě poučka: Kdo ovládá křižovatku, ovládá obchod, je důležitá pro rozvoj obce, města, regionu i státu.

Index jako Plzeň či Hradec Králové pak mají oblasti od Brna, k Třebíči a Blansku, a potom celý Kraj Vysočina. Stimulem je samozřejmě dálnice D1, která po roce 1990 přitahovala investory kontinuálně do okolních měst podél této hlavní dopravní tepny v Česku.

Zbytek Česka je pak na indexu kupní síly v rozmezí 88 až 96. Nejhůře ja na tom Sokolovsko, které je na indexu 80 až 88.

Když se podíváme na statistiku počtu podnikatelů v jednotlivých krajích, nejhůře je na tom Moravskoslezský kraj. Zde najdeme nejméně živnostníků na tisíc obavatel. Pro představu je to 138,5, zatímco Praha jich má 225,2. Ústecký kraj pak 141,2. Zajímavé je číslo v Karlovarském kraji, tady je 150,3. Mnohem více, přes 160, jich je v Libereckém kraji a Královéhradeckém kraji.

Pokud se podíváme na míru vzniku ekonomických subjektů, nejvíce jich vzniká v Praze (5,5%), dále v Moravskoslezském kraji (4,5%), Jihomoravském kraji (4,4%), a dále v Ústeckém kraji a Středočeském kraji (oba 4,2%).

Nejméně společností vzniká v Plzeňském kraji, Jihočeském kraji, Zlínském kraji či Karlovarském kraji (3,7 - 3,9%).

Tak jak společnosti vznikají, tak i zanikají. Míra zániku ekonomických subjektů ukazuje, kde je problém udržet podnikání. A tady jsou na prvních místech Karlovarský kraj, Ústecký kraj, Liberecký kraj (4,3 - 3,9%). Královéhradecký kraj a Kraj Vysočina mají shodně 3,7%, následuje Moravskoslezský kraj a Plzeňský kraj s 3,6%. Nejlépe je na tom Středočeský kraj a Jihomoravský kraj s 3,2%.

Tato data ukazují to, co všeobecně víme. Že ekonomicky na tom dobře nejsou Karlovarský a Ústecký kraj, a potom Moravskoslezský kraj. V těchto regionech je to neustálý pokus něco začít budovat, aby to po nějakém období opět skončilo. Jak jsme si vysvětlili v úvodu, je to ovlivněno i kupní sílou obyvatel.

Pokud se zaměříme jen na Ústecký kraj a Moravskoslezský kraj, oba tyto regiony jsou historicky průmyslové a před průmyslovou revolucí v 19. století v Rakousku-Uhersku se zejména v pásu od Chebu po Turnov dařilo řemeslům. V kopcovitém terénu nebylo možné provozovat zemědělství a tehdejší čeští Němci, kteří tady žili, využili přenesené zkušenosti z Německa, které bylo sousedem severozápadních a severovýchodních Čech.

Budoucí charakter průmyslového pásu v monarchii byl určen přirozeně vývojem, ale také strategicky z Vídně. To druhé pak platí především na dnešní Ostravsko, které „objevili“ Rothschildové.

Nejvýznamnějším průmyslníkem Ostravska v 19. století byl Salomon Mayer Rothschild, zakladatel rakouské větve slavného miliardářského rodu. Stál za rozmachem dolů, hutí a železáren ve Vítkovicích.Narodil se v roce 1774  ve Frankfurtu nad Mohanem a zemřel právě v roce 1855 v Paříži.

Rod Rothschildů transformoval Vítkovice z malé vesnice na ocelové srdce monarchie, přičemž do rozvoje zapojili také další partnery jako Wilhelma a Davida Gutmannovy. A to po ekonomické krizi, která propukla v roce 1873 a při níž přišly o práci více než dvě třetiny zaměstnanců.

Zakladatel vídeňské větve významného židovského rodu spatřoval potenciál hutí při plánované stavbě takzvané Severní dráhy císaře Ferdinanda, plánované první parostrojní železnice v zemi, která měla spojit Vídeň se solnými doly v Haliči.

Kapitál, kterým rodina disponovala, tak dlouhá desetiletí formoval charakter industriální Ostravy a přispěl k mnoha pokrokovým řešením. Schopným manažerem, který se postaral o rozvoj Nových Vítkovic, byl Paul Kupelwieser, který nastartoval změny v sociální politice společnosti a započal tím opravdovou zlatou éru tehdy ještě samostatných Vítkovic.

Kupelwieser si dal za cíl zvýšit objemu výroby, zlepšit kvalitu produktů i hospodárnost provozu a navrátit tak podnik v rámci monarchie mezi špičku. Zároveň vybudoval nové tovární město. Vznikla zde nemocnice, kostel a dělnické kolonie. Jejich neomítané cihlové zdivo přitom dodnes platí za typický symbol této ostravské čtvrti.

Zatímco ve Vítkovicích vznikla huť, těžba černého uhlí probíhala na Karvinsku. Doly na Karvinsku nevznikly díky jednomu zakladateli, ale rozvoj těžby černého uhlí započal v 70. letech 18. století, kolem roku 1776, díky objevům uhlí na pozemcích tehdejších šlechtických majitelů a s podporou státu. Významný rozmach těžby nastal zejména díky šlechtickým rodům, jako byli Larisch-Mönnichové, kteří vlastnili rozsáhlé pozemky a doly.

Celá oblast byla součástí Hornoslezské uhelné pánve. Historicky i geograficky spjatý region s nejvýznamnější oblastí těžby černého uhlí ve střední Evropě. Rozkládá se na území České republiky (ostravsko-karvinská část) a  Polska v regionu reprezentovaném městem Katovice. Před rokem 1945 byla současná polská část součástí Pruského Slezska, a to součástí Německa. Významem byla na úrovni Porúří na západě Německa, které také bylo součástí tehdejšího Pruska.

Po roce 1945 celé Ostravsko se stalo symbolem rozvoje těžkého průmyslu po vzoru Sovětského svazu a ocelovým srdcem Československa. Po rozpadu Československa význam regionu klesl, Ostravsko už nebylo uprostřed země, ale na konci, navíc jeho sousedé jako Polsko a Slovensko byli ekonomicky chudší než Česko. Do Ostravy ani nevedla dálnice.

Ostravská transformace regionu nebyla jednorázovým procesem, lze ji rozdělit do tří vln.

První započala v období let 1990 až 1994 útlumem těžby a šokovou terapií. Ještě československá vláda v roce 1990 rozhodla o strukturálních změnách v hornictví. Začal program zavírání nerentabilních dolů. V roce 1991 vznikla společnost OKD a v roce 1994 byla zcela ukončena těžba uhlí v Ostravě.

Druhá vlna transformace probíhala v období 1998 až 2010. Region hledal novou identitu a nový typ investorů. Typickým prvkem bylo hledání lokalit pro výstavbu průmyslových zón. Ty pak rozhodly o dalším ekonomickém vývoji jednotlivých měst. Po vzoru transformace Porúří a Sárska na západě Německa region se zaměřil na dva aspekty: automotive průmysl a ekologizace krajiny a měst. V Porúří toto proběhlo v 70. a 80. letech.

Třetí vlna transformace Moravskoslezského kraje probíhá od roku 2015. Tato fáze je určující pro další období po roce 2026. Zahrnuje digitalizaci a IT vývoj spjatý s VŠB-TUO. Připraven je strategický plán pro rozvoj pohornické krajiny na Karvinsku pod názvem Program POHO 2030. A aktuálně probíhá čerpání evropských miliard na projekt typu Černá kostka či vodíkové údolí z Fondu spravedlivé transformace.

Podívejme se nyní na Ústecký kraj. Charakter regionu severozápadních Čech, jeho sociální a hospodářské postavení, určovala minimálně 150 let průmyslová těžba hnědého uhlí v sokolovské a severočeské hnědouhelné pánvi. Zejména v období po 2. světové válce se zvyšovala těžba hnědého uhlí v českých zemích za každé pětileté plánovací období v průměru o více než 10 mil. tun a v roce 1984 dosáhla svého maxima.

Nejvýznamnější částí této pánve je její centrální, mostecká oblast, která v době největšího rozmachu dobývání hnědého uhlí zajišťovala více jak 40 % celkové těžby v republice. Hnědé uhlí se stalo nejvýznamnějším primárním energetickým zdrojem, zejména pro výrobu elektrické energie.

První parní uhelná velkoelektrárna byla v severozápadních Čechách uvedena do provozu již v roce 1924. Převážná část českých elektrárenských kapacit byla po druhé světové válce budována v místě těžby. Od 40. let až do poloviny 80. let 20. století se hnědé uhlí stalo i základní surovinou pro výrobu benzínu a teprve začátkem 90. let byla ukončena výroba svítiplynu, vyráběného rovněž na bázi hnědého uhlí.

K Mostecku se váže i první písemná zmínka o těžbě uhlí v severozápadních Čechách. Roku 1613 udělil císař Matyáš privilegium na těžbu uhlí mosteckému občanu Janu Weidlichovi.

Zatímco Chomutovsko, Mostecko a Teplicko bylo především o těžbě hnědého uhlí, jiné to bylo přímo v Ústí nad Labem. Město u řeky Labe se stalo „křižovatkou“ a dnešním slovníkem dopravním terminálem - přístav na řece, železniční křižovatka a seřazovací nádraží. To bylo vybudováno naproti chemické továrně, která byla v roce 1855 založena z iniciativy Vídně pro rozvoj chemického průmyslu v Rakousku-Uhersku.

Na Střekov, který se nachází naproti centru města, ve stejném období založil drogistickou továrnu i na výrobu mýdla a potravinářské tuky Johann Schicht. Co byli Rothschildové pro Vítkovice a Ostravu, Schichtové byli to samé pro Střekov a Ústí nad Labem.

V Ústí nad Labem a Teplicích pak vznikly i průmyslové sklárny. Sklářství v severních Čechách v oblasti Lužických a Jizerských hor a Krkonoš, má staletou tradici datovanou od 16. století, kdy němečtí huťmistři využili dostatek dřeva a surovin k výrobě „lesního skla“. Oblast se stala centrem rafinace, broušení a obchodu. Klíčovými centry byly Nový Bor, Kamenický Šenov a Jablonec nad Nisou.

Sklářská výroba prošla transformací od ručního uměleckého skla po moderní průmyslovou výrobu, přičemž Teplicko zůstává jedním z center výroby plochého skla ve střední Evropě.

Transformace Ústeckého kraje začala podobně jako v Moravskoslezském kraji hned po roce 1990. Avšak má jiný časový harmonogram a je oproti Ostravsku pozadu. Motivem změn v severozápadních Čechách byla především ekologie a rozpad trhu RVHP v tehdejším východním bloku. Mnoho výrobků ze severozápadních Čech mířilo nejen do Sovětského svazu, ale také do dalších zemí jako bylo Polsko, Maďarsko či Rumunsko. Následoval i rozpad Československa.

Právě rozpad trhu, kam mířily výrobky ze severu Čech, následné zavírání provozů, v 90. letech privatizace továren a masivní propouštění zaměstnanců vytvořilo bouřlivý koktejl nezaměstnanosti a deziluze z politických změn po roce 1990.

První období transformace se odehrálo v letech 1990 až 1991 a bylo pro místní obyvatele šokem. Byla odstartována katastrofálním stavem životního prostředí.

V roce 1991 vláda Petra Pitharta přijala historické usnesení o územních limitech těžby. Stát poprvé řekl, že těžba není konečná a nebudou se bourat další obce, jako příklad lze uvést Horní Jiřetín mezi Mostem a Litvínovem.

Ve stejném roce byl založen i UJEP, tedy Univerzita Jana Evangelisty Purkyně v Ústí nad Labem. Byl to klíčový proces vzniku transformace pro vytvoření intelektuální zázemí regionu. Například v Karlovarském kraji něco podobného dosud nefunguje.

Druhá fáze transformace probíhala v období let 1993 až 1999. Stát si uvědomil, že severozápadní Čechy - Ústecký kraj vznikl až v roce 2000 - sám transformaci nezvládne.

Na jednu stranu centrální vláda v Praze regionu začala pomáhat, ovšem kvůli oficiálně zařazené oblasti Mostecka a Chomutovska na seznam strukturálně postižených území bylo o dalším osudu oblasti rozhodnuto. Jakmile Mostecko a Chomutovsko se stalo součástí Ústeckého kraje, ostatní oblasti jako Poohří, Polabí, Děčínsko, Šluknovský výběžek, ale i Ústí nad Labem a Teplice, se dostaly do „vleku“ Mostu a Chomutova. Ostatní části Česka i zahraniční investoři se dívali na Ústecký kraj optikou strukturálně postiženého regionu.

Zároveň na rozdíl od Ostravska zde neprobíhal rychlý a masivní útlum těžby. Naopak pozvolný, který prodlužoval agónii. Nebylo možné vše zavřít a připravovat pro transformaci po těžbě uhlí. Naopak těžba pokračovala, přesto každý rok probíhalo propouštění horníků.

Třetí fáze transformace Ústeckého kraje probíhala v letech 2000 až 2015 a lze ji označit za stabilizační. V tomto období začala výstavba velkých průmyslových zón. Třeba v Lovosicích pro celou oblast Litoměřicka, dále Triangle u Žatce pro oblast Poohří a Chomutovska. Pro Mostecko vznikla zóna Joseph. Zároveň začala rekultivace krajiny v Podkrušnohorské pánvi systémem umělých vodních ploch. Tedy to, co v 90. letech začali vytvářet po konci povrchové těžby na jihu Lipska, které je od regionu vzdáleno jen 150 kilometrů.

Pokud se podíváme na porovnání jen Ústeckého kraje a Moravskoslezského kraje, proč je na tom region u Ostravy mnohem lépe než region u Ústí nad Labem, tak začít můžeme třeba u dálničního napojení na Prahu. Dálnice D8 byla zcela dokončena až na konci roku 2016 a D7 není dosud dostavěna.

Můžeme ale pokračovat. Povrchová těžba versus hlubinná. Doly na Ostravsku byly drahé, a tak byly rychle zavřeny. Naopak povrchové doly na Mostecku byly extrémně ziskové, to region „uspalo“ a nebyl zájem se zaměřit na zásadní transformaci regionu k jinému průmyslovému odvětví.

V Ústeckém kraji navíc chybí přirozené centrum, které by bylo srdcem regionu. To je Ostrava i Plzeň, ale není to Ústí nad Labem. Na severu Čech je příliš velkých měst jako Chomutov, Most, Teplice, Děčín, která si řeší své lokální zájmy.

A třetím důvodem je vzdělanostní struktura. Jak jsme si uvedli v úvodu článku, pro určité subjekty a podnikání potřebujeme kvalifikovanou pracovní sílu. Protože v Ústeckém kraji vznikl UJEP až v roce 1991, mnoho mladých lidí z Ústecka odešlo na vysoké školy mimo kraj, zejména do Prahy či Plzně - a už se nevrátili zpět domů.

Intelektuální zázemí se projevilo až po roce 2000, avšak tradici technických vysokých škol mělo historicky Ostravsko a nikoliv Ústecko. Zde UJEP vznikl z pedagogické fakulty. Protože Ostravsko těžilo ze spojení VŠB-TUO, naskočilo dříve na vlnu IT a služeb.

Moravskoslezský kraj je agresivní a úspěšný v čerpání dotací z Fondu spravedlivé transformace. A zároveň vybralo segmenty, které mohou radikálně proměnit ekonomiku Moravskoslezského kraje. To ale nelze konstatovat o Ústeckém kraji.

Symbolem transformace je Černá kostka. V Ostravě staví tuto ikonickou budovu, která bude Centrem digitalizace, vědy a inovací. Dokončena má být v roce 2027.

Kraj zároveň podporuje podniky, již vyčerpal na úvěry pro podnikatele téměř 2 miliardy korun. To svědčí o aktivitě místních firem.

A na Ostravsku také vznikají kreativní centra jako projekt MUSEum+. To je revitalizace vysokých pecí v Dolních Vítkovicích. Dále peníze jdou do rozvoje řemeslných inkubátorů pro drobné podnikatele.

Podívejme se na Ústecký kraj. Klíčovým projektem je GET Centre UJEP, což je projekt skoro za miliardu korun zaměřený na zelené energetické technologie. Ústí nad Labem se díky tomu snaží stát centrem pro vodík a obnovitelné zdroje.

Dalším projektem je revitalizace dolů na Mostecku. Obří projekt Green Mine transformuje lom ČSA na lokalitu s plovoucími fotovoltaikami a novým využitím krajiny.

Regionu mají vrátit prestiž lázně v Teplicích, proto tady vzniká i stavba hotelu Hilton. Nejbližší jsou v Praze a Drážďanech.

Ústecký kraj dává více peněz do měkkých projektů - vzdělávání, rekvalifikace - s cílem zachovat sociální stabilitu, aby zmírnil dopady nezaměstnanosti.

Pokud se podíváme na dopady těchto projektů, tak rovněž uvidíme rozdíly.

Černá kostka v Ostravě má potenciál zvýšit průměrnou mzdu v regionu. Nejde jen o knihovnu, ale o digitální hub. Smysl projektu je propojit studenty vysokých škol s technologickými firmami. Tím vytvoří podhoubí pro vznik nových pracovních míst v IT a kreativním průmyslu.

Ostrava tím chce přilákat a udržet mladé lidi v regionu. Místní samospráva v Ostravě navíc vidí potenciál v polských Katovicích, které se spojují s okolními městy a vytváří velkou hornoslezskou aglomeraci v Polsku, která chce konkurovat Varšavě.

Avšak pro Ostravsko by byla možná vhodnější aglomerační spolupráce s okolními městy, která by se stala předměstím Ostravy. Ta by byla propojena v Moravském aglomerčaním koridoru s Olomoucí a Brnem. Díky vysokorychlostní trati (VRT) z Brna do Ostravy a do Katovic by celý region fungoval jako jeden celek, který by mohl konkurovat centrům jako Vídeň či Mnichov.

Na Ústecku je to podobné. Konkrétně v Ústí nad Labem věří v to, že spása přijde s vysokorychlostní tratí z Prahy do Drážďan. Avšak na trase jsou dva dlouhé tunely - Krušnohorský a Středohorský. Jako první se přitom začne stavět VRT na Moravě.

Zároveň dokončení VRT z Prahy do Drážďan má riziko pro Ústí nad Labem v tom, že město může fungovat jen jako „noclehárna“ s levnějším ubytováním a dojížděním do Prahy či do Drážďan.

Ústecký kraj navíc řeší především Mostecko, protože projekt Green Mine má potenciál změnit vnímání regionu a zastavit odliv obyvatel v této části kraje. Avšak jedná se o dlouhodobý projekt, kde je příliš rizik. To samé se týká i GET Centre v Ústí nad Labem. Sázka na „vodíkovou budoucnost“ může vyjít, ale také nemusí. Záleží totiž na tom, zda se vodík stane palivem 21. století. V tom případě bude Ústecko energetickým centrem Česka a vytvoří se vysoce specializovaná pracovní místa.

V krátkodobém horizontu roku 2030 změní Ostravsko více Černá kostka a tím se bude lépe transformovat Moravskoslezský kraj od Ústeckého.

V dlouhodobém horizontu po roce 2035 by mohl přijít úspěch i na Mostecku.

Moravskoslezský kraj investuje více do lidí a dat. Zatímco Ústecký kraj investuje do prostředí a energie. Tedy do samého základního předpokladu pro život v kraji.