Článek
Odpověď, kdy se začala psát historie česko-německého soužití v českých zemích, není jednoduchá. Postup německé kolonizace střední Evropou historici zmapovali. Probíhal postupně od 11. do 14. století. České království bylo součástí Svaté říše římské, v níž dominovali němečtí panovníci.
Česká kotlina, která je považována za jádro českého, resp. slovanského osídlení, byla původně obývána Kelty. Od západu byli vytlačeni Markomany a od východu Slovany. První zmínka o Češích se datuje k 9. století, kdy došlo ke sjednocování kmenů pod vládou Přemyslovců.
Za vlády Přemyslovců vznikly historické hranice Českého království. Území dnešního Česka ze západu, severu, jihu i východu oddělovaly od okolí přirozené bariéry – vysoké hory a řeky v nížinách. To byly přirozené hranice, které se komplikovaně v rámci osidlovací expanze i v případě válek těžko překonávaly.
Předchůdce Svaté říše římské hledejme ve Francké říši
Základ dnešního Německa, resp. národu Němců, hledejme ve Francké říši. Ta se vyvinula na území současné Francie, Švýcarska, severní Itálie, Beneluxu a západního Německa s Bavorskem a Rakouskem.
Nejprve došlo k překonání Rýna a expanze se zastavila před Labem, bariéru také tvořilo pohoří Šumavy.
Staré německé osídlení v 8. století končilo na linii Hamburg – Magdeburg. Do 11. století se kolonizace přemístila na území Rakouska až k Vídni a Bratislavě. Ve 12. století pokročila významně na území východního Německa k Berlínu a zahrnovala velkou část Saska k Drážďanům.
Ve 13. století dochází ke střetu – německé osídlení pokračuje na území Slovanů: celé východní Německo s Lužicí, Slezsko (tedy západní část dnešního Polska) s centry jako Zhořelec (německy Görlitz), Kladsko, Vratislav (německy Breslau, polsky Wroclaw), Opava.
Německá kolonizace v českých zemích
Německá kolonizace na dnešním území Čech a Moravy se soustředila především na horská a podhorská území, která byla neobydlená a nezkultivovaná.
Šlo o pás zhruba v linii Ústí nad Labem – Žatec – Klatovy – Český Krumlov – Znojmo. A na severu Liberec – Litomyšl až po Olomouc. Ve 14. století došlo k německé kolonizaci až do vnitrozemí a vznikaly tak ostrovy. Týká se to Kutné Hory, Jihlavy a Německého Brodu (dnes Havlíčkův Brod), Brna a Olomouce.
Vše začalo v rámci politické strategie Ostsiedlung
Německá kolonizace nezasáhla pouze české země, ale velkou část střední a východní Evropy. Během tohoto období se němečtí kolonisté vydávali na východ a s podporou místních vládců se usazovali v prostoru od Krušných hor až po Karpaty.
Avšak z dnešního výkladu dějin nelze tuto politiku vnímat negativně jako namířenou proti Slovanům, přestože v rámci nacionalistické ideologie v 19. století se to tak vykládalo.
Nešlo o imperiální politiku v duchu Drang nach Osten. Důvodem kolonizace byla přelidněnost německých oblastí a dále poptávka po nových osadnících ve střední a východní Evropě, kteří by do té doby pusté oblasti zúrodnili a kultivovali.
Z historického hlediska je to postup technologického vývoje ze západu na východ.
Přemyslovci a Svatá říše římská
Přemyslovci inklinovali ke Svaté říši římské. Už od dob knížete Václava (vládl v letech 921 – 935) byly české země ve sféře vlivu svého mocnějšího souseda. České knížectví se stalo součástí nadnárodního celku Svaté říše římské, v níž dominovali němečtí panovníci.
Konkrétně propojení Čech se Svatou říší římskou se projevovalo v příchodu učenců a duchovních, kteří na území Čech zakládali kláštery a šířili křesťanství.
Prvním biskupem nové pražské diecéze založené knížetem Boleslavem II. roku 973 se stal kněz Dětmar (Thietmar), jenž pocházel ze sousedního Saska.
Většina přemyslovských panovníků si brala za své manželky urozené šlechtičny z německého prostředí. A tím němčina zdomácněla na pražském a později knížecím dvoře.
České osídlení postupovalo z nížin do podhorských oblastí
České osídlení pochází z nížiny, kde bylo možné provádět zemědělství. Odtud zemědělská kolonizace mířila do podhůří. Ovšem kvůli nedostatku kolonizátorů se panovník díval za hranice.
První příchod německých kolonizátorů do kupeckých osad je doložitelný od 11. století. Hlavní vlna probíhala od konce 12. století a zejména ve 13. století. Osadníci ze Svaté říše římské se usazovali v nově zakládaných královských a poddanských městech, která byla řízena podle německých právních předpisů.
V této době hledejme počátky osídlení v pásu od Jeseníků přes Krkonoše, Krušné hory až po Šumavu, stejně jako nížinné oblasti v Podyjí. Až ve druhé polovině 19. století se tomuto pásmu začalo ideologicky říkat Sudety.
A ještě jedna zajímavost, která později ovlivnila soužití Čechů a Němců. Kolonisté v českých zemích se usazovali většinou na základě německého dědičného práva, kdy na rozdíl od staršího domácího českého práva byla půda poddanému předána do dědičné držby. Nový osadník tak získal jistotu, že bude moci „na své půdě“ setrvat a předávat ji potomkům.
A odkud němečtí kolonizátoři do Čech přicházeli?
Z různých oblastí jako je Bavorsko, Franky, Sasko, ze Švábska, Porýní i rakouských zemí. Noví obyvatelé do Čech navíc přinášeli řadu inovací v zemědělství, stavitelství, využívání přírodních zdrojů (zejména v hornictví využívaném v Krušných horách, v Kutné Hoře, Jihlavě).
Ve středověku sice nedocházelo ke konfliktům jako v nacionalistickém období 19. a 20. století, ale už tehdy se Němci stávali oporou panovnické moci proti šlechtě. Také Němci zpravidla tvořili bohatší vrstvu měšťanů, zatímco Češi se skládali především z drobnějších řemeslníků a chudiny, což se odráželo i v malé účasti na městské správě.
Česká šlechta se později bránila „českým národním uvědoměním“ a začala bojovat proti vzrůstající moci přílivem českého živlu z venkova do měst.
